konstruKt & re:konstruKt aneb nečekané improvizace z Istanbulu

Nemylme se: hudební improvizace nejsou něco všeobecně platného, co je možno vtěsnat do jedné, byť olbřímí zásuvky. Postačí, když si záhy po sobě poslechnete imrovizátory britské s jejich nepřímočarou zaumností, improvizátory německé s jejich důrazem na sólistickou extravagantnost nebo improvizátory holandské s jejich lišáckým smyslem pro humor, abyste pochopili, že jejich hra nevychází pouze z jednoznačných zdrojů, ani výhradně z domácí tradice. Z čeho tedy? Ze skrumáže trendů, které v té které zemi zdomácněly, za přispění domácích hledačů, z toho, jaká spojení si vytvářeli. Což není míněno proti nejrůznějším potkáváním mezinárodním, která právě ona specifika namnoze rozjiskřují do ještě překvapivějších sloučenin.
konstruktJsou tedy země, kde vévodí ty nejsvobodnější a nejodvážnější improvizace a vy můžete pouze čekat, čím vás jejich tvůrci překvapí napříště. Patří k takovým zemím Turecko? Nejpozději od roku 2008 ano. V tom roce totiž vznikl soubor konstruKt, ve kterém se spojili výrazní hudebníci, kteří už předtím experimentovali v různých seskupeních: kytarista Umut Caglar, bubeník Korhan Argüden, perkusista Özün Usta a saxofonista Korhan Futaci coby stálý host. A protože přicházeli s odlišnými dosavadními zkušenostmi, vytvořili společně pojetí, vycházející z free jazzu, avantgardní komorní hudby, ale i noise, hardcore nebo ambientu.
Etablovali se zprvu na ruské internetové značce Clinical Archives (na které si mimochodem můžete nejenom poslechnout, ale i nahrát čtyři samplery, které je reprezentativně představí), leč to jim záhy nepostačovalo, a tudíž založili vlastní label re:konstruKt – zprvu zřejmě pro vlastní prezentaci, záhy však rozšiřovali její akční radius na další a další kolegy domácí, načež pochopili, že větší mezinárodní věhlas jim může získat spojení s hudebníky zahraničními, takže dnes na re:konstruKtu najdeme například kytaristy Marka O’Learyho, Doma Minasiho, Eugena Chadbourna, Mika Coopera nebo Dirka Stromberga, violoncellistu Kevina Davise, pianistu Chrise Abrahamse a další.
Proč převážně kytaristy? To zřejmě souvisí s tím, že spiritus agens souboru je Umut Caglar, který se asi rád konfrontuje s jinými hudebníky, hrajícími na totožný nástroj. Caglar se narodil v roce 1972 v Istanbulu, nicméně útlé dětství prožil v Německu a do Turecka se vrátil s rodiči jako sedmiletý a v rodném městě začal navštěvovat základní školu. Protože potom studoval na francouzské střední škole, byť v Istanbulu, jeho výuka probíhala simultánně ve dvou jazycích. Kolem patnácti-šestnácti začal hrát na kytaru, a přestože byl členem jakési školní skupiny, minula ho rocková euforie a s ní související rocková klišé. Přítel jeho otce ho totiž už v tomto věku zasvěcoval do tajů hudby Johna Coltranea a Ornetta Colemana, což ho přivedlo k chápání avantgardní hudby v poměrně brzkém věku.
V Turecku tehdy nebyla ještě příznivá půda pro přijímání free jazzu, takže Caglar se může chlubit, že vedle bubeníka Korhana Argüdena patří k prvním průkopníkům free jazzového experimentování na koncertě, který se konal roku 1989. Když pak přešel na istanbulskou univerzitu, kde studoval francouzskou literaturu, začala se tu prosazovat elektronická hudba (to bylo počátkem devadesátých let minulého století), a ta ho zaujala natolik, že se jí věnoval po celých dalších deset let jakožto DJ a producent, kytaru odložil a jeho nástroji se staly počítač a gramofon. Ale nelituje toho: „Tahle perioda mi poskytla jinou perspektivu jakožto hudebníkovi – že jsem se necítil pouze jako instrumentalista, nýbrž jako muzikant bez ohledu na jaký nástroj hraju. Když jsem se pak rozhodl, že se vrátím ke kytaře, pomohlo mi to chápat kytaru nikoli v konvenčním slova smyslu a za pomoci elektroniky.“ Do této symbiózy se promítlo i dětství, kdy v rodině poslouchal klasickou hudbu, na škole new wave a později i techno, takže všechny tyto vlivy dohromady mu nejen zprostředkovávaly chápání té nejvýlučnější hudby jakožto posluchači, avšak zároveň mu dodávaly kuráž, aby si našel svůj vlastní hlas. S tím právě souvisí, že mezi jeho mladistvé idoly nepatřili kytaristi, nýbrž hráči na saxofon. „Musím ovšem dodat, že se nepokouším na kytaru saxofonisty imitovat, vnímám svůj nástroj jako něco, co až dosud neexistovalo.“ Po tři roky pracuje rovněž jakožto webový designér, což mu pomohlo při prosazování souboru a labelu na internetu.
Formace konstruKt vznikla téměř náhodně. Když se Caglar vrátil ke kytaře, vydal se jednou do studia, aby si vyzkoušel souhru se starším kolegou – bubeníkem Korhanem Argüdenem a s perkusistou Özünem Ustou. K nim se tam připojil saxofonista Korhan Futaci. Zjistili, že se jim spolu hraje víc než dobře, ačkoliv každý z nich přicházel z jiného hudebního prostředí, a tak se rozhodli, že spolu vystoupí naživo. Stalo se, založili si svoji webovou stránku, posluchači je vyhledávali na myspace, do širšího povědomí se dostali i na Clinical Archives, takže se stali známou free jazzovou skupinou nejenom v Turecku, ale i v zahraničí – zvláště když spojili své síly se známými hudebníky z jiných zemí. (Jenom na okraj: jejich příští album bude obsahovat záznam z koncertu s Peterem Brötzmannem.) Když jsem dal Caglarovi na výběr, zda jejich hudba je více free jazz, noise nebo improvizace, odpověděl, že to všechno, protože rádi brouzdají mezi žánry a on sám jako kytarista má potenciál prostřídávat zvukové možnosti (což je naprostá pravda). Kdyby však měl být položen důraz na jednu složku konstruKtu, pak by to byl spíše free jazz nežli současná intelektuální hudba, protože hráči více spoléhají na své primární instinkty.
Pro založení re:konstruKtu se Caglar rozhodl proto, že činnost souboru zůstávala nějaký čas nezmapována nebo téměř nezmapována. Cílem labelu tedy byl zprvu jakýsi vlastní archiv. Jenomže to se mu záhy zdálo málo, a tak rozšířil platformu zájmu o další avantgardní hudebníky a formace, takže tu vznikla šance představit to, co je ze soudobé turecké hudby nejprogresivnější. Když se re:konstruKt takto etabloval, začali se hlásit i zájemci ze zahraničí: z USA, Ruska, Finska a tak dále. Tomu nebylo možno odolat, protože v tomto ohledu se Istanbul mohl stát (a očividně už i stává) jedním ze světových středisek improvizační scény. Nějaké omezení výběr ovšem mít musí, a proto měřítkem je především plejáda hráčů, žijících v Istanbulu, k nimž se připojují záznamy vystoupení zahraničních návštěvníků, kteří se zástupci domácí elity hrají (jako příklad mohu uvést Eugena Chadbourna). Plány? Hrát a natáčet, budovat avantgardní scénu, která si zaslouží pozornost posluchačů.
Specifičnost pojetí konstruKtu vystihuje Enrico Ramunni, když je nazývá následovníky Johna Zorna, Freda Frithe, Zu a Matse Gustafssona, když porovnává třeštění saxofonu, podmračenost noise- rockového podkladu a rytmické dekomponování bicích, a když podtrhuje imaginativně bizarní směsici celku, uzemněnou undergroundovým postojem. Ne vždy a všude platí toto definování, je vějířovitě rozvrstveno nejen mezi alba a někdy i jednotlivé improvizace na nich, s některými rysy se však setkáváme hodně důrazně; tak například Akustielektrik osciluje mezi někdejším pojetím amerického free jazzu, jak ho zprostředkovávala ESP, a noiseovostí, zato Live at Akbank Jazz Festival ’09 nám okamžitě připomene hardcorový sound Zornova Naked City, k čemuž ovšem vehementně přispívají přidaní nizozemští hráči – saxofonisté Bart van der Putten, Jan Willem van der Ham a Frans Vermeerssen, hráč na euphonium Peter Hoes, kornetista Eric Boeren a trumpetista Angelo Verploegen, tedy smetánka muzikantů, kterou většinou zastřešuje Bik Bent Braam.
Nesmíme se ovšem domnívat, že program re:konstruKtu bude z téhož kadlubu. Není tu dostatek místa, abych mohl charakterizovat jednotlivé kompakty, tedy pouze namátkou.
Výrazně aylerovský charakter má album Nova, pod kterým jsou podepsáni saxofonista Volkan Terzioglu, keyboardista Nilufer Akbayoglu, perkusista Amy Salsgiver a (opět) Umut Caglar, tentokráte i s kytarovým syntezátorem. Dvě položky má v programu labelu dvojice Limbo, tedy kytarista Giray Gurkal a Utku Tavil s bicími a syntezátorem. Ta spoléhá na dlouhé, až kvílivě drnčící plochy a na vzájemné soupeření obou nástrojů, občas se však pohybuje v jakémsi drkotavém běsnění. To, když se objeví violoncellista Kevin Davis, nálada se zklidňuje, je však komplikovanější, jakoby houpavá, vynořující se z hlubin, jindy svištivě zahloubaná, k čemuž přispívají rozličně dopovaná ztišení a zámlky. Ani sólový klavírista Selen Gülün nehalasí, jeho projev je spíše meditativní a pozvolný, jako kdyby svá témata v průběhu improvizace teprve zdráhavě hledal, a jeho občasné zahřmění se vynořuje jako z veliké dálky. Varovně vyznívají ataky Giraye Gurkala na albu Hey People. Ten si ke kytaře přibral ozvučené objekty a násobí jimi až drónový charakter skladeb. Opačné, místy takřka nesmělé vyznění mají dvě CD seskupení Islak Kopek s pojmenováním One Year Ago Two Years Later. Jeho členové Robert Reigle a Volkan Terzioglu s tenor saxofony (ten druhý i s klarinetem), Sevket Akinci a Dirk Stromberg s elektrickými kytarami a Korhan Erel s počítačem, melodikou a crackleboxem umně proplétají své přístupy, jejich projev je nervní, nezvyklý, udivující, šátravý, rašící z neznámého podloží. Což neznamená, že místy nezahudou na plný úvazek. Ruské trio – saxofonista a basklarinetista Jurij Jaremčuk, další saxofonista Ilja Bělorukov a kytarista Andrij Orel nezapřou prostředí, ze kterého vyšli: jejich zašifrované poselství je místy pointilistické, intimní, abstraktní, až něžné, každopádně senzitivní, inovativní, místy však zní až kolovrátkově, hračkářsky. Oni sami mají pro svůj postoj jednoznačnou charakteristiku: „jsme opatrní a zároveň neopatrní“. Přesně na druhé straně hudebního spektra se pohybuje Randiman Kakara Trio: jeho velkokapelový zvuk zavalí posluchače hned od počátku, je drsný, hřmící, nástroje se proplétají ve zběsilém rytmu, kvílí a neodpočinou si snad ani na chvilku. Ale rozhodně to nepřipomíná smrtelné chroptění, takže název alba The Death of a Band nemusíme vzít v potaz tak doslova.
Tak bych mohl pokračovat. Nejde tedy ani náhodou o nějaké zvukové zglajch šaltování, které by kapely vtěsnalo do Prokrustovy postele labelu. Setkáváme se tu naopak s plejádou nejrůznějších přístupů, propojených ovšem devizou neotřelosti, hledačství, dobrodružnosti a hráčské brilantnosti. re:konstruKt se tak řadí mezi nejpozoruhodnější světové labely. A nezdá se, že by tuto náročnou laťku chtěli jeho tvůrci v dohledné době snižovat.

www.konstruk-t.com
www.rekonstrukt.com
www.myspace.com/konstruktist
www.last.fm/music/konstrukt
www.last.fm/label/rekonstrukt
www.isound.com/konstrukt

Foto archiv

Přidat komentář