Může být dechovka sexy? Soudě podle fotografi e pětice do půl těla svlečených kluků pod vodopádem zřejmě ano, ale to není ten pravý důvod: bavorská dechovka LaBrass Banda hraje hudbu, kterou by stěží pustili na pivní Oktoberfest nebo do populárního televizního pořadu Musikantenstadl, německé obdoby našeho Sejdeme se na Vlachovce. Publikum kývající se za stoly s půllitry nad hlavou do rytmu by si totiž najednou nevědělo rady s divokým punkem, skáčkem a rapujícím zpěvákem.
LaBrassBanda od horského jezera Chiemsee dokazuje, že i v tak konzervativním žánru jakým je tradiční dechovka, lze 
rozpoutat revoluci. Je příznačné, že na ni okamžitě zareagovali i organizátoři festivalu WOMAD. V Anglii LaBrassBanda v červenci vystoupí po boku největších hvězd, například světoznámých dechovek z Balkánu, u nichž klasicky a jazzově vzdělaní Bavoráci našli prvotní inspiraci.
Romští muzikanti z Balkánu jsou proslulí hudební přizpůsobivostí a nezměrnou touhou vyřádit se ve vražedných tempech. „Obletují hudební květiny planety a míchají pyly bez úcty k čemukoliv jinému, kromě hudební dokonalosti,“ řekl o nich kdysi indický perkusista Zakir Hussain.
Totéž lze vztáhnout na LaBrassBanda. Dechové kvinteto namazalo knedlíkovské umcacá punkem, mexickým mariachi, reggae, hip hopem, drum’n’bassem, funky polkou, a zaplnilo tak s neřízeným humorem mezeru mezi lascívním mnichovským diskem a kabaretně ujetým undergroundem, na které nevěřícně zírali také v Londýně, Paříži a docela nedávno v Hradci Králové, kde se během festivalu Na jednom břehu v silné konkurenci postaralo o největší překvapení autorovi těchto řádek.
Pětice klasicky a jazzově vzdělaných, rozjíveně rozeskákaných a rozezpívaných 
kluků v kožených kraťasech se neskrývala za jednolitý ,balkánský nářez‘; i v těch nejdrtivějších momentech, kdy nezbývalo, než se o něco opřít, bylo zřejmé, že trombonista, hráč na obří tubu a trumpetista nehodlají ze složitě navrstvených aranžmá – a že si s nimi museli dát práci – pustit na zem ani notu. A bubeník s baskytaristou si tam, kde jiným z takového tempa dřevěnějí ruce, ještě dovolovali nejrůznější rytmické přechody, čímž přítomným kolegům trhali sebevědomí doslova na kusy a konkrétně bubeník srbské skupiny KAL, jež dokáže rovněž vyhnat koncert do hodně vysokých obrátek, seděl celou dobu v první řadě a byl rád, že nemusí nastoupit po nich. Naprosto vrcholné, v detailech až neuvěřitelné muzikanství – prý „směs Daft Funk a Beyoncé na speedu“ – dokázali jinde a jindy ocenit i dechaři rumunské kapely Fanfare Ciocarlia.
Byly to právě v Německu často vystupující balkánské dechovky, které členy LaBrassBanda přivedly na myšlenku: proč tímhle způsobem nezkusit hrát bavorskou hudbu?
„Začínali jsme hrát na balkánských technoparty. Dýdžej pouštěl hudbu a my do ní zkoušeli improvizovat s dechy. Ani jsme neměli žádné vlastní skladby. Postupně jsme se učili a nabírali na rychlosti. Pak jsme začali skládat, ale nikdy jsme nepočítali s tím, že budeme nějakou další kopií srbské dechovky. Věděli jsme, že pocházíme z Bavorska a chceme hrát bavorskou hudbu, i když se stejnou ryčností,“ říká trumpetista Stefan Deptl; jinak také vedoucí zpěvák sázející na rap i bavorské nářečí.
Na první pohled vzdálené spojení Balkánu s 
Bavorskem ale má historické kořeny: romští muzikanti patřili k elitním hráčům tureckých a rakousko-uherských vojenských kapel vedených německými kapelníky.
„V Rumunsku najdete hodně německých komunit, ale v nich se hraje dechovka po bavorském způsobu. Pomalu a nudně. Žádná virtuozita, zkrátka materiál k pochodu a do pivnic. To samozřejmě nemůže mládež zajímat. Když jsem slyšel LaBrassBanda zůstal jsem jako opařený. Mají sílu, protože jsou syroví a hluční jako Romové. Nezkoušejí je napodobovat a všichni vědí, že by s tím nemohli uspět, ale to nebyl jejich záměr. Jsem z nich unešený. O naši tradiční hudbu nikdo nepečoval, nikoho proto nezajímala, připomínala teplé pivo. Teď se karta obrací o LaBrassBanda se všude mluví a nové skupiny v Německu se jí chtějí podobat,“ prohlásil Helmut Neuman, šéf berlínského vydavatelství Asphalt Tango, kde vydávají alba nejlepší balkánské dechovky.
LaBrassBanda existují od 
roku 2007. Odehráli na stovky koncertů pod heslem „ta hudba z nás musí ven“, vydali dvě úspěšná alba a dodnes se mluví o tom, jak na slavném dánském festivalu v Ros kilde málem zbořili pódium i v tak silné konkurenci, jakou představují Coldplay nebo Nick Cave.
„Bylo už na čase, aby nějaká skupina z Bavorska na sebe přitáhla pozornost mladých posluchačů. Zpočátku se někteří lidé pozastavili nad tím, že LaBrassBanda používá dokonce elektroniku, nakonec ale museli uznat, že s nestravitelným zvukem Oktoberfestu a neochotou cokoliv na něm měnit zatočila tím nejsympatičtějším způsobem. Dnes není problém spatřit, jak na koncertě LaBrassBanda společně tančí mladí punkeři,“ napsal do profi lu o skupině v anglickém magazínu fRoots novinář Robert Rigney. A následující recenze na nové a výborné album Übersee končila neméně nadšeně: „Jasný hit roku 2010.“
ežeňte si ho. A připravte se v pravém slova smyslu na hudbu praskající přetlakem nápadů a energie jako hliněný pražský Golem.
Foto Yvetta Stránská