„S kvintetem jsem se pět let věnoval zcela specifické hudbě. Šlo o společné hraní s velkou přesností, které bylo běžné až do doby, než přišel free jazz se svobodnou, inspirující společnou hrou. Skloubit obě tato pojetí jazzu dohromady a přenést do velkého orchestru bylo něčím novým, cílem, který přede mnou náhle vyvstal a inspiroval mě k ustavičnému komponování. Věřím, že s kvintetem se mi toho podařilo dosáhnout.“
Výše uvedené ke své práci pronesl německý trumpetista, skladatel a kapelník Manfred Schoof před koncerty vlastního big bandu, které ryčně rozezněly pražskou Lucernu ve dnech 24. a 25. 9. 1982. V rámci uvolňování napětí mezi Evropou a sovětským blokem se konaly poprvé reciproční Dny kultury Spolkové republiky Německo a Československé socialistické republiky v oblasti baletu, hudby, divadla, filmu, výtvarného umění a vědy, což byla přelomová událost. Jakékoli vnitřní uvolňování – do toho si přeci kecat nedáme – se totiž nekonalo. Téhož roku byl zrušen na vltavském nábřeží jazzklub Parnas nabitý svobodomyslnou atmosférou (po rekonstrukci budovy už nebyl obnoven), byl zakázán projekt 11. Pražských jazzových dnů Jazzové sekce, a ještě ke všemu, dva dny po Schoofových koncertech v Praze, na zájezdu v Mnichově tragicky zemřela v necelých čtyřiceti letech naše saxofonová hvězda Rudolf Ticháček. Pro Schoofa to bylo po šestnácti letech druhé vystoupení v tomto sále, neboť premiéru si odbyl na pražském mezinárodním jazzovém festivalu v roce 1966. Díky tomu se také dostal na supraphonský výběr z tohoto našeho nejvýznačnějšího jazzového svátku své doby se skladbou Blues For T. Hrál v ní na kornet, doprovázeli jej tenorsaxofonista Gerd Dudek, pianista Alexander von Schlippenbach (1938), basista Buschi Niebergall (1939–1990) a bubeník Jaki Liebezeit (1938), jehož si fandové německého avantgardního rocku sedmdesátých let určitě pamatují jako legendu syrově elektronické kapely Can. Liebezeitova zkušenost se Schoofovým free jazzem měla pro jeho následné působení na poli rockové progrese podstatný význam. Abychom představení Manfreda Schoofa uzavřeli, připomeňme si ještě jeho přizvání do orchestru Quincyho Jonese, jehož údělem bylo doprovodit Milese Davise na jeho poslední nahrávce zrozené v Casino De Montreux 8. července 1991, během jazzového festivalu ve švýcarském Montreux, necelý čtvrtrok před Milesovým úmrtím. Tam hrál Schoof v sekci trubek a křídlovek po boku Lewa Soloffa, Bennyho Baileyho či Acka Van Rooyena.
Příležitostí, proč mluvit o hráči na trubku a křídlovku Manfredu Schoofovi, je souborné vydání tří jeho důležitých LP sedmdesátých let v aktuální reedici: Manfred Schoof Quintet: RESONANCE (ECM/2HP, 2009, 64:19,52:40). Jelikož Manfred Schoof patří k předním akté rům evropské avantgardy, free jazzově směřované, správným to jazzovým máničkám, jak se po vzoru rockerů v sedmé dekádě slušelo, je správné si jeho hudbu připomínat, byť od 90. let působí především coby význačný skladatel a aranžér evropských rozhlasových orchestrů, také skladatel fi lmové a divadelní tvorby. Když se Act Records rozhodlo natočit album s názvem German Jazz Masters: Old Friends (2001), přizvalo klávesistu Wolfganga Daunera, basistu Eberhardta Webera, bubeníka Wolfganga Haffnera, saxofonistu Klause Doldingera, trombonistu Alberta Mangelsdorfa a – Manfreda Schoofa. Pro tyto všechny byl už v 70. letech free jazz přirozenou součástí hudebního vyjádření, bezprostředním pokračováním vývoje jazzového jazyka od New Orleansu přes swing a be bop až k volné improvizaci.
Manfred Schoof se narodil 6. 5. 1936 v německém Magdeburgu, rodiče ho zavčas přitáhli ke klavíru, ale v sedmnácti letech se začal věnovat trubce. Už během studií na hudebních školách v Kasselu a v Kolíně nad Rýnem aranžoval pro tehdy významný evropský orchestr Kurta Edelhagena tíhnoucí k orchestrálním experimentům, v němž hrála řada amerických jazzmanů. Když v roce 1958 založil vibrafonista, flétnista, klarinetista a saxofonista Gunter Hampel své avantgardní kvinteto s bubeníkem Pierrem Courboisem, basistou Buschim Niebergallem a klavíristou Alexem von Schlippenbachem, stal se Schoof jeho význačným sólistou. S Hampelem působil tři měsíce v Paříži, pak s Niebergallem, von Schlippenbachem a Liebezeitem založil vlastní kvarteto, s nímž se později představí také v Praze. V roce 1966 se Manfred Schoof stal dlouholetým volným členem nově vzniklého mezinárodního Globe Unity Orchestra, který založil jeho pianista von Schlippenbach. Jednalo se o první freejazzově orientovaný orchestr na evropské půdě a jeho základem se stali muzikanti jednak Schoofova kvarteta, jednak tria saxofonisty Petera Brötzmana. Dalo by se říci, že orchestr byl doma spíše na hudebních dnech avantgardního festivalu soudobé hudby v Donaueschingenu, než na jazzových evropských pódiích šesté dekády, pod nimiž si publikum na orchestrální avantgardu zvykalo pomalu. Se skladatelským teoretikem a inovátorem v rámci modálních systémů Georgem Russellem Schoof nahrál Electronic Sonata for Souis Loved by Nature (Flying Dutchman, 1971). Vedle freejazzové třaskaviny jménem Yosuke Yamashita (Distand Thunder, ENJA, 1975) hrál s moderním swingbandem Clarka & Bolanda nebo s jazzrockem šmrncnutým orchestrem Georga Gruntze. V roce 1988 se stal také členem European Jazz Orchestra (tamtéž Jiří Stivín). Hektická koncertní dráha Manfreda Schoofa vyvrcholila tam, kde začala – v roce 1990 se stal profesorem Musikhochschuke Köln, o dva roky později šéfem německého sdružení komponistů.
V 70. letech se v Globe Unity Orchestra ustanovila trubačská trojice, v níž vedle Manfreda Schoofa hráli ještě Ital Enrico Rava a Angličan Kenny Wheeler. Když k tomu přidáme ještě jméno Tomasze Stańka, máme před sebou čtveřici avantgardních trumpetistů, kteří se po celá desetiletí dělí o přední příčky odborných jazzových anket Evropy a bere je na vědomí i americká progresivní scéna. Zkraje této dekády ještě Schoof zformoval trio s basistou Peterem Trunkem a bubeníkem Cees Cee, které nazval New Jazz Trio: v něm své avantgardní pojetí jazzu posouval blíže k soudobé artificiální tvorbě. Hudbu tria vzalo na vědomí také vydavatelství Free Music Production zaměřené na hraniční hudbu mezi free jazzem a volnou improvizací obecně. Tak se zrodilo album New Jazz Trio: Alternate Takes (FMP, 1970). Příkladným postojem k experimentování je LP Page Two (MPS, 1972), jemuž Schoof napsal hudbu pro freejazzové trio a smyčcové kvinteto. Krátce po půli sedmé dekády založil částečně omlazené kvinteto, v němž hrál basklarinetista Michel Pilz (loni vystoupil v Kaštanu na 4. Free Jazz festivalu), kontrabasista Günter Lenz, bubeník Ralf-R. Hübner a klavírista Jasper van’t Hof, občas střídaný Rainerem Brüninghausem, který vedle piána začal užívat také syntezátor. S touto partou nahrál LP Scales (ECM/JAPO, 1976), Light Lines (JAPO, 1978) a Horizons (JAPO, 1979). Právě tato tři vyjmenovaná alba byla zařazena na loňské CD Resonance.
Manfred Schoof nahrál řadu dalších poutavých alb s nejrůznějšími kapelami. K zajímavostem určitě patří – nejen kvůli východoněmeckému vydání v Praze sehnatelnému v Kulturním středisku NDR – ale hlavně kvůli hudbě, LP Mal Waldron – Manfred Schoof (Amiga, 1977). V tomto kvintetu německého trumpetisty a amerického pianisty hrál dále filadelfský rodák, basista Jimmy Wood a jihoafrický bubeník Makaya Ntshoko.
Kvinteto Manfreda Schoofa 70. let charakterizuje kapelníkovu hudbu velmi dobře. Jazyk jazzové moderny zdrsněný freejazzovými pasážemi je kořenem. Kolektivní free je odměřováno, volná improvizace sólistů se často odehrává nad zvýrazněným rytmem nebo témbrovými plochami basy, elektrického klavíru, varhan či syntezátoru, zjevují se ozvěny jazz rockové syntézy. Při poslechu si leckdy říkáte, kde ten slavný free jazz vlastně je – Schoof vás do něj nenápadně vtáhne dříve, než se zabydlíte v lyričtějších pasážích. Nepatří k hráčům, kteří ve volné improvizaci vidí východisko k vymezování se vůči tradici žánru. Naopak, tradici moderního jazzu ctí a to, co objevil na svých cestách experimentu, přirozeně vnáší do své hry.
