Larry Goldings – Peter Bernstein – Bill Stewart: Ramshackle Serenade

larryTria Hammondových varhan s kytarou a bicími ze stylového lůna hard bopu patří k základním trojhlasům moderního jazzu. Tento souzvuk se stal také součástí obrozeneckého oživení proudů moderního jazzu padesátých a šedesátých let,vytrysklého nástupem druhého jazzového století. Bostonský rodák Larry Goldings (1968), klasicky vzdělaný klavírista, v jazzu začínal obdivem k Errollu Garnerovi, Oscaru Petersonovi, Redu Garlandovi a Billu Evansovi; hodiny ale bral u Keithe Jarretta. Ocitl se v ruchu jazzrockové fúze a odtud pramení jeho stylová příbuznost s Larrym Youngem (1940–1978), jenž se, odkojen hard bopem šedesátých let, posléze stal varhaníkem číslo jedna jazzrockové syntézy (hraje i na Davisových Bitches Brew a Big Fun). Od roku 1986 Goldings působil v New Yorku a brzy se stal vyhledávaným muzikantem, aranžérem i skladatelem. Kytarista Peter Bernstein (1967) je ovlivněn Jimem Hallem a jeden čas spolu tvořili duo. V jeho kapelnických počátcích s ním hráli například Brad Mehldau nebo Christian McBride, v roce 1991 také Goldings. Scofieldova věrného bubeníka Billa Stewarta (1966) u nás není nutné představovat – naposledy tu spolu hráli na podzim. Trio je generačně zakotvené nástupem na newyorskou scénu devadesátých let, na níž se už v různých formacích potkávali. Takto ve třech se ocitli poprvé na albu Earth Tones (1997). Titulní Ramshackle Serenade je pomalá baladická skladba, jejíž příjemné melodické téma uvádí i rozvádí Bernsteinova kytara, zpočátku se „zvonkovým“ rejstříkem varhan, v němž Goldings rozehraje také vlastní improvizaci. Album otvírá Goldingsův Roach basovou figurou varhan v rytmickém vzorci proslaveném Jimmym Smithem – typické náladově ztěžklé blues charakteristické pro tato tria, pod jehož povrchem si dokáže zařádit Stewart. V repertoáru jsou tři standardy. V Luize A. C. Jobima si Goldings i Bernstein dopřáli notně prostoru k improvizaci, v níž se původní působivá melodie proplétá s bluesovou posmutnělostí. Ve Sweet And Lovely napsané v roce 1931 pro Binga Crosbyho, si díky Stewartovi užijeme vzorně rozjetý swingový rytmus. A Peace pianisty Horace Silvera patří k pokladům jeho tvorby: idylická melodie jako stvořená pro Bernsteinovu kytaru a varhanní náladové preludování, citlivý swing hraný převážně štětkami. Bernstein si napsal rozradostněný nápěv v „modrém“ rozpoložení Simple As That – vliv Jima Halla na jazzové kytaristy všech dob je zřetelný i v tomto případě. Obdobnou charakteristiku lze použít i na druhý jeho příspěvek Useless Metaphor s výrazným melodickým motivem. Dá se říci, že Bernsteinova kytara je pro celou nahrávku nejpodstatnějším nástrojem, byť hra hammondek basující a improvizující je rovněž poslouchatelná sama o sobě. Bill Stewart přispěl rytmicky naléhavým, ale pomalým blues Blue Sway, které se vám svým vyzněním opravdu převaluje v duši. Nevím, co „ošuntělého“ vnímal či chtěl vyjádřit názvem titulní serenády varhaník Larry Goldings, ale hudba tohoto CD neobsahuje jakoukoliv zchátralost stylovou či obsahovou, ba naopak.
Pirouet/2HP, 2014, 62:31

Přidat komentář