Retro vládne světem, v posledních letech je to vidět ještě daleko víc než dříve. Nezaujatý pohled do kterékoliv hudební kategorie to jednoznačně dokazuje. Hoďte si korunou, všichni jsou na tom stejně. Kredit na to, ohlédnout se bez pardonu zpět, má jen málo umělců. Lydia Ann Koch je jednou z nich. Nežije z minulosti, jen se vrátila domů. Obrazně i fakticky, dlouhá léta rezidence v Evropě pravděpodobně končí a sotva začíná opatrně mluvit o návratu domů, tak se v její hudbě začínají ozývat staré známé tóny. Bluesová uvolněnost a houpání v bocích je dávno pryč, nahrazuje je zamořený industriál a skřípavé kvílení; no wave se ozývá znovu a důrazně, ti z dnešní generace, kteří se o něco podobného pokoušejí, budou teď špatně spát. Nemocný zvuk velkoměsta je zpět, téměř přesně třicet let poté, co do New Yorku čtrnáctiletá Lydia Lunch přišla. Virus se vrací nenápadným obloukem jako bumerang, ale poctivě a důsledně. Jako ostatně vše, s čím tahle dáma přišla za ta léta mezitím do styku. Retrovirus.
V posledních letech strávila Lydia Lunch nejvíc času v čele Big Sexy Noise, s nimi ostatně také vystoupila na Alternativě již před čtyřmi lety. Ostré alternativní blues, které původně kvarteto, dnes již trio produkuje, rozhodně bavit nepřestalo, druhé album Trust The Witch (sic!) je mnohem důraznější než debut, ostře vymezené a tvrdé jako diamant. Ale problémy s labelem jeho dopad hodně omezily, v podstatě rok se o něm pořádně nevědělo, nyní už je sice konečně na světě, ale Big Sexy Noise to notně zabrzdilo. Nový projekt Lydie Lunch ale prý úspěšnou spolupráci s Jamesem Johnstonem a Ianem Whitem (jinak Gallon Drunk) rozhodně neuzavírá, Big Sexy Noise nedávno vyšlo živé album Collision Course, nazvané podle skladby právě z alba Trust The Witch, a pokračují. Lydia Lunch zanechala výraznou stopu také na albech We Are Only Riders a Journey Is Long, které mapují písně Jeffreyho Lee Pierce, leadera The Gun Club, v podání hvězd alternativního nebe (Nick Cave, Debbie Harry, Mark Lanegan a mnozí další), třetí a závěrečný díl projektu se chystá na začátek příštího roku. Lydia Lunch je zde překvapivě krotká, ne snad že by ji ovládla pieta, pouze pracuje s takovými prostředky, které písně vyžadují. Experimentální choutky si dopřála ve spolupráci s Philippem Pétitem, nostalgikům vykročila vstříc s letmým oživením skupiny Teenage Jesus & The Jerks, k čemuž ji prý přemluvil Thurston Moore ze Sonic Youth, který si v nové sestavě legendární formace také zahrál. Právě tady někde vyklíčil současný virus, odtud vane vítr.
Lydia Lunch poslední léta hodně sází ve svých projektech vždy na jednoho zásadního spolupracovníka; v Big Sexy Noise jde samozřejmě o Jamese Johnstona, v případě coververzí Jeffreyho Lee Pierce zase o Cypresse Grovea, bývalého basistu The Gun Club, který má vlastně celý projekt na svědomí. S ním dokonce natočila kompletní album Piercových písní, doufejme, že ještě někdy vyjde. V novém projektu RetroVirus jde paradoxně o toho nejméně zkušeného a známého z trojice hudebníků, kytaristu Weasela Waltera. Právě na jeho zběsilé kytarové hře stojí celý RetroVirus, s ním svádí hlas Lydie řinčivé souboje. Walter je v současnosti jedním z nejvytěžovanějších newyorských hudebníků, hraje s desítkami dalších projektů a vůbec ho netrápí žánry. Free jazz, death metal, noise, klasická hudba – všude se cítí jako doma, všude se pohybuje naprosto snadno a přirozeně. RetroVirus hodně oživuje ducha někdejší no wave éry, industriální momenty se střídají se skřípavými noise plochami, vše s velkou porcí razantní energie a samozřejmého kouzla. Vlastně celkem logicky, kromě Lydie Lunch najdeme v sestavě další dva někdejší pionýry žánru, basistu Algise Kyzise, který hrál v prvních sestavách legendárních Swans a poté v mnoha sdruženích vedených pověstným démonem Foetusem a bubeníka Boba Berta, zakládajícího člena Sonic Youth. Ti se ovšem proslavili hlavně v pozdějších letech po jeho odchodu, ale to už Bob Bert působil v další důležité formaci, punk bluesové mršině jménem Pussy Galore, ze které posléze vyklíčily skupiny The Jon Spencer Blues Explosion, Royal Truxnebo Boss Hog. Bob Bert je také důležitým členem The Chrome Cranks, kteří se nedávno po téměř patnácti letech vrátili na scénu. RetroVirus je prostě a jednoduše all stars team no wave a noise žánru, navíc totálně propojený s New Yorkem, kde všichni původně působili. Koncertní „debutové“ album snad ani nemohlo být nahrané nikde jinde než v místním legendárním klubu Knitting Factory, deska obsahuje skladby z celé kariéry Lydie Lunch a také zabijáckou (a vskutku překvapivou) coververzi hitu Alice Coopera Black Juju.
RetroVirus bohužel nakonec nepřijedou v této původně ohlášené sestavě, na poslední chvíli se omluvil ze zdravotních důvodů právě Algis Kyzis, kterého zastoupí ovšem neméně protřelý Tim Dahl, spoluhráč Johna Zorna, Marka Ribota nebo Elliotta Sharpa. Koncert RetroVirus na letošním ročníku Alternativy nebude jen oslavou celé hudební tvorby Lydie Lunch, ale také křtem jejích dvou nových knih, které vycházejí na našem trhu u nakladatelství Maťa. Sbírka básní Krvavá stopa vychází dokonce ve světové premiéře, velice očekávané je také vydání její „erotické kuchařky“ Máš-li hlad, tak ho hlaď (v originále The Need To Feed), která ve světě sklízí celkem slušné úspěchy. Lydia Lunch prostě notně zaviruje věhlasné prostory Malostranské besedy, půjde o vskutku důstojné rozloučení s letošním ročníkem festivalu Alternativa 2013.
