Marek Brezovský (15. 4. 1974–22. 6. 1994)

Muzikant, který uměl spojit punk s art rockem a klasikou. Zemřel a nic nevydal.
Nechcem byť ako ostatní,
ja totiž chcem byť podstatný.
Ja nebudem nikdy ako ostatní,
raz budem podstatný!
(z posmrtně vydaného alba Hrana, 1999, hudba a text Marek Brezovský)
brezovsky
Bylo mu jen dvacet. Všestranného slovenského skladatele vážné, divadelní a rockové hudby, který hrál a zpíval v několika kapelách, dirigoval komorní i velké orchestry, zabily tvrdé drogy. Dodnes však není jasné, zda si zlatou dávku píchnul náhodou, anebo proto, že se rozhodl boj proti heroinu vzdát. Konečné podoby většiny svých skladeb se nedožil. Vyšly až po jeho smrti. Velká část jich do té doby existovala pouze v notových zápisech nebo v podobě demonahrávek. Po letech se jejich nahrávání ujal Markův nejlepší kamarád a spolupracovník Oskar Rózsa.
Když jsem jedné letošní únorové noci náhodou na slovenské TV viděl a hlavně slyšel koncertní záznam Hrana – pocta Marekovi Brezovskému, zůstal jsem po celý koncert se spadlou bradou doslova přikovaný v křesle. Okamžitě jsem se začal pídit po jakýchkoli informacích o tomto přehlédnutém hudebním géniovi. Ano, sem žádné eufemismy nepatří. Marek Brezovský bezesporu géniem byl. Jak je možné v dnešní době takovou osobnost utajit!? Když jsem si pak sehnal veškeré dostupné nahrávky jeho hudby (od roku 1999 je postupně vydávají Markovi rodiče, celkem to má být 9 CD), stal se pro mne největším objevem a nejposlouchanějším skladatelem tohoto roku.
Koncert nazvaný Hrana podle jedné z Markových stěžejních písní a zároveň i charakteristiky jeho života „na hraně“, je záležitost, která vás udeří do palice snad jen jednou za život. O to víc, když se dozvíte Brezovského příběh. Není možné to k ničemu přirovnat, byť se o to místy a jen zlehka pokusím.
brezovsky2Je 20 let od jeho smrti a čas jako by neexistoval. Brezovského spolužák z konzervatoře, baskytarista, klavírista, zpěvák a osnovatel koncertní pocty Hrana Tour Oskar Rózsa: „Měl neskutečné hudební vidění. Dělal nadčasovou muziku, která nepodléhá módním trendům – vždy osciloval mezi punkem, klasikou a art rockem. Pořád hrál a skládal. Měl obrovský arzenál nápadů, nebyl typ, který si sedne za klavír a horko těžko loví témata. Improvizoval třeba 48 hodin v kuse úžasnou hudbu! Žil neuvěřitelně rychle. Nezadržitelně! A dostal se hodně daleko. Nikdo z nás to nedokáže. Marek byl kometa, která přeťala naše dráhy a nenávratně zmizela pryč.“
Letos v březnu měl premiéru dlouho připravovaný dokument o slovenském muzikantovi, básníkovi a hlavně skladateli Markovi Brezovském Hrana, s podtitulem 4 filmy o Marekovi Brezovskom. Úkaz, zjevení, úžas! O tom se musí podat zpráva! Kolik jste toho stihli do svých dvaceti let vy?

RODINA, KONZERVATOŘ, PUNK A KLASIKA
brezovsky3Marek začal už v pěti letech studovat hru na klavír na Lidové škole umění v Bratislavě u Věry Kardošové. Ta v mladičkém klavíristovi hned po pár lekcích objevila talent, na který do té doby nikdy nenarazila. Ten malý předškolák brzy uměl brilantně číst noty a do partů vpisoval opravy a své poznámky, nápady. V rodině měl ostatně příklady – jeho otcem byl hudební skladatel Ali Brezovský, matkou textařka Vlasta Brezovská a sestrou rocková zpěvačka, básnířka a překladatelka Mirka Brezovská.
V letech 1988–1992 byl studentem kompozice na bratislavské konzervatoři a od roku 1993 pokračoval na Vysoké škole múzických umení. Skládal v podstatě po celý svůj krátký život. Už když jako dítě trochu zvládl klavír, vznikaly první kompozice. A to i třeba pro komorní orchestr (sic!). Na konzervatoři fungoval v několika kapelách a založil mj. Súbor súčasnej hudby, v němž působil jako klavírista a komponoval klasická hudební díla (mj. Miniatúra pre sláčikový orchester ad.). Založil i progresivní skupinu Art M Trio v sestavě klávesy plus zpěv, baskytara a bicí. Tehdy vznikly mnohé písně a instrumentálky, později zčásti vydané na albech Hrana (1999) a Komorní hudba (2004, obsahuje výběr Markovy komorní tvorby z období 1989–1994). Sám sobě byl i textařem, byť některé věci skvěle otextovala jeho sestra Mirka. Spolupracoval s punkovou legendou Slobodná Európa (písně Děti a heroin, Ráno, The End a Unavený a zničený) a nějakou dobu byl členem punkové kapely Avanavany, jejíž čtyři písně – Chcem zmiznúť z tohto mesta, Privyká, Robertko a Avanavany vyšly v roce 1992 na LP kompilaci Rebelie III: Neopunk. Výtečný nářez! Jednoduše znějící, ale hudebně nejednoduchý.
Marek se velmi hlásil k Marianu Vargovi. Svým způsobem se v něm i viděl, takže je možné nějaké společné bazální prvky vystopovat – Varga je také klavírista, skladatel vážné hudby i písniček… Také měl rád Deža Ursinyho. Tito dva byli vždy originální lidé, nepoplatní žádným módám. Je ale vůbec – co se týče originality, hloubky a hudební geniality – někdo ze slovenské scény s Markem Brezovským srovnatelný? Rózsa: „Ne, na takové úrovni a v rámci komplexnosti určitě ne. Hlavně je to ale těžko porovnatelné, protože Marek zemřel velmi mladý. Těžko ho porovnávat s někým, kdo se dožil vysokého věku a složil kvantum hudby. Pokud se bavíme o oblasti současné vážné hudby, tak si dokonce myslím, že stojí na vrcholu. Svou unikátností, spontánností, prací s motivy, samotným řemeslem a v podstatě jasným rukopisem. Nejúžasnější je, když si uvědomíme, že to všechno zkomponoval 16–17letý chlapec!“

CHCI BÝT SÁM
brezovsky4Těsně po Markově předčasné smrti v roce 1994 vydal jeho otec Ali Brezovský vlastním nákladem pro své nejbližší přátele neoficiální dvojalbum Chcem byť sám. Text i hudební linka titulní písně jako by předznamenávaly Markovu smrt.

Sedím v bare kam občas chodím vždy /vtedy keď chcem byť sám /keď nechcem nikomu pomáhať / nechcem nikoho urážať ani smiať sa mu / vtedy keď patrím len sám sebe / a so sebou je mi fajn je mi fajn / a tak sedím v tom bare a sledujem tváre / celé to zafajčené kino špinavé poháre / zvyšky kávy a nejaké dievča / hovorím si nemalo by tam byť samé / mohol by som si k nej sadnúť / a možno by sme boli spolu aj štastní / ale dnes nie dnes fakt nie / dnes chcem byť sám / a tak sedím v bare a / ozmýšľam / či si k nej sadnem / rozmýšlam o tom čo by som mohol spraviť / o tom čo by som určite inokedy spravil / ale dnes nie dnes fakt nie / dnes chcem byť sám a je mi fajn / … cesty sa nestretnú
dnes chcem byť so sebou sám / cesty sa nepretnú / dnes nič nové nehľadám / cesty sa nestretnú / prišli sme v nepravý deň / dnes večer nič nové / so sebou neodnesiem / dnes večer so sebou / nič nové neodnesiem
(z posmrtně vydaného alba Hrana, 1999, text Mirka Brezovská)

Hudba, zpočátku pouze v náznacích vyprávějící a kopírující úvodní sloky, pozvolna přejde v nebeský chorál, nádherně klenutý, trochu posmutnělý, ale v nebolestných tónech, který jako by neměl konce. Osobně – tuto píseň chci zahrát na svém pohřbu.
Na 2CD je zachycená celá škála Markovy tvorby v oblasti populární hudby. První disk obsahuje náročně koncipované artrockové skladby v interpretaci Art M Tria a několik písní punkové Avanavany. Druhý disk přináší ukázky z Brezovského tvorby pro divadlo, muzikál, rozhlasové nahrávky a romanticky laděné klavírní kompozice vytvořené další Markovou formací New Romantic Band. Každá skladba má silný a nezaměnitelný melodický motiv. Oskar Rózsa:
„Pokaždé, když jsem na zkouškách a generálce (ke koncertnímu Hrana Tour – pocta Marekovi Brezovskému, pozn. aut.) začal zpívat Chcem byť sám, měl jsem takový knedlík v krku, že jsem neodzpíval nic. Na koncertě pak – to jsem se fakt bál, že to nedám vůbec – jsem byl najednou v nějakém mystickém tranzu, že to šlo. Když se mi cca dvakrát do roka Marek zjeví ve snu a bavíme se, tak potom chodím týden v takovém jiném… vibračním módu. Každopádně Marek tu je pořád s námi, a to velmi intenzívně. Nějakým způsobem je jeho fluidum stále okolo nás.“

NĚKDE ZVONÍ HRANA

brezovsky5Počátek 90. let byla pro dospívající divoká doba. Do porevolučního Československa vtrhly drogy v obrovském množství. A co si budeme namlouvat – muzikanti a múzičtí lidé vůbec byli a jsou ve své křehkosti i kreativitě v tomhle směru extrémně vnímaví (rozuměj ohrožení). Rózsa: „Byli jsme na jedné straně možná specifičtí tím, že jsme se od dětství věnovali hudbě, umění. Takže i ten ‚duchovní režim‘ je jiný, než když někdo hraje třeba fotbal. Míra křehkosti a responsivity na emotivní vzruchy je podstatně vyšší, než když se člověk nezaobírá citovou a duchovní sférou. V době, kdy takový člověk přijde do puberty a je poprvé konfrontován s celou špínou tohoto světa, cítí nutnost to nějak vykorigovat a hledat něco, co by mu zklamání vykompenzovalo. A ten porevoluční drogový boom byl fakt extrémní! Trainspotting v přímém přenosu!“
Kdo si ta léta pamatuje, ví, že nebylo vůbec výjimkou spatřit hlouček sedmnáctiletých, kteří si předávají stříkačku a píchají si perník nebo heroin. A lidé chodili nevšímavě kolem a nikdo na to nereagoval.
„My jsme byli možná druhá generace lidí, kteří se dotkli tvrdých drog. Neexistovaly informace a zkušenosti tohohle typu, co se může stát, když si šňupnete heroin. Dnes už je to jasné – těch, kteří pomřeli, těch, kteří skončili v blázinci, a těch, kteří chodí jako trosky po Bratislavě, je dnes podstatně víc než tenkrát, když jsme v tom frčeli my. Tehdy nebyl nikdo. Bylo to – jasně, vyzkoušejme, jdeme do toho! A bác, nastoupíš do vlaku, z něhož se strašně těžko vystupuje. Musíš počkat, až přijede do některé stanice. Potom buď vystoupíš. Anebo ne a rána rovnou do betonové zdi.“

V diaľke počuť hlasy / fanatických más / niekde zvoní hrana / niektorému z nás / nad džungľou sa stmieva / vo mne svieti slnko peace / do života prší / skracuje sa dych / niekde zvoní hrana / všetkých zvolených / poď do môjho sveta / u mňa vládne slnko peace / tak prečo prečo / tak prečo načo!
(z posmrtně vydaného alba Hrana, 1999, text Mirka Brezovská)

brezovsky6HUDBA, LÁSKA, RODINA, SAMOTA

Dokument o Markovi Brezovském žil v hlavách jeho přátel, jeho rodiny, skoro dvacet let. Vlastně od Markovy smrti. Oskar Rózsa: „Vymysleli jsme ho s našimi kámoši filmaři okolo Patrika Lančariče, což je dlouholetý a velký milovník Markovy muziky. Celé to vzniklo úplně spontánně. S Markovými kamarády i s jeho rodinou jsme se občas bavili, že by bylo dobré udělat nějaký vizuál – řekněme třeba dokument – který by nějak vibroval s tím vším. Muzikou, tou dobou a Markem samotným… Patrik to odstartoval: Jasně, jdeme do toho, pojďme natočit film.“
Marek Brezovský byl prý extrémně spontánní a přímý člověk, intuitivní, v podstatě žil intuicí. Na druhou stranu byl taky pankáč. A taky introvert. A taky se nerad fotil, natož filmoval. Rózsa: „Když Marek zemřel, nebudu to zastírat, byl jsem (stejně jako on) silně závislý na heroinu. Až asi rok a půl po jeho smrti jsem šel na léčení. Seknul jsem s tím a pak s čistou hlavou přemýšlel, jak lidem sdělit Markova génia. Musel jsem se vynořit z hodně temných vod.“
Film vznikal několik let. Dobového materiálu bylo pramálo a autoři nechtěli mít jen poslepované mluvící hlavy. Zúčastnění se vzácně shodovali v pohledu na formu připravovaného filmu. Představou bylo částečné road-movie ve smyslu dokumentu o turné Hrana Tour (2011), zároveň by to měl být záznam z bratislavského koncertu Rózsova projektu – pocty Hrana a samozřejmě tam měly být také výpovědi lidí, kteří Marka více či méně znali. Takže cosi mezi koncertem a hraným dokumentem, něco mezi The Wall a Buena Vista Social Club – prostě hybrid. Dobrý hybrid. „Do štábu jsme přizvali ještě Patrika Pašša ml., který je podle mého názoru vynikající experimentální animátor a umí dělat hodně dobré ‚úlety‘. Je to člověk naší generace a má toho dost za sebou. Ten by dělal také dotáčky, které budeme promítat při koncertech a objevily by se i v dokumentu. Vyprávěl jsem mu různé temné příhody z našeho období, které by se daly naanimovat.“
Dokument Hrana – 4 filmy o Marekovi Brezovskom měl premiéru 23. března v bratislavském Zrkadlovém háji a uvedl jej také letošní Febiofest. 125 minut je rozděleno na 4 části: Hudba, Láska, Rodina a Samota. Z nichž úvodní kapitola Hudba je bezesporu pasáží nejsilnější. Režisér Patrik Lančarič: „Přirozenou vlastností talentu je dávat, talent chce dávat. A když ho někde zpozorujeme, měli bychom jej chránit jako oko v hlavě a doceňovat ho. Protože zneuznaný, nedoceněný talent se umí velmi rychle otočit. Nejen proti společnosti, ale i proti sobě. A potom mohou být důsledky opravdu fatální.“ Film je pokusem o rekonstrukci života mladého umělce, který byl sice dramaticky krátký, ale neuvěřitelně intenzivní a plodný, svědectvím o senzitivním a dynamickém životě jednoho z nejtalentovanějších slovenských skladatelů nové doby. Zároveň je jedinečnou zprávou o celé jedné generaci, která dospívala v chaotickém porevolučním období první poloviny 90. let 20. století. Myslím, že by se dokument klidně mohl povinně promítat na středních školách, protože jeho výpověď o heroinu je mrazivě odstrašující.
„Marek měl jakési paralelní světy, v nichž fungoval, které o sobě sice navzájem věděly, ale neprolínaly se. On sám je držel odděleně. Tyto světy byly přirozenou součástí jeho života, logicky se tedy staly i přirozenou součástí filmu,“ doplňuje režisér Patrik Lančarič. ■

Vyletěl anjel je zima / Krídla si s námahou sníma / Cigareta, tričko, chlast / Po uliciach chodí, / Skúša ma nájsť. / Únavou anjel dych stráca, / Hľadá ma všadě kam kráča. / Mizne ľahkosť, tichý let. / Uniká mi, jeho tvár nevidieť. / Padal so mnou, plakal vo mně žil. / Vyčerpal ma, ožral sa / Stokrát. / Dovolil mi občas letieť s ním. / Hlava volá naspäť sa vráť. / Sadol si anjel a mlčí, / Zoslabol, vzbudzuje súcit. / V těle znie mi jeho hlas. / Po spomienkach chodím, / Skúšam ho nájsť. / Odletěl anjel je ticho. / Farebný svet do mňa vdýchol. / Krídlami ma operil. / Vždy, keď zavriem oči / Vznášam sa s ním.
(píseň Anjel z koncertního záznamu Hrana Live 2012, hudba a text Marek Brezovský)

Filmovou projekci koncertního záznamu Hrana Tour 2011 – pocta Markovi Brezovskému (1974–1994) můžete vidět 20. 11. od 19 hodin v čítárně Unijazzu, Jindřišská 5, Praha 1.

foto archiv

Přidat komentář