Lily The Pink

„Houpy, houpy, houpy, houpyty, houpy, houpy, hou, každej zná tu píseň houpavou,“ přesvědčuje nás Waldemar Matuška na veselém singlu z roku 1969, případně v ještě rozvernějším duetu s Máničkou, Spejblem a Hurvínkem z roku 1972. Textař Ivo Fischer měl zase jednou geniální nápad a vymyslel slogan, který se hodí jak k houpavé melodii, tak k houpání čili vodění za nos, což jsou dva hlavní znaky staré odrhovačky Lily The Pink. Jak už to u takových bizarních písniček bývá, málokdo dnes ví, proč vznikla a o čem se v ní doopravdy zpívá. Tentokrát si osud pohrál s příběhem důstojné paní Lydie Pinkhamové, jedné z nejúspěšnějších obchodnic své doby, jejíž „rostlinnou směs“ kupovaly po tisících ženy trpící problémy v menopauze. Zdá se vám to málo romantické, chybí vám v tom drama? Jen počkejte, až se dozvíte víc.
10_lily_thed_1Nejprve se musíme přesunout do roku 1968, kdy se v legendárním londýnském studiu na Abbey Road sešli členové liverpoolského komediálního tria Scaffold (Šibenice), tvořeného básníkem Rogerem McGoughem, hercem Johnem Gormanem a fotografem Mikem McGearem. McGear, vlastním jménem Peter Michael McCartney, byl mladším bratrem Paula McCartneyho, jenž se také podílel na některých nahrávkách úspěšné trojice. Prvním hitem skupiny Scaffold (zprvu pojmenované The Liverpool One Fat Lady All Electric Show – Plně elektrifi kovaná show jedné tlusté dámy z Liverpoolu) se stala píseň Thank U Very Much, původně zpívaný telefonát, kterým Mike děkoval Paulovi za to, že mu koupil fotoaparát Nikon. Největší úspěch ale mladí komici sklidili s adaptací košilaté lidovky The Ballad Of Lydia Pinkham, z níž si za druhé světové války udělali neofi ciální hymnu britští tankisté a kterou bylo možné často slýchat po skončení rugbyových zápasů. Pod názvem Lily The Pink písnička o Vánocích roku 1968 obletěla svět, o čemž svědčí i pohotová česká verze.
Natáčení v Abbey Road probíhalo v přátelské atmosféře. Mike McGear si půjčil basový buben od Ringo Starra, hodil přes něj svůj kabát, a tak vznikly ony tlumené bouchance, kterými skladba začíná. Na baskytaru hrál člen superskupiny Cream Jack Bruce, údajně byl přítomen i bubeník kapely Who Keith Moon. U zvukařského pultu asistoval mladý Tim Rice, jenž se už brzy proslaví coby libretista rockové opery skladatele Andrewa Lloyda Webbera Jesus Christ Superstar. Dokonce si zahalekal v refrénu, stejně jako jistý Reg Dwight (z něhož se záhy vyklube jistý Elton John) a Graham Nash, člen folkrockové skupiny Hollies. Právě na počest Nashe a jeho spoluhráčů, kteří zrovna bodovali s hitem Jennifer Eccles, se v textu písně objevila zmínka o „pihovaté Jennifer Zbožné“ („Jennifer Eccles had terrible freckles“). Hříčka „Pica-Lily“ vychází z názvu oblíbené anglické čalamády Picalilli, který samozřejmě odkazuje ke jménu známé londýnské třídy Picadilly vedoucí na náměstí Picadilly Circus.
A „Mr. Frears“ je filmový režisér Stephen Frears, jenž triu Scaffold málem zničil kariéru, když jako mladé ucho špatně zrežíroval jeden z jeho raných koncertních programů. Šibeniční humoristé se mu pomstili tím, že ho v písničce obdařili odstávajícíma ušima. Nutno říci, že Frears se časem polepšil a natočil řadu povedených filmů, například Nebezpečné známosti, Špínu Londýna nebo Královnu.

OD AMOSE K DARWINOVI

10_lily_the_2Přestože se Lily The Pink dočkala nesmrtelnosti na Britských ostrovech, původ má americký. Lydia E. Pinkhamová, z jejíhož léčivého lektvaru si píseň utahuje, totiž spojila celý svůj život s městečkem Lynn ve státě Massachusetts, o kterém koluje ještě nemilosrdnější popěvek než o ní. „Lynn, Lynn, city of sin, you never come out the way you went in. Ask for water, they give you a gin, the girls say no, but always give in.“ („Lynn, Lynn, město hříchu, kdo tudy projde, nebude už tím, kým býval. Když tu chceš vodu, dostaneš gin, holky tě odmítnou, ale pak ti jsou po vůli.“) Některé obyvatele říkanka tak štvala, že se svůj spořádaný domov, jenž spíš než hnízdo neřesti připomínal vzorovou selanku ze Stepfordských paniček, snažili přejmenovat na Ocean Park. Ale zvyk je zvyk, a tak alespoň vypracovali seznam prvenství, jimiž se Lynn může chlubit. V hrdém výčtu najdeme třeba první požární stříkačku (1654) nebo první hovězí sendvič. A také jméno první ženy, která uspěla v oblasti reklamy a marketingu: Lydia Pinkhamová.
V současných publikacích má tato pozoruhodná osoba roli jakési dobromyslné šarlatánky, emancipované, avšak trochu pomýlené hospodyně. Taková Magdalena Dobromila Rettigová, kdyby místo knedlíků vařila lektvar z muřích noh. Nicméně jediný hodnověrný zdroj, kniha Jean Burtonové Lydia Pinkham Is Her Name z roku 1949, nabízí mnohem plastičtější profil jedné z nejúspěšnějších podnikatelek 19. století. Přestože účinnost dodnes prodávaného bylinného produktu s nálepkou „Lydia E. Pinkham’s Vegetable Compound“ bývá oficiálními lékařskými kruhy často zpochybňována, při bližším studiu historických pramenů je zřejmé, že si jeho výrobce zaslouží spíš respekt než posměšné písničky.
Skutečná „Lily The Pink“ se narodila 9. února 1819 na farmě za městem Lynn, nějakých 30 km od Bostonu, jako Lydia Estesová. Její matka Rebecca pocházela z italského šlechtického rodu Este (Estes), jehož část v průběhu staletí přesídlila do Anglie a odtud na americký kontinent. (My známe jiného člena této rozvětvené rodiny – následníka rakousko- uherského trůnu Ferdinanda d’Este.) Lydiin otec William Estes pracoval jako spousta jiných obyvatel Massachusetts v obuvnickém průmyslu. (V nadcházející britsko-americké válce představovaly boty z Lynn snad ještě větší pojem než rýmovačka „Lynn, Lynn, city of sin“.) Oba rodiče byli kvakeři neboli příslušníci původně anglické protestantské sekty, ofi ciálně nazývané Společnost přátel. Kvakeři neuznávali autoritu státu, odmítali vojenskou službu a teoreticky vystupovali proti rasismu i jiným druhům sociálního útisku, ačkoliv v praxi mnohdy tak odvážní nebyli. Do značné míry měli demokratického ducha, což se projevovalo v jejich pojetí víry, organizaci rodiny i chápání ženské role. Lydia Estesová tudíž od útlého věku vnímala všechny tyto hodnoty, jejichž vyznáváním kvakeři notně předběhli svou dobu. K přednostem Estesových rovněž patřila víra v rasovou rovnoprávnost. Podporovali abolicionisty, kteří usilovali o zrušení otroctví a pomáhali černým nevolníkům dostat se pryč z rasistického jihu Spojených států. Dům jejich souseda, zámožného občana Jamese N. Buffuma, sloužil jako tajná zastávka tzv. „podzemní železnice“ (síť úkrytů užívaných při organizovaných útěcích otroků). Kvakeři ve městě Lynn však nebyli v otázce zrušení otroctví názorově jednotní, a tak Estesovi nakonec Společnost přátel opustili a začali sympatizovat s tehdy populárními swedenborgiány (příznivci učení švédského filozofa a vědce Emanuela Swedenborga, sdružující se v Nové církvi). Díky Buffumovi se dostali do kontaktu s řadou významných abolicionistů včetně Williama Lloyda Garrisona, vydavatele protiotrokářského listu Liberator, Nathaniela P. Rogerse, vydavatele podobných novin Herald Of Freedom, či básníka Johna Greenleafa Whittiera. Kousek od nich navíc bydlel zřejmě nejslavnější odpůrce otrokářství, bývalý otrok a vůdce abolicionistů Frederick Douglass.
Estesovi s těmito reformátory vedli dlouhé diskuse a Lydia pozorně naslouchala. Když byla starší, sama v lynnském sále Richard’s Hall založila Debatní spolek (Debating Society), fungující jako protipól k zakrnělému Freemanově institutu, v němž se scházeli ke společným diskuzím vážení občané města – ovšem pouze mužští. Problém ženské rovnoprávnosti se logicky svezl s problémem rasové diskriminace, a proto většina abolicionistek byla zároveň sufražetkami, tedy bojovnicemi za ženská práva. Není od věci si připomenout, že po občanské válce dostali černí Američané právo volit, ale ženy nikoli. Školští pracovníci brali jako vědecky podložený fakt, že ženský mozek není schopen pochopit komplikovanou látku, jakou je kupříkladu vyšší matematika, a proto je upřímně udivilo, když v roce 1838 žačka jménem Emma Willardová obstála na výbornou z geometrie. Lydia Estesová však měla štěstí nejen na svobodomyslné rodiče, ale také na výjimečného kantora, básníka a historika Alonza Lewise, experimentujícího s progresivní metodou výuky amerického teoretika Amose Bronsona Alcotta (hádejte, po kom si dal jméno). Díky Lewisovu moudrému vedení se bystrá studentka hravě dostala na akademii, kterou absolvovala s vyznamenáním, a navrch si sama dobrovolně zvolila dráhu učitelky.

AMERICKÁ LÉKÁRNA

Právě na schůzích Debatního spolku – řešícího šestnáct let před vydáním Darwinova spisu O původu druhů! otázky jako „Existuje nezvratný důkaz, že má celé lidské pokolení společný původ?“ – se Lydia seznámila se svým budoucím manželem, jak jinak než obuvníkem Isaa cem Pinkhamem. Pinkhamova rodina pocházela z New Hampshire a co do volnomyšlenkářství si nijak nezadala s rodem Estesů. Dokonce se ve své genealogii mohla chlubit dívkou jménem Mary Tylerová, která byla roku 1692 v nedalekém Salemu obžalována z čarodějnictví. (Zdejší hony na čarodějnice zvěčnil ve slavné hře Čarodějky ze Salemu, jež je stejně jako Kaplického a Vávrovo Kladivo na čarodějnice analogií k politickým procesům v padesátých letech 20. století, americký dramatik a spisovatel Arthur Miller.) V Isaakovi nalezla Lydia věrného průvodce na cestě životem osvobozeným od předsudků a dobových bludů. Stala se emancipovanou, a přece oddanou ženou v domácnosti, která ví, jak se postarat o čtyři děti (sama byla z deseti) a co znamená žít na malém městě obklopena sousedy, z nichž každý k tomu druhému chtě nechtě zaujímá určitý postoj.
10_lily_the_3Lydie Pinkhamové si lidé vážili už proto, že věděla víc než oni a byla více sečtělá. Měla ctihodného manžela, jenž se díky jejímu věnu změnil z ševce v movitého vlastníka půdy (kolem pozemků Pinkhamových měla vést nová železnice a on je kus po kusu nabízel investorům). Bohužel, rozkvět obchodní čtvrti města Lynn, která na těchto parcelách skutečně postupem let vyrostla, na sebe nechal dlouho čekat, takže se z Pinkhamových stali boháči pouze na papíře. Ve skutečnosti se museli přestěhovat do menšího domu na předměstí a nějaký čas dokonce živořili o kus dál v Bedfordu – to když už jim dluhy nedovolily udržet si pozici v prosperujícím a atraktivním sousedství Bostonu. Těsně před vypuknutím občanské války se však přece jen vzchopili a vrátili se. V té době Lydia, která vyrostla na farmě mezi voňavými svazky sušených bylinek a koření, začala ve městě Lynn působit jako jakási alternativa k ofi ciální zdravotní péči. Coby bývalá učitelka, a tudíž autorita, byla povolávána k lůžku nemocných, jimž se pokoušela radit na základě zkušeností, které si místní farmáři předávali po generace, vycházejíce přitom dílem z odkazu anglických puritánů a dílem z tradic původních obyvatel Ameriky, tedy indiánů. První škola pro zdravotní sestry byla založena až v sedmdesátých letech 19. století a doktora si tenkrát prostý člověk nemohl dovolit, nemluvě o tom, že mu nevěřil. Měl k tomu pádné důvody, protože na středověkou módu všespasitelného pouštění krve navázala medicína dalších staletí něčím ještě brutálnějším – cílenou otravou organismu pomocí „léků“ jako chlorid rtuťný. Čím hůře nemocný na léčbu reagoval, tím více jedů do těla dostal. Výsledkem bylo víc mrtvých pacientů než živých. Kritici uzdravovacích metod Lydie Pinkhamové často poukazují na její amatérismus. Nicméně recept, díky němuž se proslavila, je takřka kompletně převzatý z odborné publikace, dokonce z jedné z nejdůležitějších lékařských knih své doby. Napsal ji Dr. John King a jmenovala se American Dispensary (Americká lékárna). King patřil ke skupině lékařů nazývaných eklektici, kteří rezolutně odmítali používání projímadel, pijavic, těžkých kovů jako rtuť či olovo a kauterizace (přikládání rozžhaveného železa při amputacích za účelem zastavení krvácení). Místo toho hlásali léčbu v souladu s přírodou, s přirozenými procesy lidského organismu. Mluvíme o době, kdy anestezie byla ještě v plenkách a mělo trvat ještě dlouhá léta, než ji odborná obec uznala za přijatelnou (ačkoliv Bůh Adama uspal, než mu odebral žebro, z nějž pak svořil ženu). Lékařské kapacity, z nichž mnohé se po vzoru dnešních rychlostudentů práv staly doktory po ročním kursu na soukromé škole a jejich jedinou kvalifi kací byl fakt, že dovedou číst a psát, stále odmítaly vzít na vědomí apel Dr. Olivera Wendella Holmese, aby se před a po zákroku umyli a převlékli. Bakteriologie byla hudbou budoucnosti.
Pro obyčejné lidi tudíž v mnoha případech znamenala poslední naději herbální medicína. A kniha Johna Kinga se stala biblí všech, kteří se pokoušeli nalézt v přírodě vhodný lék. Na Lydii Pinkhamovou, zběhlou v používání léčivých bylin, se obzvláště často obracely sousedky se „ženskými problémy“, které se tehdy běžně řešily odstraněním vaječníků. Sečtělá hospodyně, sama trpící silnými menstruačními bolestmi a přílišným krvácením, našla v Kingově příručce rostlinu s názvem aletris farinosa (aletris bílý), jejíž blahodárný vliv na tuto choulostivou oblast ženského organismu znali už indiánští šamani. Dr. King ji označoval za „rostlinu, jež si bezpochyby zaslouží další bádání, jelikož je jedním z našich nejužitečnějších pomocníků“. Další důležitou rostlinou byla klejicha (asclepias). Lidia na základě Kingových rad vybrala ještě tři byliny: starček zlatý (senecio aureus), pískavici řecké seno (trigonella foenum-graecum) a ploštičník hroznatý (actaea racemosa). Přidala osmnáctiprocentní alkohol, a prostředek zvaný Lydia E. Pinkham’s Vegetable Compound (Bylinná směs Lydie E. Pinkhamové) byl na světě.
„Lily The Pink“ ho nejprve řadu let poskytovala zdarma ženám ve svém okolí a o výsledcích si vedla podrobné zápisy. Teprve když se zvěst o zázračné medicíně donesla i do jiných měst a k Lydiině prahu se začali stahovat cizí lidé připomínající poutníky do Mekky, rozhodla se podnikavá dáma svůj „objev“ zpeněžit. Donutily ji k tomu okolnosti spojené s neúspěšným podnikáním jejího muže (v období tzv. rekonstrukce po skončení občanské války se Isaac úspěšně uchytil ve stavebnictví, ale první celosvětová krize odstartovaná Vídeňským krachem v roce 1873 ho o veškerý výdělek připravila). Z tmavohnědého nahořklého amalgámu se stal neuvěřitelně výnosný artikl, díky němuž je Lydia Pinkhamová považována za první velkou americkou byznysmenku, ale bohužel i za vychytralou podvodnici. Bylinná směs se (s přidaným vitaminem B1 a sníženým procentem alkoholu, což je podle zlých jazyků jediná léčivá složka kouzelného koktejlu) dosud vyrábí v továrně řízené potomky klanů Pinkhamů, kteří se ostatně před padesáti lety o její vedení jaksepatří poprali. Není divu – podle časopisu Life už tehdy činil výnos z prodeje tohoto produktu bezmála 60 milionů liber!

LILY THE PINK

We’ll drink a drink a drink
To Lily the Pink the Pink the Pink
The saviour of the human race
For she invented medicinal compound
Most efficacious in every case

Mr. Frears had sticky-out ears
And it made him awful shy
And so they gave him medicinal compound
And now he’s learning how to fl y

Brother Tony was notably bony
He would never eat his meals
And so they gave him medicinal compound
Now they move him round on wheels

We’ll drink…

Old Ebeneezer thought he was Julius Caesar
And so they put him in a Home
Where they gave him medicinal compound
And now he’s Emperor of Rome

Johnny Hammer had a terrible ss..ss..
ss..ss..ss..ss..stammer
He could hardly s..s..say a word
And so they gave him medicinal compound
Now he’s seen (but never ‘eard)!

We’ll drink…

Auntie Millie ran willy-nilly
When her legs, they did recede
And so they rubbed on medicinal compound
And now they call her Millipede

Jennifer Eccles had terrible freckles
And the boys all called her names
But she changed with medicinal‘ compound
And now he joins in all their games

We’ll drink…

Lily the Pink, she turned to drink
She filled up with paraffi n inside
And despite her medicinal compound
Sadly Picca-Lily died

Up to Heaven her soul ascended
All the church bells they did ring
She took with her medicinal compound
Hark the herald angels sing

We’ll drink…

RŮŽOVÁ LILINKA

Na zdraví, na zdraví, na zdraví

Lilinky Růžový, Růžový, Růžový,
zachránkyně lidské rasy,
ježto vynalezla léčivou směs,
která stoprocentně zabírá!

Panu Frearsovi odstávaly uši,
hrozně se za to styděl.
A tak mu dali léčivou směs
a teď může vesele plachtit.

Bratr Tony byl nápadně vyzáblý,
nikdy nedojedl hlavní chod.
A tak mu dali léčivou směs
a teď ho před sebou strkají na vozíčku.

Na zdraví…

Starý Ebenezer myslel, že je Julius Caesar,
a tak ho šoupli do domova,
kde mu dali léčivou směs,
a teď už je jen císař římský.

Johnny Kladivo hrozně k-k-k-koktal,
stěží ze sebe vypravil s-s-s-slovo.
A tak mu dali léčivou směs
a teď je vidět, ale není slyšet.

Na zdraví…

Tetička Millie běhala v slunci, dešti,
jednou ji ale nohy přestaly poslouchat.
A tak je potřeli léčivou směsí
a teď jí říkají milliped.

Jennifer Zbožná byla tak pihovatá,že na ni kluci pokřikovali
Ale léčivá směs jí změnila život
a teď už ji berou do všech svých her.

Na zdraví…

Růžová Lilinka se dala na pití,
tělo jí rozložil petrolej
a navzdory své léčivé směsi
ta Lily z Picadilly umřela.

Když její duše stoupala do nebe,
zvonily všechny zvony.
Léčivou směs vzala s sebou,
slyšte, slyšte! prozpěvují andělé.

Na zdraví…

Přidat komentář