Luboš Soukup & Points Septet

lubosBodem zlomu v českém jazzu byl nástup Vertigo Quintetu opravdově hledajícího napojení se na vlnu avantgardy moderního jazzu. Septeto Points Luboše Soukupa (1985) je důkazem kvalitního následnictví. Mezi oběma kapelami je navíc pouto personální: Marcel Bárta a Oskar Török jsou právě z Vertiga. Soukup zastupuje už generaci zkušenou ze zahraničních akademií a jazzových destinací. Petr Kalfus se od dob školního big bandu Ježkovy akademie zjevuje vždy tam, kde je třeba výborného altsaxofonistu. Jan Jirucha je na scéně originální osobností hráčskou i skladatelskou. Jeho sóla, včetně obsáhlé freejazzové pasáže ve skladbě WTF, jsou vždy strhující. Tomáš Hobzek patří k našim nejžádanějším bicistům, svou citlivostí k náladě skladeb mi připomíná Paula Motiana. Generační výjimkou sestavy je kontrabasista Jaromír Honzák. Luboš Soukup autorské směřování naznačil už na předchozím albu Through The Mirror s rozšířeným dánským ansámblem a naším Epoque Quartetem. Points hrají bez klavíru; z hlediska výsledného zvuku jde o důležitý moment – perkusní povahou by narušoval vzdušnou průzračnost hudby.
Původně se CD mělo jmenovat Vesmír zvuků – zřejmě to vyznívalo příliš „ambientně“, v názvu zůstalo jen jméno kapely. Všehomír se však neztratil: hledejme jej ve free improvizacích VZ1, VZ1:Interlude, VZ3 a VZ6. Album otvírá Black Monolith zhudebňující formou miniatury okamžik zjevení se obelisku Kubrickovy Vesmírné odysey: náladu vytváří táhlé tóny a opakovaný klarinetový motiv, skladba předznamenává atmosféru zmíněných „vézetek“: dlouhé hlubší tóny postupně se přidávajících nástrojů bez rytmiky, s výjimkou zašustění činelů, hudba časem nabývá na dynamice, inspirace zvukem vesmírné pustoty je zřejmá, podáním zdařilá. V navazující minutovce VZ1:Interlude se ze zvukové plachty už občas vynoří krátce tóny některého z nástrojů, předně tenorsaxofonu. VZ6 uvádí klarinetové sólo, přidává se trombón a vzniká duet citlivě doprovázený bicími; pod pokračujícím duetem se přidá kapela. Opuštěnými střídajícími se kratšími i delšími tóny bez rytmiky rovněž začíná VZ3, v půli se přidá ostinátní kontrabas a skladba nabývá úpornou rytmikou, vzdáleně i melodicky, sugestivní náladu Ravelova Bolera. Ještěrka (Lizard) – toť prostor pro dravost bicí soupravy, pro výrazná sóla klarinetu a trombónu. Působivým způsobem zahrané Léto 1985 (Summer 1985) se hlásí k dědictví New Orleansu, k jeho pradávné hudbě, k jeho pochodům, dokonce až k náladě funebrálních témat – nad pódiem se vznáší duch Art Ensemble of Chicago blahé paměti! Honzákovo sólo je prologem Gruzie (Georgia): Törökova křídlovka uvede melancholický motiv, skladba je spirituální impresí hudebního dávnověku. Rhythm rozjetý Jiruchovým trombónem, s výbušnou hrou bicích, s dlouhým a obsáhlým sólem trubky, ke konci „štěkavý“ chór nesólujících nástrojů, to vše nabité „netuzemskou“ energií je strhujícím odkazem na avantgardní jazzový kvas. V krásné skladbě Alegría Soukupův klarinet rozezpívá rytmický jásavý motiv, Kalfusova sopránka podtrhne náladu skladby. Závěrečný Chorál znějící jako hra varhan nás přivede k rozjímání nad vyslechnutím skvělého alba.

Petr Ostrouchov (Animal Music), 2015, 54:45

Přidat komentář