Pražské trio se prý zrodilo neplánovaně, jen jako z radosti a pro kamarády vytvořená kolekce skladeb, které pak tvořily první album. To druhé, vydané po třech letech, už vzniklo nejen v inovované sestavě, ale hlavně vykazuje takovou míru propracovanosti, experimentu, destrukce konvencí a nechuti dělat to „tak jako ostatní“, že v tom zjevně pro většinu nebude akceptovatelné. Pokud u hudby vyžadujete především zábavnost, vyhněte se obloukem. Zároveň jde ovšem o hudbu hravou a zvídavou, která svou temnou slupkou jen odhání pózérství.
Rozhodně však nejde o „easy listening“. Napoprvé to působí jako skládanka pocitů, slovních obratů, sloganů a zvuků, struktury a významy se dostavují později. Bylo by ale velmi povrchní se tvářit, že tu je méně závažnějších sdělení než na debutu; nejsou jen servírovaná na podnose. Pod zdánlivě jednoduchými hříčkami se totiž často skrývají další roviny a možnosti výkladu. Klasický příklad jsou momenty, které dělají s textem Vladimíra Kokolii pro trio E nebo s Mikolášem Chadimou zhudebněnou básní Ivana Wernische totéž, co Tvrdý s Havelkou s písničkami Psích vojáků nebo Garáže. Tedy vytrhávají je z kontextu a dávají jim nové významy.
Společným jmenovatelem skladeb je nejednoznačnost. Autoři nechtějí posluchači „dělat radost“ ani naplňovat jeho představy o nových trendech. Předem odhánějí suverény a majitele „velkých ramen“. Pracují s nejistotou, s hudebním i životním právem na omyl. Nemají potřebu nabízet sociální kritiky a angažovanou tvorbu – ale přesto texty o době svého vzniku a složitosti života v dnešní civilizaci vypovídají víc než tvorba těch „bojovníků proti systému“, kteří to dělají prvoplánově. Stejně tak nemají potřebu dávat posluchači návod, jaké zaujmout stanovisko, jak se k problémům postavit, nechtějí být za ty chytřejší. Pokora a nechuť k proklamacím, je tu zjevná.
Dvojka Kyklos Galaktikos je rozhodně „divnější“ než debut, ale tím nejlepším směrem. „Myslím, že cítím, cítím, že myslím“. Všechno souvisí se vším. Jestliže dříve se dalo hovořit o rapu, tato nahrávka hlasový přístup posouvá dál. Pracuje i s tichem, či zvukovou modulací jako stavebním prvkem. Je těžko uchopitelná a zvukově dotažená. Nestaví posluchače do role pasivního příjemce, ale vyžaduje od něj spolupráci. A až budeme chtít na prstech jedné ruky spočítat na konci roku ta opravdu nekompromisní alba, vycházející jen z umělecké potřeby tvůrců, tak tohle bude jedno z nich.
Polí5, 2015, 70:18