Sheffieldský Discus nedávno překročil čtyřicítku (desek) a zaujal naráz renovovaným spřežením s mámivou vokalistkou Julií Tippetts a rockově rozvichřeným tělesem Orchestra of the Upper Atmosphere, v jehož čele byl osnovatel labelu, saxofonista, klarinetista, skladatel, aranžér atd. Martin Archer. Také seskupení, jímž se obklopil ve třech sheffieldských studiích v letech 2012 až 2013, je orchestrální: čítá totiž jedenáct členů, ale výsledný dojem alba Blue Meat, Black Diesel & Engine Room Favourites je oproti předchozímu orchestru značně odlišný. Tentokrát se totiž inspiroval odkazem AACM a free jazzem vůbec včetně výbojů někdejších ESP, tedy energií tohoto specifického odvětví avantgardní tradice, a navíc ve své trojici skladeb propojil zcela osobní a osobité promísení bluesové podstaty s výstřelky soudobé hudby komorní. Výsledek je zcela neobvyklý. Vstupní Engine Room Induction svým neotřele disharmonizujícím pojetím okamžitě navodí třeskutou atmosféru, zaplněnou diskrepančními výzvami, přičemž ne méně než čtveřice perkusistů podšprajcovává vzrušené výkřikové vábení, prozávorkované pauzami. Pětadvacetiminutová Of The Above sice začíná okolkujícím kolkováním perkusí, ale záhy se dobírá podobně zrůzněného výtržnictví a tato polarita výbojů a potichlého morousování trvá. Ke slovu se dostane zejména klavír (Laura Cole) a kon-trabas (Seth Bennett), čímž se tok skladby, jejímž spoluautorem je perkusista Peter Fairclough, zjemní a zahloubí se a sám Archer rozehraje prolétavé a záludnické radostnění. I když tvrdí, že netouží hrát si na heroic-kého sólistu ve vlastních skladbách, jeho výkon je nezastupitelný, ať jde o sopraninový, altový nebo barytonový sax, basový klarinet, basovou zobcovou flétnu nebo basovou harmoniku. Takřka nebetyčně rozdílné, až aprílové prostřídávání nálad, atmosfér, pocitů či přístupů navodí tklivost houslí (Graham Clark), avšak Archer má jasno: chce záměrně nahlodávat pevnou semknutost stavby celku, a proto ji rozharašuje denervujícím proškrcováním, proškvrčováním či promlácením, do čehož (opět) zalahodí houslová vsuvka. Tato překvapující obratovost má svou zákonitost: do souborného harcování se totiž proderou housle, saxofon, vibrafon (Corey Mwamba) nebo některý z dalších nástrojů, sledovaný krocenými nebo naopak lamželeznými perkusemi, a zavévodí, načež následuje další změtení, sycené ze všech stran vrzukáním, vybrušováním, rapotěním nebo přehloučením, přičemž je pozoruhodné, že se nikterak nezpřetrhá nit skladby a že kompoziční vyhrocenost trvá do posledního tónu. Na tom nic nemění jistá rozpolcenost alba, protože jako třetí se na pořad dostává desetidílná suita, jejíž název dal pojmenování celému kompaktu, a ta opět dokazuje, jakou variabilnost dokáže Archer ze svého mladistvého ešalonu vybudit. Každá část překvapí jiným pojetím, jiným rytmem, tu prosakující soumelodičností, tu střelhbitou vyzývavostí, pak zase bručounskou či zjitřenou rozmarností, houpavou rozvolněností, zlomkovým probrušováním s přídavně přiharcovávaným vrásněním či přirdušováním zvuku, chlácholivou výbušností s nášlapnými efekty pauz, vypjatým rojničením nebo dervišskou tanečností, rozstřikovanou běsnivostí bez cirátů až – a to jsme u desáté, závěrečné akce – po vítězoslavně velkokapelovou završenost, ústící do rozhřešena. Chci upozornit na booklet, ve kterém najdeme upřesnění sestavy hudebníků dle pozic, na kterých hrají; můžeme tak sledovat, kdo kdy vyrukuje se svým příspěvkem, kdo přebírá iniciativu a kdo mu přihrává, protože nástrojová spřežení se neustále mění a každý úhyb může odkrýt i namátkově nové zabarvení anebo na-opak v patřičných momentech suverénní sjednocení, které zesiluje účin nahrávky. Myslím, že pro Archera tento (staro)nový impuls chicagského Sdružení tvůrčích hudebníků (k němuž náleželi například Muhal Richard Abrams, Joseph Jarman, Roscoe Mitchell, Leroy Jenkins nebo George Lewis) znamená rozžití nových možností a nedivím se, že připravuje další počiny s touto kohortou muzikantů pod hlavičkou Engine Room Favourites.
Discus, 2013, 70:47
