Byť žila s mnohými muži, nikdy nechtěla mít děti. Nejdříve kvůli nonkonformnímu hippíckému životnímu stylu, pak z přemíry niterné hudební práce i zřejmému až militantnímu feministickému zaměřenía nakonec kvůli možnému genetickému přenosu své fatální nemoci roztroušené sklerózy na dítě. Zůstalo po ní ale množství potomků v podobě písní, filmové i scénické hudby, experimentálních orchestrálních skladeb, textů a taky hodně přátel z byvších kapel i jednorázových hudebních projektů.
Večer 21. listopadu minulého roku se divadelní sál londýnského The Barbican Centre rozzářil v očekávání akce Henry Cow and others play the music of Lindsay Cooper. Koncert s názvem nekompromisní avantgardní legendy ovšem neměl být pouhým „setkáním členů Henry Cow po letech“, ale „jen“ určujícím inspiračním znamením pro hudební poctu velké muzikantky Lindsay Cooper, která své trýznivé nemoci podlehla rok předtím.
Očití svědkové na webu Avant Music News zaznamenali, kterak iniciátor této tribute akce, bubeník Chris Cutler, několik hodin před začátkem koncertu chodí každou chvíli nervózně na pódium, na toaletu a zpátky do backstage, žmoulaje v rukou tu paličky, tu playlist. Zřejmě největší starosti si dělal ohledně vůbec prvního koncertního provedení skladeb třicet let starého ryze studiového projektu News From Babel, který si bez interpretačního zapojení množství dechových i klávesových nástrojů Lindsay Cooper těžko lze představit. Celovečerní program sestával totiž z provedení hudby, již Lindsay napsala a nahrála pro čtyři dobově i stylově odlišné projekty: Henry Cow (1968–1978), Music for Films (1982–1986), News From Babel (1984–1986) a Oh Moscow (1987–1993).
Tisícovku diváků přivítala několika pěknými slovy o Lindsay zpěvačka Sally Potter a na pódium uvedla Henry Cow. To byl dobrý dramaturgický tah, neboť už téměř 40 let nehrající kapela začala písní Half the Sky poněkud rozklíženě a o pár tónů níž, takže musela skladbu několikrát restartovat. Podobný trabl se opakoval i při dalších číslech – Gretel’s Tale, Look Back, Falling Away a Slice, což budilo zdání promyšleného záměru. Navíc to vesele komentovali jednotliví hráči Henry Cow a publikum vzalo vystoupení s humorem. Stopy posmutnělé nostalgie byly smyty a uvolnění muzikanti se mohli soustředit na další produkci. Z vrcholného období Henry Cow zde v sestavě chyběla, samozřejmě kromě Lindsay Cooper, pouze zpěvačka Dagmar Krause (i proto byly všechny skladby hrány v instrumentálních verzích), jež ovšem po krátké přestávce zazářila v historicky vůbec prvním živém provedení projektu News From Babel. Party na hoboj, fagot a anglický roh, které kdysi mívala na starosti Lindsay, skvěle zvládal Michel Berckmans, druhdy stěžejní člen Univers Zero. Dagmar Krause, Zeena Parkins, Chris Cutler a Berckmans předvedli strhující sadu šesti věcí a vypadalo to na vrchol večera. Obzvlášť když se v polovině setu k základní čtveřici přidali hostující Alfred 23 Harth s tenorsaxofonem, zpěvák a basista John Greaves a nakonec Phil Minton, jenž opět všechny přesvědčil, proč je jedním z nejlepších zpěváků na světě. Dav byl ohromen. Druhý vrchol měl ale ještě přijít.
U skladeb Lindsay Cooper pro News From Babel je zřejmá zásadní změna ve stylu komponování oproti písním Henry Cow, kde hudbu naplňovala složitými, hustými texturami s častými změnami tonality i tempa. V projektu News From Babel jsou její kompozice mnohem konkrétnější a v kontrapunktu jasnější.
Po této hudební slasti se pódium zaplnilo dalšími muzikanty k provedení segmentu Music for Films. Zde Michel Berckmans osciloval mezi dechovými nástroji a ovládáním elektroniky, Tim Hodgkinson mezi klávesami, altkou a klarinetem, Fred Frith za pochodu měnil kytary ke krátkým sólovým špíčkům, multiinstrumentalista Alfred 23 Harth přebíhal od nástroje k nástroji, aby nakonec vystřihl vražedné sólo na tenorsaxofon, k tomu Anne-Marie Roelofs s precizní hrou na housle a v jedné pasáži na trombón. Tato část večera, sestavená povětšinou ze skladeb soundtracku Lindsay Cooper The Golddiggers, byť s množstvím improvizačních míst, působila nejsevřenějším dojmem s virtuózním výkonem všech hudebníků.
V podstatě veškeré hudební osazenstvo zůstalo na pódiu. Přidali se pěvci Phil Minton, Sally Potter a Dagmar Krause a rovnýma nohama vskočili k provedení zhuštěné verze písňového cyklu Oh Moscow. Představení jednoho ze zásadních projektů Lindsay Cooper postavilo publikum na nohy. Ještě jeden přídavek s celým obsazením. Iniciátor večera Chris Cutler zářil. Všem se ulevilo. Opona. Další opona. Lindsay by byla spokojená.
ŽIVOT BEZ UMĚNÍ MÁ JEN NEPATRNOU CENU
Lindsay Cooper se narodila 3. března 1951 v Hornsey, severní části Londýna, do patriarchální středostavovské rodiny, v níž matku i malou Lindsay uzurpoval přísný otec. V tomto takřka absolutistickém androcentrismu lze snadno vystopovat její pozdější příklon k militantnímu feminismu. Fakt „nuceného“ spojení matky s dcerou měl alespoň jedno plus – matka se před manželovým násilnictvím na malou upínala coby na zklidňující faktor a Lindsay se zase ráda ukrývala do bezpečí matčiny náruče. Obě trávily dlouhé hodiny u klavíru, na kterém matka dcerce přehrávala staroanglické balady a učila ji první krůčky prstokladu a harmonie.
V 11 letech začala brát hodiny klavíru v místní hudební škole a dva roky nato si přibrala „pro jeho kouzelně uklidňující zvuk“ hru na fagot. Mezi lety 1965 a 1968 studovala klasickou hudbu a fagot na Dartington College of Arts a Royal College of Music. V těch letech byla fagotistkou v National Youth Orchestra of Great Britain a začala studovat Královskou hudební akademii v Londýně. Zde ale studia nedokončila. Koncem 60. let odjela do New Yorku, kde strávila celý rok. Tady se poprvé zapojila do několika hudebních projektů mimo klasiku.
Po návratu do Británie v roce 1971 Lindsay opustila svět vážné hudby a stala se součástí canterburské scény jako členka skupiny Comus. Do světa alternativní moderny vskočila rovnýma nohama. Ačkoli v progresivní kapele Comus strávila pouhý rok, tahle zkušenost od základů změnila celý její přístup k hudbě. Přirozená kombinace prioritně rockových elektrifikovaných nástrojů s akustickými (strunné, smyčcové, dechové) a jejich propojení s harmonicky pestrými vícehlasy v písních, evokujících jak novátorsky rockový říz, tak i melodramatickou stavbu starého anglického folku, otevřely Lindsay nové hudební světy. „Umění má tu báječnou vlastnost, že může zasnoubit srdce s rozumem, bez čehož má život jen velice nepatrnou cenu… Řekla bych, že umění je pro každého naprosto nezbytné.“ (z knihy Svět jiné hudby; Zdeněk K. Slabý, Volvox Globator, 2002).
K fagotu si přibrala hoboj, flétnu a housle, jejichž notace je odlišná (v houslovém notovém klíči oproti basovému, a naprosto jiné poloze, pozn. aut.), což jí umožnilo rozevřít pomyslné interpretační nůžky o další stupeň. Fenoménu kapely Comus, potažmo svérázné a vždy z notového partu hrající fagotové krásky, si nemohli nevšimnout jiní britští avantgardisté – ať už divadelníci či muzikanti. Lindsay začala být velmi žádaným hostem mnohých nonkonformních hudebních projektů, které dnes patří k základu oné mezižánrové hledačské doby. Mj. hoboj hrála na druhém albu Mikea Oldfielda Hergest Ridge (1974) a fagot i hoboj na skvělé desce The Civil Surface (1974) tehdy již rozpadlého a pouze pro tuto nahrávku opět spojeného experimentálně progresivního bandu Egg.
Během jednoho divadelního pojektu se v roce 1973 potkala s Fredem Frithem a Timem Hodgkinsonem, hlavními personami avant-rockových a nové hudební směry neustále hledajících Henry Cow, které zaujal a naprosto uchvátil „vážnoklasický“ styl její interpretace. Krom toho byla Lindsay opravdu pěkná holka. Navíc, jako oni, silného levicového smýšlení. Tehdy čistá, všeobjímající, volnomyšlenkářská hipísačka s bonusem klasicky vzdělané muzikantky. Přišli s nabídkou, aby hrála coby náhrada za kapelu náhle opustivšího Geoffa Leigha (tenorsax a flétna). Bez dlouhého rozmýšlení se k Henry Cow připojila na jejich prvním světovém turné a hned následně při nahrávání druhé desky Unrest (1974), kde kromě fagotu, hoboje a flétny poprvé využívá svůj hlas. V následném roce se kapela spojila s britskoněmeckou skupinou Slapp Happy do společného projektu Slapp Happy/Henry Cow a nahráli dvě překrásná písňová alba Casablanca Moon (1974) a Desperate Strights (1975).
V Henry Cow Lindsay fungovala nejen coby precizní instrumentalistka, ale postupem času se z plaché, androcentristickou výchovou potlačené dívčí duše, stala jednou z hlavních skladatelských osobností kapely, včetně poloviny autorských věcí na posledním albu skupiny Western Culture (1979).
V roce 1975 ještě s fagotem hostovala na první sólové, stěžejní desce Stevea Hillage Fish Rising, s nímž se dříve potkala v projektu Egg. Pak se z „pouhé“ interpretky zrodila skladatelka. „Klasická hudba mi připadala jako velmi omezená životní a hudební forma. Nechtěla jsem se spokojit s pouhým interpretováním muziky jiných lidí, i když to vyžaduje notnou dávku dovednosti. Musela jsem se rozhodnout, ale bylo mi jasné, že nemohu zůstat jednou z hráček orchestru.“ (z knihy Svět jiné hudby; Zdeněk K. Slabý, 2002).
LEVOU FEMINISTKOU
Po účinkování v „mužských“ kapelách a projektech, po svém autorském hudebním procitnutí, když setřásla podvědomou otcovskou „vazbu dohledu“, objevila sama v sobě pootevřená dvířka, jimiž nejenže by ustrašeně obhlížela nový svět svobodné tvorby, ale jako rázná revolucionářka dveře rozkopla a zavelela k útoku s ryze ženským improvizačním sdružením Feminist Improvising Group se spolubojovnicemi Sally Potter, Maggie Nichols, Georgie Born a Irène Schweizer (na některé koncerty se přidávaly další, včetně fenomenální houslistky Anne-Marie Roelfs či kontrabasistky Joëlle Léandre). Utržená ze řetězu, jak to tak bývá u žen, osvobodivších se náhle od čehosi tíživého, na kusých kompozičních podkladech s touto bandou pěvkyň sestavila program-performanci polyimprovizačních experimentálních výkřiků Music for Socialism, jenž si veřejný debut odbyl na festivalu Almost Free Theatre v Londýně v říjnu 1977. Toto čistě ženské sdružení koncertně fungovalo až do roku 1982.
K feminismu a levicovému světonázoru se Lindsay neupnula nijak náhle. Už začátkem 70. let se na semináři v londýnském uměleckém komunitním centru The Oval House potkala s feministickou, lesbickou a hlavně silně levicovou aktivistkou Maggie Nichols, jež byla tehdy vůdčí performerkou radikálního divadelního projektu Ritual Theatre. „Byla mnohem bojovnější feministkou než já,“ píše Maggie v listu věnovaném památce Lindsay, „moc dobře si pamatovala na své dětství a matčino utrpení.“ Obě ženy, krom silného levičáctví a feminismu, spojovala také zkušenost milostného styku se zpěvačkou Julií Tippet. Maggie v sobě tímto objevila příchylnost k ženám, naproti tomu Lindsay to brala jako pouhý test osobní orientace. „Existují jednoduše určité zkušenosti a identifikační možnosti, které mají ženy společné, které prostě s muži společné nemáme. To ale neznamená, že bych se chtěla omezit jenom na spolupráci s ženami.“ (Svět jiné hudby; Zdeněk K. Slabý)
ODHODLANÁ PŘEŽÍT
Na konci 70. let se Lindsay naplno vrhla do skládání. Začala spolupracovat s televizními dokumentaristy, komponovala hudbu pro divadelní performance, hrála v mnoha skupinách po Anglii, v roce 1980 procestovala USA s kapelou Davida Thomase The Pedestrians a po návratu týž rok nahrála s muzikantskými přáteli z Henry Cow a spřízněnými zpěváky své první sólové album Rags. Byla v plném zápřahu. Přišla ale rána. Tehdy jí lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Lindsay to dlouho tajila. Až když začala mít vážné problémy s pohybem a hrou na nástroje, svěřila se v roce 1990 s fatální nemocí nejbližším. Pořád byla ale aktivní skladatelkou a interpretkou. I přes nezadržitelně ochromující nemoc, při níž je člověk čím dál více závislý na pomoci druhých, najdeme v orchestrálních i písňových kusech Lindsay Cooper organicky vložené velmi veselé špíčky – např. i na jejím posledním dvojalbu A View from the Bridge (1998) ve skladbě The Rain Song, zpívané Maggie Nichols, se poznenáhlu a nenápadně vyloupne slavný optimistický popěvek z písně Zpívání v dešti. Jak vzpomíná Maggie: „Lindsay byla plná žertování. Třeba říkala, jak moc ji mrzí, že nemohla studovat s Andrewem Lloydem Webberem, protože by jí stačily jedny Cats a byla by slavná a bohatá a mohl z ní být konečně pořádný skladatel.“
Mezitím Lindsay složila či s jinými muzikanty interpretovala množství hudby. Hrála na více než 40 albech. Pořád na sobě pracovala. Nenásilně v kompozicích propojovala své zkušenosti v tom nejširším záběru z klasické hudby, progresivního rocku, jazzu, mnohohlasé vokální improvizace i třeba jednoduché písňové stavby. Kromě filmových a televizních soundtracků, jež nahrála se svou formací Lindsay Cooper Film Music Orchestra, vydala mj. skvělá sólová alba Music for Other Occasions (1986; 1991 na CD rozšířeném o 5 skladeb scénické hudby), An Angel On The Bridge (1991) a Sahara Dust (1993). A chcete-li poznat a pochopit tu nejcitlivější, nejniternější hru z hlubokých krajin duše Lindsay Cooper, poslechněte si její překrásnou fagotovou pasáž na tracku The Anthem z desky Anthonyho Phillipse a Harryho Williamsona Tarka (1988). Dotýká se nebe.
Na přelomu tisíciletí u Lindsay propukla roztroušená skleróza naplno. Už nešlo koordinovat pohyby rukou, prstů, těla. Sice se stále s nemocí snažila bojovat cvičením jógy, ale sama dobře věděla, že se blíží konec. Potřebovala 24hodinovou péči ošetřovatele. Každý pohyb ji vyčerpával. Mohla jen sledovat televizi, číst a občas psát. Snažila se co nejvíc psát. Postupně ztratila schopnost mluvit a sama se najíst. Maggie Nichols: „Snažila jsem se ji co nejvíc navštěvovat. Hodně jsme si psaly. Lindsay si pořád něco zapisovala – postřehy z filozofie, politiky, duchovní přemítání, vzpomínky z koncertů, z cest, vtipný popis našeho společného vystoupení v Praze (v klubu Delta 30. 6. 1993, pozn. aut.). O svém životě. O tom, jaké je to žít s ochromující nemocí. Je v tom cítit její divoké srdce i odhodlání přežít. Byť byla levičák, měla v duši nebeské bytosti. Měla vždy oči i uši otevřené a nejen hudbou, ale i svými zápisky reagovala na dění ve světě. S obdivuhodně hřejivou lehkostí. Doufám, že to někdy vyjde v knize.“
Poznámka autora: V loňském roce vyšlo u ReR Megacorp 2CD předtím nevydaných nahrávek Lindsay Cooper – Rarities (Vol. 1 & 2), jež obsahuje skladby, které se nevešly na její sólová alba, hudbu ke krátkým filmům či divadelním představením, její účinkování v kapelách Trio Trabant A Roma a The Pedestrians, jakož i unikátní kousky klasické orchestrální hudby – mj. Extract From Concerto Per Sax Sopranino E Archi.