Některé písničky se nedají spoutat časem ani prostorem; nikam nepatří, a přesto vždycky zabírají. Existují tisíce dobrých skladeb, ale jen pár jich má tu moc ukradnout pro sebe celou desku, vyskočit na posluchače jak čertík z krabičky. 
K takovým nadpřirozeným úkazům patří třeba hity Hey Joe, Cat’s In The Craddle, Ode to Billie Joe… A také Long Black Veil neboli Dlouhý černý závoj. Chmurná balada o neznámé ženě navštěvující hrob člověka, jenž pro ni zemřel, vzrušuje už půl století interprety všech hudebních žánrů, o čemž svědčí pěkná řádka opravdu silných coververzí (Johnny Cash, The Band, Nick Cave, Mick Jagger).
Kouzlo příběhu o ženě v dlouhém černém závoji tkví ve způsobu, jakým je vystavěn. Před lety někoho zabili před městskou radnicí a z výpovědí svědků vyplynulo, že útočník se velmi podobal vypravěči. Tím dostává písnička novou dimenzi – zpívá ji snad vrah? Z dalšího líčení se dozvíme, že se mohl zachránit, kdyby u soudu prozradil, kde té noci doopravdy byl: s manželkou svého nejlepšího přítele. (Na konci padesátých let dvacátého století, kdy skladba vznikla, mohla tato zmínka způsobit docela slušný povyk.) Pak přijde refrén o tajemné ženě, která hrdinovi (či spíše antihrdinovi) pláče na kostech, zatímco noční vítr kvílí. Vypravěč je tedy po smrti a svou píseň zpívá z hrobu! Z jeho formulací navíc nevyčteme, zda lze dámu v dlouhém černém závoji považovat za tu, kvůli které skončil na šibenici (pod níž stála a neuronila ani slzu). Autor textu Danny Dill se zmiňoval hned o třech inspiračních zdrojích. V rozhovoru s Dorothy Horstmanovou z června 1973, zahrnutém o tři roky později do její knihy Sing Your Heart Out, Country Boy, uvedl: „Bavily mě písničky Burla Ivese, takové ty staré, ale žádnou jsem neuměl a ani jsem
tehdy neměl čas je shánět, nebo jsem byl moc líný, než abych se po nich podíval. A tak jsem si řekl: ,Napíšu si lidovku‘ – umělou lidovku, chcete-li. Několik měsíců jsem se snažil, a najednou mě to napadlo. V životě jsem četl o třech událostech, které se mi teď náramně hodily. Před mnoha lety zabili v New Jersey katolického kněze před nasvícenou radnicí, což vidělo aspoň 50 svědků. Motiv se nikdy nenašel. A nenašel se ani ten, co to udělal. Do dnešních dnů ta vražda zůstává nevyřešená. Vždycky se mi líbilo, že se to stalo před ,osvětlenou radnicí‘. Dále mě přitahovala historka spojená s Rudolfem Valentinem – o ženě, která navštěvovala jeho hrob. Pokaždé měla dlouhý černý závoj – odtud název skladby. A zatřetí mě inspirovala písnička Reda Foleyho God Walks These Hills With Me. Vždycky jsem si myslel, že je to skvělá věc, a tak jsem ji také použil. Prostě jsem to všecko smíchal dohromady a tohle mi vyšlo.“
ZAPADLÍ PARTNEŘI
Abychom mohli určit, o jaký zločin se jednalo, museli bychom projít desítky ročníků newjerseyských novin. Je zajímavé, že tímto státem kdysi skutečně cloumala jedna brutální vražda, v níž figurovala mladá dívka a kněz. Případ Eleanor Millsové a reverenda Edwarda W. Halla z kostela sv. Jana Evangelisty v New Brunswicku nebyl dodnes vyřešen a svého času okupoval přední stránky amerických deníků. Údajní milenci ovšem nezemřeli v záři světel městské radnice, nýbrž leželi s prostřelenými hlavami pod planou jabloní u opuštěné farmy za městem. Je tu tedy dost velká pravděpodobnost, že tato kauza nemá s Dillovým textem nic společného. 
V zapomnění upadla i skladba God Walk These Hills With Me (Bůh kráčí po těchto kopcích se mnou), jejíž interpret,zpěvák countryových gospelů a moderátor oblíbených hudebních pořadů Red Foley přispěl do pokladnice světové pop music jinými třemi hity: Peace In The Valley, Old Shep a Steel Away. Foley patřil k nejúspěšnějším osobnostem ve svém žánru, prodal přes 25 milionů desek a v roce 1955 objevil pro média jedenáctiletou Brendu Lee. Tajemnou baladu Long Black Veil proslavil neméně populární představitel coun tryového honky-tonku, texaský zpěvák Lefty Frizzell, jehož charakteristický projev zásadně ovlivnil Merlea Haggarda, Willieho Nelsona a Roye Orbisona.
V roce 1951 se Frizzellovi podařilo umístit hned čtyři singly v první desítce, kterýžto rekord překonali až o třináct let později liverpoolští Beatles. Avšak právě s nástupem rokenrolu musela celá countryová scéna vyrukovat s něčím novým, nechtěla-li přijít o zájem nastupující generace. Její odpovědí na beatové šílení byl takzvaný „epic song“, označovaný též jako „saga“, jehož prototypem se stala písnička Jimmieho Driftwooda The Battle Of New Orleans, kterou v Americe zpíval Johnny Horton a my ji známe z půvabné verze Jiřího Suchého, výjimečně doprovázeného skupinou Jiřího Brabce (Kvér a flaška ginu), případně z méně povedené nahrávky Evy Pilarové (Mexico). Kouzlo „epic songu“ spočívalo v tom, že šlo o zhudebněné vyprávění, často vycházející ze skutečného života či odkazující ke konkrétnímu dějinnému okamžiku. Bylo v něm něco z písničkářského „talkin’ blues“ i z kramářské odrhovačky. Konkrétně skladbu Long Black Veil charakterizoval hudební esejista Greil Marcus jako „moderní countryový nápěv, převlečený za starou mordýřskou baladu z Kentucky“. Danny Hill v onom zlomovém roce 1959, kdy ho napadly verše o ženě v dlouhém černém závoji, napsal ještě jeden skvělý text, stylově velmi podobný a dnes už bohužel pozapomenutý. Jmenoval se Partners a zpíval ho „countryový gentleman“ Jim Reeves. Také v tomto příběhu o dvou hledačích zlata se umíralo – popravdě měl leccos společného se zvláštní písní Isis, kterou v polovině sedmdesátých let složil Bob Dylan. Osud tomu ale chtěl, aby jedna historka zapadla a z druhé se stala klasika.
AUDIENCE V KUCHYNI
Horace Hill (kterého na Dannyho překřtil komik Whitey Ford) se vždycky považoval za zpěváka a textařinu měl v podstatě jako vedlejší povolání. V Nashvillu, kde působil, si ho však přece jen víc vážili jako autora, zvlášť když po několika „epických skladbách“ vytáhl v roce 1963 z rukávu další eso – I Wanna Go Home neboli Detroit City. Písničku, která patřila (coby Pokání s textem Rostislava Černého) k parádním číslům Karla Hály, nazpíval nejprve Billy Grammer (známý díky své verzi skladby Gotta Travel On od folkového muzikanta Paula Claytona) a vzápětí nato Bobby Bare, jenž ji také proslavil.
Stejný hitový potenciál měl i talent Marijohn Wilkinové, rozené Melsonové, autorky melodie k písni Long Black Veil. Tato uznávaná 
skladatelka, šéfka hudebního vydavatelství a občasná zpěvačka původně dělala učitelku a do světa showbyznysu pronikla po druhé světové válce, v níž zahynul její první manžel (omylem ho zasáhla britská kulka). Roku 1958 přesídlila Marijohn do Nashvillu a kýžený úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Postupně složila hudbu k hitům Waterloo (Stonewall Jackson), Cut Across Shorty (Eddie Cochran) a I Just Don’t Understand (Ann-Margret). Počátkem sedmdesátých let se po špatném období nadměrného pití, osobních proher a několika pokusů o sebevraždu vrátila countryovým gospelem One Day At A Time, s nímž jí pomohl její někdejší objev – písničkář Kris Kristofferson. Rodačka z texaského města Kemp zemřela v roce 2006 v Nashvillu. Je smutnou tradicí tohoto seriálu, že mnozí z jeho hrdinů odešli nedlouho předtím, než byl napsán. Dokonce i textař Danny Hill zemřel teprve v říjnu loňského roku.
K uším zpěváka Leftyho Frizzella se píseň Long Black Veil dostala poté, co se v Nashvillu pustil do natáčení skladby Sin Will Be The Chaser For The Wine, kterou chtěl přebít svůj poslední hitový singl Cigarettes And Coffee Blues. Aby se čas strávený ve studiu co nejlépe využil, nahrávaly se obyčejně čtyři kousky najednou. Producent Don Law tedy rozhlásil, že Lefty potřebuje další tři, a před Lawovým apartmá v nashvillském Hotelu Jamese Robertsona se okamžitě začali shromažďovat autoři větřící příležitost. Samozřejmě, že tam nešli na vlastní pěst, nýbrž byli vysláni svým vydavatelstvím. Pohovor zpravidla probíhal tak, že si sedli v pokoji s kytarou a přehráli svůj výtvor potenciálnímu interpretovi z očí do očí. Marijohn Wilkinová se dostavila v zastoupení vydavatelské firmy Cedarwood jen pár hodin před natáčením a poté, co chvíli poslouchala své konkurenty z řad textařů a skladatelů, vzala si Dona Lawa stranou, načež mu sebevědomě řekla: „Danny Hill a já máme lepší písničku, než jsou tyhle všechny.“
A protože v místnosti nebylo piano, odvedla producenta i zpěváka do akusticky příhodnější kuchyně, kde jim baladu zanotovala a cappella. Law a Frizzell ji, jak se říká, na místě „koupili“ a běželi s ní do studia. Podotkněme, že Marijohn se s písničkou seznámila téhož dne po ránu, kdy jí Danny Hill přinesl hotové verše se slovy: „Tohle jsemnapsal včera večer. Možná to za nic nestojí. Jestli chceš, udělej na to melodii. Jestli ne, tak to klidně hoď do koše.“ Wilkinová naštěstí udělala to první, a to tak pohotově, že ještě stihla odpolední audienci u Frizzella. Studiová kapela, kterou Law shromáždil, měla problém se skladbu tak rychle naučit, a proto Wilkinová sedla za piano a nahrávku rytmicky podržela. Za zmínku stojí ještě steel guitar Dona Helmse, která kvílela přesně jak ten noční vítr, pohrávající si s dlouhým černým šálem záhadné ženy u hrobu jejího milence.
NÁVŠTĚVY V KRYPTĚ
A propos, co to říkal Danny Hill v úvodu našeho příběhu? „Přitahovala mě historka spojená s Rudolfem Valentinem – o ženě, která navštěvovala jeho hrob.“ O jakou historku vlastně šlo a koho se týkala? Narozdíl od vraždy kněze v New Jersey známe v tomto případě docela jasnou odpověď. Musíme ale začít od Adama, neboť současná generace už možná vůbec neví, kdo byl slavný Valentino. Tak tedy, Rodolfo Alfonso Raffaello Piero Filiberto Guglielmi alias Rudolph Valentino, první skutečná hollywoodská superstar, byť ještě v době, kdy obživlé obrázky na stříbrném plátně neuměly mluvit.
Idol tisíců ženských srdcí se k filmovému hraní dostal vlastně z nouze, otráven lety živoření v Itálii a Paříži, kde se mu nedařilo ani dostudovat, ani sehnat práci. Po příjezdu do Ameriky se Valentino zapletl do skandálu, v němž figurovala jedna bohatá dáma z Chile a její manžel, významný byznysman, kterého se pokusila zastřelit. Proto New York zase rychle opustil a začal střídat kočovné herecké společnosti. Také dával hodiny tance, nechal se vydržovat od starších paní a ve volném čase to zkoušel u filmu. Zprvu dostával pouze úlohy lotrů a gangsterů, ale brzy se přehrál do rolí milovníků. Svým exotickým zevnějškem tvořil pravý opak tehdejšího prototypu dokonalého Američana – Douglase Fairbankse. Na úsvitu dvacátých let Valentino („postrach amerických mužů“, jak hlásaly plakáty) konečně zazářil v němých snímcích Čtyři jezdci Apokalypsy a Šejk.
23. srpna 1926 však nečekaně zemřel – v pouhých jednatřiceti letech – na komplikace spojené s operací slepého střeva. K vykreslení zmatku, jenž po jeho skonu zavládl, postačí, uvedeme-li, že ulice New Yorku v den jeho pohřbu lemovalo 100 000 lidí, udržovaných v patřičných mezích kordony policistů. Když pak rakev odcestovala vlakem na další smuteční obřad v místě hercova posledního odpočinku, na hřbitově Hollywood Forever Cemetery, mačkaly se na nádražích opět davy, ochotné strávit hodiny čekáním jen proto, aby na okamžik zahlédly projíždějící vagon.
Valentinovo tělo (někdo říká, že jen jeho vosková figurína) bylo uloženo do krypty v mauzoleu, k němuž vykonalo během následujících dvou let svatou pouť přibližně 90 000 osob. Správce mauzolea Roger C. Peterson si o těchto leckdy bizarních návštěvách vedl podrobné záznamy a později je zveřejnil v knize Valentino The Unforgotten. Mezi truchlícími fanoušky působila zvlášť nápadným dojmem jakási 
dáma v černém (černé šaty, černý klobouk, černý závoj), která přišla k hrobu svého miláčka položit rudou růži přesně v den prvního výročí jeho smrti. Fotografie této neznámé ženy se dostala do novin a dala vzniknout jednomu z největších hollywoodských mýtů, o písničce Long Black Veil nemluvě. O to větší šok zažili důvěřiví čtenáři poté, co vyšlo najevo, že dáma v černém byl jen reklamní trik Valentinova reklamního agenta Russella Birdwella, jenž chtěl tímto poněkud morbidním způsobem znovu přilákat pozornost k nedávno zesnulé hvězdě a především k jejím filmům.
Russell Juarez Birdwell, zvaný Bird, si rád zahrával s ohněm. V Hollywoodu mu přezdívali „nejpracovitější čachrář“, protože, řečeno s Richardem Brautiganem, by byl člověku schopen „prodat krysí řiť místo snubáku“. Právě on stál v roce 1937 za geniální propagací dobrodružného snímku The Prisoner Of Zenda, o kterém si pak v Hollywoodu ještě dlouho povídali. Tehdy si vyhlédl stejnojmennou vísku v jižním Ontariu, jejíž dva tucty obyvatel si název „Zenda“ vypůjčili z literární předlohy spisovatele Anthonyho Hopea Hawkinse, když se snažili stát samostatným správním celkem za účelem získání poštovní schránky. Birdwell pro ně poslal letadlo a všechny (až na pár maminek a dětí) je nechal dopravit Diane Hartmanová, ze které udělal Russell Birdwell přes noc hvězdu na premiéru do newyorské Radio City Music Hall, kde je slavnostně představil obecenstvu.
V roce 1958 se přihlásil o slovo znovu, to když nechal ve význačných filmových periodikách Daily Variety a Reporter otisknout celostránkový inzerát s fotografiemi naprosto neznámé dívky, ze které se rozhodl přes noc udělat hvězdu. Stačilo napsat tento křiklavý titulek: „Mocným mužům Hollywoodu, bdícím nad prestiží a velikostí filmového průmyslu: Hollywood potřebuje novou ženu! A ta nová žena je tu! Diane Hartmanová. Odpočítávání začalo. Diane Hartmanová míří na orbit!“ Dodejme, že „Birdovy“ schopnosti nebylo radno podceňovat. Vždyť už jednu hvězdu na filmové nebe vynesl – krásnou Jane Russellovou.
Kousek s dámou v černém závoji u Valentinova hrobu v roce 1927 patřil k jeho prvním „čachrům“ a lze si domyslet, jak dobře se u něj bavil. Nicméně 23. srpna 1928 mu asi trochu zatrnulo. Tehdy se totiž žena v černém objevila v kryptě znovu. A tentokrát už nešlo o žádný trik. Pravou totožnost tajemné ženy však nikdy nikdo nezjistil. S postupem let se dámy v černém začaly hlásit samy. Ve čtyřicátých letech se za ni vydávala jistá Marian Watsonová, která prohlašovala, že jí Valentino před smrtí slíbil manželství a stihl se stát otcem jejího dítěte. Další osoba jménem Ditra Flame prý zamlada velmi stonala, Valentino za ní chodil do nemocnice a pokaždé jí přinesl rudou růži. Ujišťoval ji, že neumře, a žádal ji, aby mu chodila na hrob, pokud odejde na onen svět dřív než ona, protože tam nechce být sám.
Ditra hřbitov skutečně navštěvovala až do roku 1954, kdy ji definitivně znechutil stále větší příliv dívek a žen v černém, které se denně střídaly u Valentinovy krypty, jako by prováděly nějaký komický rituál. Naposledy Ditra Flame zavítala na Hollywood Forever Cemetery v roce 1977, kdy zemřel Elvis Presley. Kupodivu ale přišla v civilním oblečení. Poté její roli „první dámy“ převzala Estrellita del Regil, jež svým každoročním strašením pokryla osmdesátá léta, nicméně v roce 1993 svůj závoj pověsila ze zdravotních důvodů na hřebík. Mezi nejpodivnější návštěvy Valentinova hrobu patří několik transvestitů a také černoška Diane Whitmoreová, která – snad ve snaze vnést trochu legrace do toho umírání – začala do mauzolea docházet celá v bílém.
LONG BLACK VEIL
Ten years ago on a cold dark night
There was someone killed
‚neath the town hall lights
There were few at the scene
but they all agreed
That the slayer who ran looked
a lot like me
The judge said: Son, what is your alibi?
If you were somewhere else then you
won’t have to die
I spoke not a word though it
meant my life
For I had been in the arms of my best
friend’s wife
She walks these hills
In a long black veil
She visits my grave
When the night winds wail
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows but me
The scaffold’s high and eternity near
She stood in the crowd and shed not
a tear
But sometimes at night,
when the cold wind moans
In a long black veil she cries
over my bones
She walks these hills…
DLOUHÝ ČERNÝ ZÁVOJ
Před deseti lety v chladné a tmavé noci
někoho zabili
před osvětlenou radnicí.
Vidělo to jen pár lidí,
ale všichni se shodli,
že vrah, co utekl,
se mi dost podobal.
Soudce řekl: Synu, máš alibi?
Jestlis byl někde jinde,
nemusel bys umřít.
Neřekl jsem ani slovo,
i když mi šlo o život,
protože jsem byl v náručí ženy svého
nejlepšího přítele.
Chodí po kopcích
v dlouhém černém závoji,
navštěvuje můj hrob
za skučení nočních vichrů.
Nikdo ji nezná, nikdo nevidí,
nikdo ji nezná, jen já.
Šibenice se tyčí,
věčnost už je blízko…
Stála v davu a neuronila ani slzu.
Ale někdy za noci,
když naříká studený vítr,
pláče v dlouhém černém závoji
na mých kostech.
Chodí po kopcích…
Foto archiv