Jestli je pravda, že za vznikem Kronos Quartetu stála frustrace z vietnamské války zaznívající v roce 1970 ze skladby Black Angels avantgardisty George Crumba, vše naznačuje tomu, že i po bezmála čtyřiceti letech existence není Newyorčanům jedno, s čím okolní svět zachází a schází. Leimotivem alba Floodplain (Nonesuch, 2009, 79:15) totiž nejsou ani tak všude zmiňované záplavové veletoky z kolébky lidstva, ale území kterými protékají. Většinu států, domovů skladatelů a hudebníků podílejících se na albu totiž v současnosti najdete na ,užším‘ seznamu letištní ochrany Spojených států. Jsou spojeny s islámem. „Skladby vznikaly v nejtěžších chvílích Bushovy vlády a vykrystalizovaly s nástupem Baracka Obamy. Namísto zápasu, přichází naděje, i když s některými lidmi od těch řek Amerika pořád válčí. Bylo by báječné přispět ke zhroucení hranic nenávisti, stereotypního vnímání Středního východu jako křižovatky problémů a nepřátelství,“ vysvětluje David Harrington, vedle nové klasiky s Kronos Quartetem stále víc naladěný na „lokální hudbu odjinud“, jednoduše na world music.
„Vždycky jsem toužil po živém, energickém a cool smyčcovém kvartetu bez obav, že mě za to někdo nakope do zadku. Musí ale vyjadřovat názory na život, vyprávět pravdivé hudební příběhy s půvabem, nadsázkou a hloubkou,“ řekl kdysi. Nepovrchní, upřímně zamýšlené procesy zkoumání přešly v kontakty s cizokrajnými hudebníky, jejichž jména do té doby na Západě nikomu nic neříkala. Na albech Pieces of Africa (1992), Early Music (1997), Kronos Caravan (2002), Nuevo (2002) a You’ve Stolen My Heart (2005) představil Kronos Quartet neznámé hudebníky a styly, aniž by z nich čišela prázdnota módního plácání do exotických vod. Na papíře nezdůvodnitelné kombinace se nakonec proměnily v nerozmetatelné mandaly; zdánlivý chaos přešel v harmonii. Klasice navyklým věhlasným světovým koncertním sálům Kronos Quartet představil „hlasy a nástroje barbarů“. Vahou svého jména zároveň odmítl striktní dělení na Západní vážnou a etnickou hudbu. Bez předsudků vstupoval do konfrontací s úmyslem nechat se hlavně inspirovat a posunout dopředu.
Co ho vedlo k cestám za obzorem vysvětlil zajímavě: „Pamatuji, že když mi bylo dvanáct a začal jsem klasikou, brzy mi došlo, že hraji hodně hudby od Haydna, otce smyčcového kvarteta, který žil ve Vídni. A tam já nikdy nebyl. Uvědomil jsem si, že hudba souvisí s představivostí. Díval jsem se na globus a už tehdy mě zajímalo, co se hraje v dalších zemích a toužil do vlastní hudby zanést základ, který ji ti zcestovalí velikáni dali, ale s novými perspektivami. Dodnes každé ráno říkám: děkuji ti Haydne. Proto pořád cestuji a poznávám a Kronos Quartet podle toho hraje“.
Idea Floodplain se prý před deseti lety zrodila na tržišti v Bejrútu a na důrazu zesílila během prvních dnů války v Iráku. „Na jaře roku 2003 jsem hledal způsob, jak dát na vědomí hudební solidaritu s lidmi v Iráku.“ Harrington v Libanonu nakupoval tamní hudbu a zůstal u vytržení nad velikonoční písní Wa Habibi od slavné zpěvačky Fairuz. „Křesťanské poselství oddanosti, přijímání a obětování“ zaranžované Stevem Prutsmanem začali Kronos Quartet hrát po 9. září 2001 s pocitem zmírnit atmosféru podezřivého vnímání Blízkého východu. V repertoáru už také měli irácký milostný žalozpěv Oh Mother, the Handsome Man Tortures v dramatické úpravě moskevského rodáka Lva Zhurbina, zakončený perkusivním atakempřipomínajícím kulometnou palbu, když zanedlouho přišly zprávy o zvěrstvech americké armády v Abu Ghraib. Velkolepé oratorium …hold me, neighbor, in this storm…, z něhož jde doslova mráz po zádech zase Kronos Quartet v únoru 2008 premiérovali v newyorské Carnegie Hall souběžně se zapálením americké ambasády v Bělehradě během protestních demonstrací proti odtržení Kosova.
Čtyřicetiletá skladatelka Aleksandra Vrebalova, Srbka žijící v New Yorku (kompozici vedle mnoha univerzit studovala také u naší Ivany Loudové v Praze), do dvaadvaceti minut vložila neuvěřitelné napětí, strašlivou emotivní sílu prožitku a osobní zkušenosti z etnicky a krveprolitím rozjitřeného Balkánu. Co nepoznala na vlastní kůži, dovyprávěla jí babička, kterou ve skladbě rovněž slyšíme. Smyčce Kronos Quartetu se zdivočele sólujícím Harringtonem na dvoustrunné srbské gusle se v ní prolínají s válečnou vřavou, pláčem, tikáním hodin, nářkem nasamplovaného hlasu tureckého zpěváka Ismaila Bülbüla, muslimským svoláváním k modlitbě, zvony z ortodoxního kláštera a hrozivými údery Warrena Caseyho a losangelské ,keltské‘ skupiny Wicked Tinkers do basových bubnů tapanů. Kronos Quartet a není jisté, jestli někdo před ním, zhudebnili úzkostlivé chvíle očekávání naděje uprostřed násilné hrůzy a vykolejené lidskosti takovým způsobem, že odvážit se v sugestivnosti popojít s Vrebalovou byť o kousíček dál, ustrnete hrůzou jako při Zafranovičově filmu Okupace ve 26 obrazech.
Podstatou mystického prožitku je často zásadní vytržení z dosavadnosti. To na koncertech kdykoliv dokazoval pákistánský Nusrat Fateh Ali Khan, jehož súfi jské qawwali lze zjednodušeně přirovnat ke starověkému mughamu: spontánních, vnitřně pocitových, hlasově expresivních, na improvizaci založených a rytmicky volných duchovních suitách rozšířených po značné části Kavkazu, v Íránu a mezi Turky ve Střední Asii. Za největšího žijícího Mistra mughamu je považován Alim Qasimov z Ázerbájdžánu, který se svým ansámblem, do něhož patří rovněž geniálně zpívající dcera Fargana, vloni s Kronos Quartetem koncertoval v londýnské hale Barbican. Floodplain obsahuje odsud živě nahranou skladbu Getme Getme ázerbájdžánského skladatele Saida Rustamova. Bezešvé spojení Západních smyčců s extatickými hlasy, rámovými bubny daf a svislými houslemi kamanche odkudsi z Persie vás přinutí přemýšlet o tom, kam je tak neokázale krásná hudba schopna dolétnout. Nejbizarněji zní opus Téw semagn hageré (Listen to Me, My Fellow Countryme). Složil ho Alemu Aga, etiopský hráč na begena alias Davidovu harfu, symbol etiopské ortodoxní církve. Namísto ní ale cellista Jeffrey Zeigler rozezvučel její unikátní novodobou verzi beguena maridhia, speciálně pro Kronos Quartet vyrobený nástroj od Waltera Kitundu. V íránské Lullaby je málem trumfnul David Harrington: šokovaný její tesklivostí („nikdy v životě jsem nic podobného neslyšel“), rozladil si housle až připomínají lamentující irské dudy. V turecké skočné Nihavent Sirto od legendárního loutnisty Tamburi Cemil Beye (1873–1916) se v roli strhujícího sólisty zase představuje houslista John Sherba.
Zatímco v mládí jezdil Harrington prsty po mapě, dnes, ve zcvrkávajícím se světě, brouzdá po My Space. Tam také našel palestinskou hip hopovou skupinu Ramallah Underground (vloni vystupovala v Praze). Okamžitě ji zkontaktoval, dostalo se mu skladby Tashweesh a Kronos Quartet se tak napojil na elektroniku. Když se Harringtona vloni novinářka Nina Moog zeptala, jestli Floodplain máme považovat za čistě hudební výpověď nebo naopak za politickou zprávu, odpověděl: „Ať se vám to líbí nebo ne, všechno co děláme jako občané a jako lidské bytosti je výpovědí o tom, jaký by svět měl být.“
