Letní hudební festivaly připomínají obrovské poutě, místa klanění se hudebním bohům – důvěrně známým i dosud netušeným – nebo na několik dnů nově vzniklé samosprávné státy obehnané kovovými ploty hlídané ochrankou s vlastními zákony, pravidly a etikou. Váš denní řád řídí festivalový program. Jindy protivné kecy o přátelství a tolerantní pospolitě dostanou mezi tisíci lidí najednou docela jiné rozměry. Spánku, zdravému životnímu stylu a hygieně tu moc nedáte a vše, s čím se tu setkáte, vás během několika dnů dokáže proměnit v servaného horníka sotva pletoucího nohama ztrácejícího pojem o čase. Odměnou vám je bezprostřední kontakt s hudbou na běžných koncertech jen tak neuslyšenou. Na letošních Colours of Ostrava například nejednoho návštěvníka zaskočilo vystoupení tria KTU, které si pro svou valivou, skutečně nevídanou energii snad ani nelze představit v prostorech dejme tomu pražského Paláce Akropolis. Nebo vlastně vůbec mezi čtyřmi stěnami. KTU tvoří bývalý člen King Crimson, kytarista Trey Gunn, jejich stávající bubeník Pat Mastelotto a fenomenální finský akordeonista Kimmo Pohjonen. Propojili dva navzájem odlišné posluchačské tábory: vyznavače artrocku 70. let a příznivce world music. Na Černé louce v Ostravě při nich pak společně tančili unešení a v nejednom případě hodně zaskočení ojedinělým, nicméně fungujícím hybridem, kdy rockeři navíc v závěru bez rozpaků aplaudovali Kimmem vystřižené prachobyčejné finské tradiční polce. Zatímco bývalý zpěvák Yes Ian Anderson na témže místě reprezentoval snad všechnu představitelnou invenční vyhaslost artrocku a těšil především staromilce, KTU si v Čechách z tohoto nadále velmi populárního směru vytáhli nejzdravější odnože a nepřímo potvrdili dávná slova zpěvačky Susheely Raman pronesená před pěti lety v UNI, že i na starých, zdánlivě vyhaslých základech lze mixováním odlišných kultur a smyslnou integrací vytvořit něco zcela nového. KTU předcházela pověst koncertního zjevení, ostatně kytarista Trey Gunn mě v rozhovoru upozornil, že na Colours od nich máme čekat pořádné nakopání zadků, ale znáte to, řeči se vedou a skutek utek. Po skončení koncertu, pro který museli organizátoři výrazně posílit stávající PA systém, ale došla naplnění i hláška Gunnova spoluhráče Pata Mastelotta: „Svrhneme několik bomb, ale nebojte, jemným způsobem.“ Hudba KTU v rozsáhlých instrumentálních pasážích skutečně vybuchovala do povědomých mohutných zvukových gejzírů, kdy Pohjonen experimentoval s nástrojem na samé hranici uvěřitelnosti. Excelentní muzikanti stavěli na vytříbeně vygradovaných melodických aranžmá a bezbřehé interaktivní improvizaci; kombinovali rock s minimalismem, jazzem, severskou tradicí a roztěkanou psychedelií. Přiznávali inspiraci artrockovou érou, jakékoliv laciné plagiátorství ovšem v zárodku přebily akordeon a skladatelský přístup Kimmo Pohjonena. Absolvent oddělení lidové hudby Sibeliovy akademie v Helsinkách sice čerpá z tradiční finské hudby, využitím nejmodernějších technologií a výsostně experimentálním uchopením se však od svých kolegů naprosto odlišuje. S programátorem a bubeníkem Samuli Kosminenem vytvořil kdysi údernou jednotku Kluster, která v uplynulých letech spolupracovala s newyorským Kronos Quartetem a Robertem Frippem. Koncerty Kluster doprovázela nevídaná světelná show, kterou se nechávají inspirovat také KTU a dvojice byla nominována na prestižní cenu BBC Awards For World music. V roce 2005 Kluster s Gunnem a Mastelottem už pod hlavičkou KTU natočili koncertní album 8 Armed Monkey. Letos v březnu, už bez Samuliho, pak studiové Quiver a získali za ně samá slova chvály Měl jsem před koncertem KTU v Ostravě s nimi možnost mluvit, takže namísto sáhodlouhé, už mnohokrát popsané historie setkání těchto tří vynikajících a velmi sympatických muzikantů nabízím jejich vlastní pohled. Než jste, Kimmo, přišel, vnímali posluchači akordeon jako jednoduchý lidový nástroj. Svým přístupem jste tenhle názor radikálně předefinoval. Akordeon se ve vašich rukách dokáže proměnit z melodického nástroje v expresivní bubny, znít jako nebezpečné hromobití. Co vás k tomu vedlo? Na akordeon mě naučil otec, pak jsem šest let studoval klasiku, což byla tehdy ve Finsku, kde samostatný akordeonový obor neexistoval, jediná možnost výuky. Čekala mě tedy nudná kariéra klasického hudebníka vystupujícího na vybraných místech. Počátkem 90. let ale na Sibeliově akademii otevřeli oddělení lidové hudby, kam jsem přestoupil a propadl tradici, umožňující vyjádřit se svobodným způsobem. Improvizovat a hrát staré skladby po svém. Skvělé bylo, že nám profesoři nebránili věnovat se avantgardě a experimentování. Začal jsem používat samply a elektronické bicí a v roce 2000 potkal Samuliho. Požádal jsem ho, aby mě doprovodil a on vymyslel bicí, které nasamploval ze zvuku akordeonu. Všechno, co jste od Kluster kdy slyšeli, pocházelo z akordeonu a znělo to desetkrát lépe, než jakákoliv rytmika. Našli jsme pro akordeon úplně odlišný futuristický svět. Dokážu na něj tímhle způsobem zahrát prakticky cokoliv. Když jste se Treyi s Kimmo Pohjonenem poprvé setkali, napadlo vás, že spolu vytvoříte tak skvělou kapelu? Ne, to mě teda vůbec nenapadlo. Ten chlap byl očividně mimo – ale na dobré cestě. Z toho ovšem vždycky kouká něco dobrého. Od začátku, když jsme se v ro ce 1999 v texaském Austinu potkali, jsme věděli, že by mohlo být zajímavé pracovat dohromady. A když jsme po pěti letech začali společně vystupovat, nikdo z nás už nepochyboval, že se podařilo vytvořit něco hodně speciálního. Spojení severského elementu, Sibeliovy akademie a akordeonu s progresivním rockem King Crimson působí na jednu stranu překvapivě, ale hudebně si zřejmě rozumíte. U nás na to máme rčení: hledali se tak dlouho, až se našli. V Texasu zase říkáme: Kovbojové vypadají vždycky lépe ve tmě. Máte pravdu, navzájem si fakt skvěle rozumíme. Vychází to z hudby, neustálého hledání překvapivých kombinací, nových zvuků a dobrodružství, ale důležitý je i náš vztah k bizarnímu humoru. Zní to možná divně, ale ten si hodně užíváme. Znal Kimmo hudbu King Crimson a vy s Patem naopak finskou tradiční hudbu? Já osobně o tradiční finské hudbě nemám ani páru. Jistě, kdo by neznal Värttinä, to jsou skvělí skladatelé, aranžéři a dynamičtí muzikanti, ale za čistě tradiční kapelu je nepovažuji, přestože samozřejmě vím, kde má hudba Värttinä kořeny. Když jsme potkali Kimmo, přišel nám jako psychedelický týpek ze zmrzlého severu. Nevěděli jsme, že má něco společného s finskou tradiční hudbou. Znali jsme spíš jeho práci pro divadlo a balet. Kimmo sice s King Crimson nebo Robertem Frippem několikrát hrál, ale obecně si myslím, že jejich hudbu moc nezná. S Patem jsme pracovali v mnoha různých kapelách a žánrově odlišných projektech, a když jsme to dali s Kimmo dohromady, věřili jsme, že nám to bude k užitku. Do KTU jsme se všichni vrhli po hlavě, bez předsudků nebo plánů. Spíš jsme s údivem sledovali, co přijde.
