Kora et le Mechanix: Jsou místa…; Michal Kořán: Čtyři barvy

Dvě desky vydal na jaře přední protagonista tuzemského ambientu Michal Kořán. Album s takřka nezapamatovatelným názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, přináší hudbu, kterou duo Kora et le Mechanix zkomponovalo ke stejnojmennému představení Naivního divadla Liberec na motivy knihy Judith Schalanské Atlas odlehlých ostrovů. Ve své výtvarně působivé publikaci, která je poctou cestovatelským touhám a dětské fantazii, autorka vlastnoručně nakreslila mapy padesáti odlehlých ostrovů a ke každému napsala jeden příběh. Kniha ukazuje nejen proměnlivost ostrovních světů, ale taky jejich křehkost.
V Naivním divadle se podle knihy rozhodli udělat inscenaci. Hudbu k ní vytvořili Filip Homola a Michal Kořán. Volba dua byla velmi dobrá, protože jejich ambientní pomalu se proměňující skladby dávají prostor pro imaginaci, jsou plné chvějivých, často potemnělých nálad, chladných zvuků i decentních rytmů. Jednotlivé ostrovy se jim podařilo odlišit, v Trindade se ozývá rytmus a výsledek má docela blízko k elektru. Až taneční rytmy se objevují i v potemnělém Pingelap s řezavými zvuky. Naopak křehké Rapa Iti uvozené tichým etnickým rytmem se nese v duchu klasického ambientu, kdy z plochy občas vystupují osamělé tóny piana, vytvářející prostý motiv a jen občas se objeví zneklidňující ruch. Ambientně laděné je i závěrečné Takuu, i když ani jemu nechybí basové tóny elektrického kopáku. Na konci Bjørnøye se zase objevuje rychlý repetitivní motiv, připomínající Laraajiho nahrávky pro Enovu řadu Ambient. St. Kilda nacházející se v Severním Atlantiku je plný chladných zvuků a temných tónů, dodávajících hudbě osudovost.
Album s hudbou z představení nevybočuje z pojetí dua, ani práce pro divadlo je nedovedlo k výrazné změně rukopisu. Přesto patří k tomu nejlepšímu, co skupina vytvořila. Skladby jsou dramatičtější a sevřenější, i když si stále zachovávají abstraktní ráz a mají blízko k ambientu.
Sólové Čtyři barvy se v ambientním duchu nesou více, i když Kořán nevyužil jen nejrůznější syntezátory a elektronické efekty a neskončil pouze u vytváření navrstvených pomalu se proměňujících ploch. Ambientní Nikl žlutý v závěru výrazně obohacují efektované housle hrané přes pitch shifter a hlas Ágnes Kutas, jež mu dodávají další dimenzi a spolu s ruchy a podladěnými tóny houslí i dramatičnost. V duchu klasického ambientu se nese ještě Kraplak tmavý, osamělými tóny nahaleného piana a měkkou basou Josefa Jindráka. Kadmio chrom stojí na minimalistické smyčce syntetického piana, které se postupně vytrácí pohlcováno plochami kláves a elektronickým bzukotem. Coelin brilant je až nervní díky ťukavému rytmu basů a řezavými tóny jednoho ze syntezátorů. Bonus Žlutý Nikl s hlasovými a echovanými zvuky a hlasovými eskapádami Petra Nikla už hranice ambientu přesahuje k experimentu.

Naivní divadlo Liberec / Blue Lizard, 2017, 41:28; Blue Lizard, 2017, 50:58

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *