Kosmický trip – Acid Mothers Temple

Japonská kapela Acid Mothers Temple (povětšinou používající přídomek + The Melting Paradise U.F.O.) vznikla v roce 1995 a o rok později vydala debutové album, které se dostalo do seznamu padesáti nejlepších alb podle prestižního časopisu The Wire. Záhy se muzikanti rozhodli vydávat své věci sami a mapovat prakticky veškerou svou rozmanitou hudební činnost, tudíž je jejich diskografie značně obsáhlá a do jisté míry poměrně nepřehledná. Každopádně dokážou často překvapit.
kosmickýJejich hudba má své kořeny v sedmdesátých letech a možná by ji někdo mohl považovat za poněkud ustrnulou, ale opak je pravdou. Sice těží z toho, co tady už bylo, ale zároveň to přetavuje do zcela současné či spíše nadčasové podoby. To vše ostatně můžete posoudit sami v Divadle Archa v rámci festivalu Stimul 7. listopadu.

Co šéfa a kytaristu Makoto Kawabatu v dětství inspirovalo?
Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, tak jsem zaslechl v rádiu Stockhausenovu konkrétní hudbu. Docela mě to překvapilo, protože něco podobného zvonilo už delší dobu v mých uších. Věřil jsem, že ten zvuk byla nějaká zpráva od U.F.O., ale zároveň to byla i hudba. Nicméně jsem si ty pořady se Stockhausenovou hudbou nahrál na kazety a dokola je poslouchal. Zhruba ve stejné době jsem v televizi viděl nějaký dokument o Indii a zaujala mne indická tradiční hudba. Pak jsem pochopil, že mě vlastně ani tak moc nebere ta ohromující technická hra na tabla a sitar, ale že se mi líbí hučení tanbarku. Pak jsem ve dvanácti konečně objevil v rádiu rockovou hudbu. Beatles a další slavné kapely té doby mě moc nezaujaly, ale pak jsem jednou slyšel uchvacující basu a bicí a byla to skladba My Generation od The Who, to mě dostalo. A pak jsem postupně objevoval Led Zeppelin, Deep Purple, King Crimson atd. Později už jsem začal poslouchat spíš experimentální hudbu, etnickou hudbu a občas rock?

V průběhu vaší kariéry se občas měnily přídomky názvu vaší kapely. Proč?
AMT je takový deštník, pod nímž se skrývá celá řada specifických jednotek a každá z nich má svůj zvláštní koncept.

Jak dalece jsi byl ovlivněn japonskou hudbou?
Prakticky nulově. Jsem cca z 80 procent ovlivněn hudbou ze Západu (rockem, jazzem, klasikou, lidovou hudbou) a ze 20 procent etnickou hudbou z Asie, Středního východu, Ameriky… Ale narodil jsem se a vyrůstal v Japonsku a stále tam žiju, takže mám skutečně japonskou krev a mám v sobě tudíž japonské tradice, ale třeba japonská rocková a jazzová scéna mě nezajímá, protože jsou to jen špatné kopie západních vzorů.

Vaše hudba je skutečně hodně specifická. Jakou roli v tom hraje technické zázemí?
Já používám opravdu levnou kytaru a běžné efekty. Když má kytarista hóóódně pedálů, tak to ještě neznamená, že je schopen vytvořit nějaký zvláštní zvuk, pokud nemá patřičnou sensitivitu. Takže já si myslím, že není potřeba mít spoustu krabiček, protože jsou to jenom nástroje. Velký malíř si taky vystačí s dvanácti základními barvami.

kosmický_trip_2Tvoje sólové desky znějí úplně jinak než když hraješ s kapelou…
Když hraju hlasitý rock, jsem svým způsobem bavič, který má učinit publikum šťastnějším. Ve svých sólových projektech jsem jenom muzikant, kte-rý hledá hudbu ve svém vlastním kosmu. O to právě jde, já vlastně hudbu neskládám, ona ke mně prostě přichází. A vždycky je pro mne nejdůležitější to, co právě hraju, důležitá je přítomnost, ne minulost nebo budoucnost.

Hudba AMT povětšinou dostává nálepku psychedelická. Co si o tom myslíš?
Možná, že ani přesně nevím, co to psychedelie je. Ale myslím, že moje hudba je jiná, než to, co se označuje jako psychedelie. Já bych naši hudbu spíš nazval trip music. Psychedelie je většinou spojována s drogami. Ale já skutečně čerpám ze svého vlastního vesmíru, což ale neznamená, že usiluji o nějaké sebevyjádření, „jáství“ nemá v hudbě co dělat.

Na festivalu Stimul bude ve stejný den vystupovat také Damo Sužuji. Znáte se? A jak tě ovlivnila německá kapela Can, ve které také chvíli působil?
Damo je můj dobrý přítel, hráli jsme na stejném pódiu mnohokrát všude ve světě od Japonska až po Irsko. Já si vlastně nejsem jist, jak moc mě Can inspirovali, ale nějak určitě. Vlastně na konci sedmdesátých let jsem dělal hudbu, která byla Can dost podobná, jenže to jsem Can ještě neznal. Prostě se to tak náhodně stalo.

Přidat komentář