Když bratři Seymour a Maynard Solomonovi s půjčenými deseti tisíci dolary od svého otce zakládali v New Yorku v roce 1950 svůj indie label VANGUARD RECORDS, nemohli samozřejmě ani tušit, jak vlivný se jejich projekt s vetknutým mottem „nahrávky pro znalce“ nakonec stane, pokud jde o vnímání a mapování charakteru folkové, bluesové a rockové hudby v revolučním momentu nastalých socio-kulturních změn, které Amerika do té doby ještě nepoznala.
V šedesátých letech hudba, a to jak pro její tvůrce, tak dychtivé mladé studentské posluchače, doslova a do písmene představovala neustálé hledání dosud nepoznaných horizontů a posunování tvůrčích met dál a dál kupředu. Perfektně to vystihuje nedávno vydaný retrospektivní a výtečně editovaný CD box s názvem Make It Your Sound, Make It Your Scene: Vanguard Records & the 1960’s Musical Revolution (britská zn. Ace Records, 2012, 4-CD, 48 dolarů).
Vanguard Records byla skutečná vydavatelská rarita, pro svoji žánrově-tématickou idiosynkracii a současně nekompromisně ortodoxní nároky kladené na tu nejvyšší uměleckou kvalitu vlastní produkce, těžko kdy zopakovatelná. Oba bratři totiž milovali především klasiku a jejich label (překvapivě úspěšně) zpočátku vydával třeba kompletního Bacha nebo Mahlerovy symfonie a písně. To celé v Americe, podotýkám. V intelektuálně a kulturně prázdném, na pustý konzum orientovaném období ohromné poválečné hospodářské konjunktury a celospolečenské afl uence eisenhowerovské éry. Vedle své klasiky ale Solomonovi vystavěli v průběhu času též velmi slušný jazzový katalog a dokonce zasmluvnili, zase podotýkám, v době té nejzuřivější mccarthyovské protikomunistické inkvizice, i tehdejší americké hudební „vyvrhele“ – černého sympatizanta Sovětů Paula Robesona nebo hodně levičácké folkaře sdružené kolem Petea Seegera, soubor The Weavers. Aby toho nebylo málo, Solomonovi si rovněž prozíravě zajistili copyrightová práva k nahrávkám živě pořízeným na Newportském folkovém festivalu a to již od samotného jeho založení v roce 1959. Byl to chytrý producentský krok, který je v pravou chvíli přivedl v bezprostřední kontakt s právě bouřlivě propuknuvším folkovým revivalem. Poté, co doslova všem „ukradla show“ na hned vůbec prvním Newportu, Vanguard tak třeba okamžitě zasmluvnil tehdy teprve devatenáctiletou Joan Baez. Vzápětí následovanou legendárním Mississippi Johnem Hurtem, bílým bluesmanem Charliem Musselwhitem, jeho černými protějšky Skipem Jamesem a Buddym Guyem, kapelou Paul Butterfi eld Blues Band a celou plejádou dalších.
„Bratři Solomonovi se zajímali o všechno,“ píše v předmluvě k 57-stránkové doprovodné brožuře proslulý bluesový expert Samuel Charters, který pro zn. Vanguard v 60. letech pracoval a přivedl k ní nejen řadu skvělých bluesmanů z Chicaga, ale i takového exota, jakým byl psychedelický protiválečný radikál Country Joe McDonald a jeho soubor The Fish. Charters dále píše, že to co umožnilo oběma bratrům uspět v tvrdé konkurenci tehdejších indie labelů v době, kdy na hudbě a její prezentaci opravdu záleželo opravdu všem, bylo něco, čemu on říká jejich „arogance“. Neomylný čich pro nejdůležitější trendy v kultuře a nikdy nepokleslý důraz kladený na opravdovou kvalitu a v detailech dotaženou produkci svých vydávaných nahrávek. To je ostatně patrné i z uvedených fotografií grafiky tehdejších obalů LP, informativnosti prezentace samotných umělců nebo třeba zasvěcenosti zahrnutých dobových novinových inzerátů labelu samotného.
V jednom interview uveřejněném v době vydání tohoto kompletu Samuel Charters uvedl pro britský webový hudební časopis Uncut, že přístup Vanguardu, na rozdíl třeba od jinak konkurenční značky Elektra Records, byl naprosto unikátní. Maynard Solomon přistupoval k labelu zejména později nově příchozím exotům jako byli Sandy Bull, Country Joe, Serpent Power (viz jejich 46-vteřinový snímek Dope Again) či prorocky proto-punkovému souboru Notes from the Underground (skladba Wish I Was a Punk – „…utři si nudli a zapni poklopec, hochu,“ po čemž následuje zvuk splachování záchodu) se stejnou seriózností a péčí jako ke svému Bachovi. Choval k nim stejný respekt i po stránce jejich hudebního výrazu. Důvodem, proč byly tyto nahrávky nakonec často úspěšné i komerčně podle Charterse bylo to, že umělci ze stáje Vanguardu nebyli marketingově „prodáváni“ jako hitmakeři. Label i oni sami prostě věřili v sílu a uměleckou hodnotu toho, co dělají. Charters též uvedl, že v jednu chvíli byly hned tři LP desky Joan Baez v Top Ten hitparádě, což zase znamenalo, že Vanguard si mohl dovolit poskytnout svým umělcům naprostou tvůrčí svobodu. Po stránce strategie a marketingu vedení labelu svým lidem do jejich tvorby vůbec nezasahovalo. Předem prý ani nijak neplánovali, které z nahrávaných LP projektů, a v jakém sledu či intervalech, kdy pustí na trh. Bylo to dávno před dnešními kalkulacemi s posluchačskými trendy, drahým studiovým časem a předem vyplácenými mega-zálohami, což skýtalo nebývalou tvůrčí svobodu a příležitost k uměleckým inovacím. S koncem 60. let však tato vydavatelská idyla pro nahrávací umělce navždy vzala za své.
Od poloviny 50. let do poloviny let 60. label Vanguard představoval definující stylotvorný kánon toho, čemu Amerika říká uchovávání svého hudebního dědictví. Od oněch zmíněných Weavers, kteří tehdy masově zpopularizovali dávnou apalačskou baladu Smokey Mountain a kdy ještě zvedli už tak vysoký Guthrieho folkový standard ve své coververzi This Land Is Your Land. To pomohlo „nakopnout“ celou generaci nových folkařů. Scéna byla tehdy rozdělena mezi „sladkobolné“ typy představované třeba duem Ian and Sylvia (Four Strong Winds) a „divočejšími“ hledači jako byli Phil Ochs, Dave van Ronk nebo Bob Dylan. Ani jeden z nich sice do stáje Vanguard nepatřil, zde jsou však zachyceni díky svým vystoupením v Newportu. Dylan zpívá své North Country Blues, které nikde jinde, s výjimkou DVD The Other Side of the Mirror – Live at Newport 1963–1965 nenajdeme. Van Ronk s gustem vystřihl dávné blues Cocaine a Phil Ochs se svým typickým mixem skepse a agitátorského zápalu předvádí There But For Fortune.
Vedle výše uvedených jsou na reedici zastoupeni i „přehlížení“ zpívající písničkáři jako Patrick Sky, Eric Anderson nebo Richard a Mimi Farina, z nichž všichni dodnes očividně splňují pro label pověstný „benchmark“ umělecké integrity a kvality. V roce 1963 se labelu navíc povedl žánrový přesah s dávným blues Guse Cannona a jeho Jug Stompers Walk Right In v novém podání mladého tria The Rooftop Singers, jejichž odvázaná verze, poháněná hned dvěma dvanáctistrunnými kytarami najednou zásadně inspirovala zanedlouho všemi obdivovaný břinkavě-cinkavý kytarový sound folk-rockových The Byrds a patrně i některých hitů Beatles. Napadá mě například jejich tehdy v popu převratně znějící You’ve Got To Hide Your Love Away.
Navíc se začal vytrácet předěl mezi folkem a blues. Bílí folkaři začali hrát blues a někteří z jimi obdivovaných černých interpretů folkového blues (tedy akustického, z Delty) jako Odetta a další, se začali naopak ošívat, když Muddy Waters a další zapojili svoje kytary do elektrické zásuvky. Disk 1 přináší zástupce obou těchto táborů. Jsou zde skvělá newportská vystoupení lidí jako Rev. Gary Davis nebo Koerner, Ray & Glover (What’s the Matter with the Mill), bok po boku s tvrdým elektrickým nářezem J. B. Huttoa (Too Much Alcohol), Skipa Jamese (I’m So Glad), Buddyho Guye (Fever), Jamese Cottona, Otise Rushe nebo Juniora Wellse. Tyto snímky pocházejí z nahrávacích seancí tehdy pro Vanguard produkovaných Chartersem. Když byly o něco později vydávány v Británii v rámci série Chicago/The Blues/Today!, staly se příslovečnými ikonami převratného ostrovního bluesového boomu v režii Yardbirds, Animals, Rolling Stones, Claptona či Mayalla.
Kolekce hillbilly a raně bluegrassových snímků prezentovaná jako Disk 2 zase ukazuje, jak rychle byli novým folkovým publikem do „jeho“ současného žánru akceptováni i dávní autentičtí jižanští proto-country „horalé“ jako Stanley Brothers, Bill Monroe nebo slepý, nedávno zesnulý gigant flatpicking kytary Doc Watson. A opět, netrvalo dlouho a banja, mandolíny a vokální harmonie těchto dávných žijících legend byly suverénně, byť v poněkud méně syrové podobě, převzaty a transformovány do repertoáru nově vznikajících, úspěšných městských country- -folkových souborů typu The Country Gentlemen nebo The Greenbriar Boys. Přitom o jejich povědomosti o specifiku a nástrahách života v odlehlých koutech Ozark Mountains, v těchto písních líčených, lze s úsměvem pochybovat. Jakkoli už pojímáme dělící čáru mezi autentičností a komercí, obsažný katalog labelu Vanguard nabízel naprosto fascinující matrici toho, čemu se teprve dnes říká americká roots music. Už jenom ona samotná alba folkařů a bluesmanů z Newportu měla ve své době ohromný vliv na celý tehdejší hudební vývoj. Svojí společnou prezentací muzikantů mladých i starých, černých i bílých a poslouchaných v živém kontextu anebo v rozhlasovém vysílání. Tehdy ještě i samotná myšlenka hudebního festivalu coby interpretačního formátu jako takového, byla zcela převratná. Po svižných, emocionálně syrových a hierarchií dávných protestantských morálních a religiózních hodnot vnitřně pokorně prostoupených harmonizujících vokálech a kytarovém vybrnkávání staré jižanské country na předchozím disku, nečekaný nápor čiré psychedelie, který se na nás vyvalí z Disku 3, je docela šokující. Byvše si vědom převratné rockové revoluce zrodivší se v Kalifornii, Sam Charters tehdy bystře a včas k Vanguardu přivedl zmíněného Country Joe McDonalda and the Fish. Ti se vzápětí proslavili svojí asi ultimátní hymnou masového odporu americké mládeže proti válce ve Vietnamu, písní I Feel I’m Fixing To Die Rag. Charters ale přivedl též špičkového acid-rockového kytaristu Barryho Meltona, který, jak vidíme dnes, musel zjevně velmi inspirovat Neila Younga. Ne tak dobře už dnes naopak vyznívají zde rovněž uvedené bizarní folk-psychedelické soubory jako Serpent Power nebo Circus Maximus. 
V druhé z uvedených formací však nalezneme velmi ranou inkarnaci Jerryho Jeffa Walkera, který se později proslavil v Austinu jako písničkář a duševně spřízněný soukmenovec dalšího pověstného texaského country music „psance“, bionaftu i marihuanu vehementně propagujícího skoro osmdesátníka Willieho Nelsona.
Další talenti objevení Chartersem zahrnují detroitský powerhouse rockband The Frost, jenž byl přímým předchůdcem tamních velmi proslulých MC5, a výše zmíněný soubor Notes From the Underground, jejichž kousek Wish I Was a Punk (1968) přišel prostě příliš brzo. Na rozdíl od podobně eklekticky zaměřené značky Elektra však drtivý nástup rockové hudby znamenal postupný začátek konce slávy labelu Vanguard. Značka se od začátku pyšnila přirozenou ambiencí soundu svých nahrávek, které byly zhusta pořizovány v jednom bývalém tanečním sále a to nešlo dost dobře dohromady s nově vnímanou funkcí rockových bicích a na maximum vytočených kytarových zesilovačů. Bratři Solomonové však moudře zůstali u toho, čemu rozuměli nejlépe.
Disk 4 zahrnuje mimo jiné country rockery Garyho a Randyho Scruggse (syny legendárního Earla), skupinu The Dillards (Dueling Banjos) a v žánru country svým původem naprosto ojedinělého, skvělého židovského muzikanta a velmi chytrého píšícího sociálního glosátora Kinky Friedmana (Get Your Biscuits In The Oven and Your Buns in the Bed). Mimochodem, ten před několika lety ambiciózně a s velkou podporou některých skupin voličů kandidoval na post samotného guvernéra státu Texas. Neuspěl sice, ale nejenom v Texasu jsou dodnes velmi populární jeho vlastní doutníky Kinky Friedman Cigars, se kterými svoji kampaň v zarputile protikuřácké Americe tehdy provokativně doprovázel. Vedle nich zde slyšíme indiánskou písničkářku Buffy St. Marie, ale také soubor Oregon, který svým snímkem Sail (1972) předznamenal vznik pozdější EastWest fúze v žánru newage music. Larry Coryell spolu s Johnem McLaughlinem předvádějí akustickou verzi Rene’s Theme a zazní zde ještě jednou (tentokrát sólový) Country Joe McDonald v písni Kiss My A**. Nechybí ani dva snímky zemřelého kytarového génia Johna Faheyho z roku 1968. Jeho sólový March! For Martin Luther King a ujetý duet s podobným instrumentálním kytarovým vizionářem, Sandym Bullem, s názvem Gotta Be Juicy (Or It Ain’t Love).
Label Vanguard se později ještě pár let pokoušel „přežít“ na tehdejších dobově módních disco hitech. Ale marně. To nebyla jejich parketa. V roce 1986 proto oba bratři label prodali nahrávacímu impériu Welk Records Group. Seymour Solomon však v roce 1990 od nich zpětně odkoupil divizi klasické hudby. Svoji první velkou lásku. On sám zemřel v roce 2002. Čím se ale Vanguard opravdu proslavil, to zůstává pro historii navždy zachyceno a zdokumentováno na tomto vynikajícím 4-CD boxu.