Je to už dekáda, co Němec Martin Juhls alias Marsen Jules vydal svou první desku Lazy Sunday Afternoon na netlabelu Audioplate a zaujal svým psychedelickým, něžně rozostřeným uchopením symfonické „hmoty“. Od té doby se jeho projekty stávaly čím dál sofistikovanější, vyžadovaly spoluhráče s vytříbenou hráčskou technikou, něha zůstala, koketérie ambientu s klasikou taky, jen psychedelický mrak sám autor během let úplně rozfoukal. S Beautyfear se ale Marsen znovu vrací ke svým počátkům. K jednoduchosti, plochového kolážování a rozsáhlým prostorům zaplněných pouze několika izolovanými harmonickými postupy (často zacyklenými tak, že by Brian Eno měl velkou radost). Všech dvanáct skladeb na Beautyfear vzniklo během týdenního pobytu v divadle na jednom z kopců portugalského hlavního města Lisabonu. Panoramatický výhled na jarní prašné město se zdálo být ideální kulisou pro vznik zamračeného, industriálními prvky oplývajícího díla, opak je ale pravdou. Novinka svou neoklasickou podobou připomene nejen autorovy samotné začátky, ale také tvorbu Angela Badalamentiho pro filmy Davida Lynche, především snímku Mullholland Drive. Sám autor o nové kolekci mluví jako o „desce popisující křehkost a krásu“, a má částečně pravdu. Krása se totiž většinou skrývá v jednoduchosti a dvanáct kompozic novinky je aranžérsky oholeno na kost. Marsen Jules ohlédnutím se na své ambientní začátky rozhodně neprohloupil. Je pravdou, že několik skladeb částečně zvukově unifikoval, znovu ale nalezl trik, který jeho hudbu dělá výjimečnou, snadno zapamatovatelnou a přitom emocionálně bohatou. A o emoce jde v ambientu především.
Bohaté plány umělce anoncují například spolupráci se švédským režisérem Andersem Webergem, také vydání materiálu, který Marsen stvořil během svého rezidenčního pobytu v legendárních GRM studiích v Paříži. Máme se věru nač těšit.
Oktaf Rec., 2014, 52:57
