Leo Records 2011 od free jazzu téměř k tichu

Dvě následné krize si vybírají svoji daň i v hudbě: některé značky omezují počet vydaných desek, šetří na propagaci, vybírají si levnější projekty. 2_leo_1Zdá se však, že Leo Feigin úspěšně vzdoruje: na jeho Leo Records vyšlo jenom od srpna do září 2011 deset kompaktů. Není to náhodné – základní program edičních plánů tohoto labelu má vysoký umělecký standard, nesklouzává do podbízení, ale také se vyhýbá přehnanému experimentování. Což znamená, že oslovuje dosti široký okruh vzdělaných a uměnímilovných zájemců, nikoli pouze ty, kteří jsou zapřisáhlými zastánci některého z menšinových odvětví „jiné hudby“. Tedy střední proud? Ani náhodou. Najdeme tu improvizaci, free jazz, elektricko-akustickou hudbu, ale jejich hranice není překračována do těch oblastí (pro mne osobně velice přitažlivých) nevázaně dobrodružných zákrutů, jak jsme tomu svědky například u Emanemu.
Velký důraz obou emisí (srpnové a zářijové) je položen na ruské hudebníky. Jako by se tu Feigin opět chtěl programověji vrátit ke svým vydavatelským začátkům, kdy se profiloval na souborech typu Ganělin Tria. Ovšem ne vždy jde o čistě ruskou záležitost, neboť právě propojení muzikantů z různého zázemí poskytuje i nové hudební souvztažnosti. Tak je tomu v případě alba Square Down, pod kterým jsou podepsáni pianista Simon Nabatov, violoncellista Ernst Reijseger a tenorsaxofonista Matthias Schubert, silná rusko-holandsko- německá trojka, známá z nesčíslného množství jiných projektů. Pro Nabatova je to už dvanácté CD jenom na Leo Records, následující Roundup, vydané k jeho padesátinám. Trojice nás od první chvíle nenechává na pochybách, že se přímo náruživě oddala freejazzovému gejšlení, hbitému, až překotnému, nicméně perfektně sledovatelnému. Jejich souhra je očividná, jejich výkony oscilují mezi bezbřehou energií a meditativností, mezi čirou zvukovostí a melodičností, vždy však na nich můžeme ocenit osobité pojetí i virtuozitu výkonů.
2_leo_2Jednota kompozice a volné improvizace je základní charakteristika alba Alexeje Kruglova Identification, už čtvrtého pod Feiginovou patronací, na němž ho podporují basista Dmitry Denisov a bubeník Vladimir Borisov, představení zde coby Krugly Band. Kruglov střídá saxofony (altku a tenor) s (místy preparovaným) klavírem, někdy na ně hraje současně, někdy se chopí zobcové fl étny, ale sáhne i po saxofonu bez náústku a po náústku bez saxofonu. Výsledkem je dramaticky vyhrocovaný hudební proud, střídající nálady, plný Kruglovových extravagancí, přecházející z hravosti do velebnosti. Autor sám pokládá svoji olbřímí skladbu, nahranou v Jaroslavli, za hudební divadlo, a tak tomu skutečně je: její peripetie vyvolá vají dojem scéničnosti, doprovodnosti k ději, který si už posluchač identifi kuje podle své nátury.
2_leo_3Prolínání kompozic a improvizací najdeme i na kompaktu OUTline, avšak odděleně: pod některými čísly jsou podepsáni pianista Andrei Kondakov, hráč na lesní roh a křídlovku Arkady Shilkloper nebo kontrabasista Vladimir Volkov, jiná, většinou kratší, jsou improvizovaná. Vydavatel muzikanty pojímá jako „starou gardu improvizátorů ze svatého Petrohradu“ a v tamním chrámu svaté Kateřiny také bylo vše natočeno už v letech 1998 až 1999. Mezitím se Shilkloper stal kmenovým autorem ECM a je třeba přiznat, že k tomuto niveau hudby nejbližší tichu má OUTline dosti blízko. S jednou výhradou: většinou v improvizacích převládne větší syrovost, rozlétnutost, artikulovanost, typicky ruská hloubavost. Nad zvonivým klavírem a rozvážnou basou se pak vznášejí tóny jednoho ze současných nejuznávanějších hráčů na lesní roh – vznešeně a velebně, jindy mihotavě a bzučivě, ale vždy osobitě.
2_leo_4Pod názvem The Second Approach Trio najdeme na albu Pandora’s Pitcher další zajímavé hudebníky z Ruska. Je to především pianista, klávesista a perkusista Andrei Razin, jehož Pierrot vyšel svého času na Boheme Music a jehož mutace souboru Second Approach účinkovaly na několika značkách včetně SoLyd Records (nezapomínejme ovšem na Event Space přímo na Leo Records), dále vokalistka a perkusistka Tatiana Komova a basista a perkusista Igor Ivanushkin. Styl tria, plný emotivních zvratů a charismatického podání, snad nejlépe vystihuje název první skladby ze čtyř: Weird Talks. Její pološeptaná, polopobrukovaná sdělení, mají svoji záhadnost i zašifrovanost, a přitom přitažlivost. Jestliže druhá kompozice zabrousí do chytlavé jazzovosti, třetí do tlumeného napětí a čtvrtá do burleskní exprese, vždy mají společné spontánní nasazení a inteligentní muzikalitu včetně humoru a/nebo hybného hledačského ponoru (viz jenom vokální „souboj“ samotného Razima se zpěvačkou v závěrečné exhibici). Feigin opravdu ví, koho má z ruské hudební nomenklatury prezentovat. Do zcela jiné dimenze se dostáváme nad projektem Musica Lontana, na němž se prostupuje poezie Vittorina Curciho (zde i hráče na altsaxofon) s hudbou fl étnisty Vincenza Mastropirra nebo pianisty Sakise Papadimitrioua. Ve spojení italsko-řeckého sextetu při vystoupení na 8th Celebration of Jazz, organizovaném jazzovou společností v řeckém Thessaloniki, převládlo spíše (nejazzové) řecké fluidum, nicméně hudba se řídila náměty veršů a projevy recitátorů od potemnělosti či zamyšlené lyričnosti až po buršikósnost. Výjimečné postavení v těchto interakcích má asi desetiminutový Epitaph of Seikilos, ukázka starořecké hudby i poezie, bazírující na verši „život je krátký“. Zejména tady na sebe strhne pozornost vokalistka Georgia Sylleou, ale prim hraje i v Dinastia dei puri a ve vlastním textu Film Noir, kde pojednou ukáže svoji až šansonovou tvářnost.
2_leo_5Od poezie k výtvarnému umění a k filmu můžeme zamířit na desce Cosmic Rift, na které se skladatelka a basistka Lisa Mezzacappa ze San Franciska společně s hráči svého kvarteta Nighshade vydává za hudebním ztvárněním děl Yehudita Sasportase a Edgara Arceneauxe a filmaře Alfonsa Alvareze (který ji podnítil k více než desetiminutovému soundtracku). Vedle této inspirace však začleňuje do kompozice Vesmírného průhledu ve vlastním bytelném aranžmá skladby tak odlišné, jako je Regard de L’étoile od Oliviera Messiaena a The Eric Dolphy Memo rial BBQ Franka Zappy (plus značně nebaletní Ballet člena Nightshade, klarinetisty Coryho Wrighta). Už z toho vyplývá přesahovost základní koncepce do různých stran, ale předehra i závěr alba dokážou tuto různorodou směsici hermeticky obepnout a vlastní kompozice protagonistky svou elektroakustickou skrumážovostí, sonickou kolážovostí a rytmickou nepředvídaností přesvědčivě dokazují originalitu pojetí. K čemuž přispívá vedle již jmenovaných elektronik Tim Perkis, John Finkbeiner s elektrickou kytarou a Kjell Nordeson s vibrafonem a perkusemi. Asi nejhledačštější záležitost z této desítky?
2_leo_6Naopak jazzově nejnelomenějším projevem se může pyšnit CD Mysterious, sehraně zkompletované kvartetem skladatele a pianisty Arriga Cappelettiho a saxofonisty Giulia Martina. A přece tu něco nehraje: předně název, neboť nic mysteriózního jsem ani v jedné z devíti melodických skladeb nenašel. A potom skladatelovo úvodní slovo, kde uvádí, jak na něho působila (a působí) celá paleta předchůdců od Pucciniho přes Jarretta, Hindemitha, Schulhoffa po Paula Bleye a Cecila Taylora. Ani jejich stíny jsem na albu nezaslechl. Zato jsem tu slyšel dobrý moderní jazz, na jaký jsem byl většinou zvyklý z Agharty, Reduty a jiných pražských jazzových klubů.
K anglickému pojetí improvizace (té ne-emanemovské, protože mírnějšímu, stabilnějšímu, jazzovějšímu) se blíží na albu Kongens Gade Jon Corbett’s Dangerous Musics. Pojem „nebezpečný“ naopak přijímám, ta hudba je však nebezpečná příjemně, protože jak trumpetista, trombonista a hráč na bambusovou fl étnu Jon Corbett, tak basista Nick Stephens a perkusista Louis Moholo-Moholo mají za sebou už pěkný kus svých hudebních cest, a tak si mohou dovolit zcela triumfálně spolu komunikovat, nezablokovávat si některé ze čtyř exkurzů schválnostmi, naopak si hrát pospolitě a se zřejmým gustem. Jejich virtuozitu očekáváme a víme, že nás nemíní atakovat ani provokovat. Když se rozehrají, pod dvanáct minut neskončí (jejich Reunion, opět příznačné pojmenování, čítá přes pětadvacet minut muzikálního skotačení, které rádi vyslechneme, aniž bažíme po zkrácení).
2_leo_7Light and Shade
, tak se nazývá album, na kterém Feigin svedl dohromady dvě umělkyně, které zatím na svém labelu prezentoval každou zvlášť: pianistku Carolyn Hume (na osmi albech) a vokalistku Katju Cruz (tři alba). A vida – jejich společný projekt, zdánlivě nevzrušený, poklidný, má svoji bezeslovnou magii, atmosféru, sdílnost, kouzlo, něhu, tajemnost. Světelně stínované songy si posluchače přitáhnou, pozdrží ho v dnešním cvalu světa a doby, omámí ho do příznivého rozpoložení, třebaže nehýří optimismem (ale kde ho taky brát?). Tak může producent vyvolat v život nevšední dílo jen proto, že ty dvě slyšel vduchu spolu ještě předtím, než se setkaly. Příznačný titul z oněch šesti, nahraných v rakouském Grazu? Siren Song. Vábení.
2_leo_8A pianistka Carolyn Hume ještě jednou – jako součást kvarteta Fourth Page na albu Blind Horizons spolu s vokalistou, kytaristou a hráčem na khaen Charliem Beresfordem, basistou Peterem Marshem a perkusistou Paulem Mayem. Tady jako by se všechno slučovalo: improvizace, jazzové cítění, jemné experimentování, navíc folkové záchvěvy a rockové názvuky. Nic nepřevažuje, všechno se jeví jako citlivě, někdy až zádumčivě uspořádané, impresionisticky načrtnuté, občas vyburcované nečekaným akcentem. Zpěv opět spíše vypravěčsky naznačující, okultně zastřený, zasutě melancholický. Kde se berou takové potichlé songy? Mám dojem, že jsme už unaveni humpoláckou řvavostí, která se na nás řítí ze všech stran. Tenhle smírně ozvučený horizont není slepý.

Přidat komentář