Kdy jsem slyšel poprvé Ventil Duo si nepamatuji. Skvělou a svobodnou hudbu proloženou groteskními nápady však ano! V hradeckém rozhlase vznikly nahrávky, z nichž pět vyšlo v Pantonu. Martin Brunner (nar. 25. září 1953, Hradec Králové) hrál na flétnu, Jiří Vyšohlíd na klavír, altový klarinet, sopraninovou zobcovou flétnu, tubu od léků, brumli. V roce 1983 získali cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Přehlídce zábavného umění československých agentur. Na Československém jazzovém festivalu v Karlových Varech 1984 získali první cenu – Zlaté vřídlo. V roce 1995 založil týdenní festival Jazz Goes To Town v Hradci Králové. Od roku 2009 vede Big band hraběte Šporka při ZUŠ Jaroměř. A začalo se o něm mluvit jako o Brunnerovi starším, neboť jeho syn Martin už několik let oblažuje naše jazzkluby vlastní hudbou se svým ceněným triem.
V supraphonské encyklopedii z roku 1990 je psáno, že v druhé polovině sedmdesátých let probíhal kolem královéhradeckého divadla jazzový kvas. Můžeš to období přiblížit?
To pro mě bylo důležité období, o jazzu jsem nic nevěděl, tak jsem se učil. Hlavní postavou toho kvasu byl Jirka Vyšohlíd, herec, muzikant a dvorní skladatel tenkrát takřka veškeré scénické hudby Divadla DRAK. Kvas je správný výraz, protože nejrůznější sestavy se všelijak proměňovaly. Tak jsem se třeba poprvé setkal s dokonale ručně barevně napsanými notami i s rozepsanými církevními stupnicemi na jedné straně, ale taky s názory hrej co chceš, úplně volně. To nás bavilo daleko nejvíc. Dokázali jsme hrát dlouhé hodiny jenom tři dechy a bavit se hledáním zvukových barev a rytmů. To rozdělení na pevně dané základy pro mě později dál zprostředkoval Karel Velebný a volnost a svobodu Jirka Stivín – Kdo se ptá, co hrajeme, je vůl. Dnes to tak učím taky. Ta svoboda tvorby je nejdůležitější. Protože jsme chtěli hrát koncerty a zlepšovat se, tak jsme z toho kvasu zbyli nakonec tři, Jirka Vyšohlíd, já a bubeník, baskytarista a výtvarník Pavel Hubáček. Začali jsme dřít různá standardní témata – parkerovky nebo třeba Freedom Jazz Dance apod., která jsme používali jenom jako téma, dál jsme hráli někdy harmonii, někdy ne. Pavla to věčné zkoušení (třikrát týdně tak tři hodiny) nakonec moc nebralo a začal se věnovat hlavně malování… no, a tak vzniklo Ventil Duo.
Byl jsi členem jazzrockového Jazz Fragmentu klávesisty Aleše Faixe působícího od roku 1975. V průvodním textu debutu Anaconda nahraného až v roce 1986 je psáno, že tvoje flétna je po houslích Milana Pěkného druhým dominantním nástrojem díky tvé expresivní flétnové hře. Čí flétnový styl tě inspiroval?
Flétna bývá právem nazývána primadonou klasické hudby. Myslím takový ten tlustý tón s vibrátem. Na to jsem nikdy moc nebyl, nejsem klasicky vzdělán, trochu je to výhoda a trochu nevýhoda. Vždycky jsem rád do flétny křičel, hučel, prskal, doloval z ní nejrůznější zvuky, klapal klapkami. Rád ji používám i jako perkusní nástroj. Proto taky mám některé flétnisty raději než druhé. Herbie Mann je daleko nejpopulárnější, natočil alb až moc, dokázal vybírat šikovné skladby a přetavit je k obrazu svému. A s tónem umí pracovat krásně, hraje pěkně rytmicky. Mám ale ještě raději Rolanda Kirka – na něm se taky tónově poučil Ian Anderson z Jethro Tull, Kirk je ostatně fantastická jazzová postava, poslouchám ho čím dál víc. Na Mezzu (http://www.mezzo.tv/– pozn. UNI) jsem nedávno narazil na barevný záznam jeho koncertu, nádhera. Ale můj flétnový idol je jednoznačně Jeremy Steig. Někde jsem četl, že byl, snad po úrazu, ochrnutý na půl úst, o to víc se mi jeho tón líbí. Hraje od free po fusion. S tónem pracuje neskutečně. Měl zahrát i na Jazz Goes To Town s triem Emila Viklického, ale nakonec to padlo, stěhovali se zrovna s manželkou do Japonska. Je skvělý výtvarník po otci, tak už moc nehraje. Z dalších flétnistů mě zaujal nasazením a skvělou technikou Hubert Lews, mám rád jeho album In The Beginning. Zajímavý je James Newton, píše výbornou originální netradiční hudbu, má nádherný tón. V poslední době ale rád poslouchám hlavně jeho zajímavá uvolněná sólová flétnová alba. Je to velký rozdíl třeba proti sólovému albu Sama Mosta, hranému sólově, ale na harmonie. Nesmím zapomenout na Nicole Mitchell, která zahrála s triem v Hradci. Ta je už delší čas právem hodnocena v anketách jako „nej“ flétnista světa. Je velkou inovátorkou hry na flétnu, dokáže z ní vydolovat tóny, které tam před ní nikdo nenašel. Hraje báječně.
Často jsi spolupracoval s tubistou Lubomírem Holzerem z Olomouce. Zakládali jste dnes zapomenuté kapely Znamení dechu a Nezávislé sdružení volné improvizace. Oba jste stáli u zrodu Kontrabandu.
Luboš má s Jirkou Vyšohlídem společné divadelní chápání hudby. A taky je to svobodomyslný improvizátor. Znamení dechu byla kapela, která měla daný vlastní repertoár, tím se lišila od Nezávislého sdružení volné improvizace, které fungovalo naprosto volně. Hrávali jsme v někdejším Jazz Art Clubu v Radiopaláci, bylo to prima dobrodružství a moc mi to chybí. V té době byla Lubošovou partnerkou Leona Machálková, jezdila s námi do Frýdlantu, improvizovala na housle i hlasem.
Pamětníci si léta připomínají originální osobnost saxofonisty a duši Free Jazz Tria Olomouc, již nežijícího Milana Opravila. Jaká byla jeho spolupráce s kvartetem Znamení dechu?
Byla to jenom jednorázová spolupráce na 2. Československém jazzovém festivalu v Karlových Varech 1985, chtěli jsme si vyzkoušet jiné zvukové možnosti. Potkávali jsme se na festivalech a koncertech. Lidsky jsme si výborně rozuměli. Problém větší spolupráce byl přece jen ve vzdálenosti mezi Hradcem Králové a Olomoucí.
V různých formacích ses podílel na získání soutěžních ocenění. Dnešní začínající jazzmani se na možnosti soutěžení dívají s despektem, přitom ve vážné hudbě je to samozřejmé. Jaký máš na to názor?
Dívám se na to se stejným despektem jako oni, učím na ZUŠ a tam se soutěží pořád. Školní kolo, Okresní kolo, Krajské kolo, Celostátní kolo. A často jsou výsledky velmi relativní. Umění nelze měřit metrem nebo zvážit, je velmi subjektivní a z principu neměřitelné. Ano, za našich dob se vesele soutěžilo, tak to bylo.
Můžu‑li soudit z jediného CD z roku 1997 It’s Only the rock’n’roll bluesrockové královéhradecké kapely Spektrum, výrazně ovlivňuješ zvuk její hudby. S přestávkami s nimi hráváš už od roku 1982. Jaký máš vztah k rocku?
První deskou, kterou jsem si koupil, byl Revolver od Beatles, měl jsem rád i Rolling Stones, Troggs, Kinks, ale taky Johna Mayalla a vůbec nejraději jsem měl Cream, mám dodnes všechna jejich alba i všechna cédéčka, dokonce i noty. Bavilo mě poslouchat jejich dlouhé improvizace. Potom v Gramofonovém klubu vyšlo album Charlese Lloyda Forest Flower, ale taky Roland Kirk, Dave Brubeck a Miles Smiles. A už jsem sháněl flétnu. Mám rád rockovou muziku, kde je prostor pro improvizaci,viz Colosseum Live, a prostoru jsem měl u hradeckého Spektra vždycky dost. Zvuková intenzita rockové hudby má taky svoje kouzlo. Ovlivnilo to i moji festivalovou dramaturgii, proto hrál v Hradci Al Kooper i Jack Bruce.
JAZZ JDE MĚSTEM HRADCEM KRÁLOVÉ
Z jakých úvah a podmínek se rodil festival Jazz Goes To Town?
Učil jsem dceru tehdejšího primátora Martina Dvořáka na flétničku, hráli jsme dueta a pan primátor přicházel do hodin poslouchat, a tak jsem mu při jedné příležitosti navrhnul uspořádat v Hradci pořádný kvalitní festival, který by svou dobrou úrovní propagoval město, na který by jezdili fandové z celé republiky. Dvořák na to slyšel. Pomohl vzniku hradeckých mezinárodních festivalů Jazz Goes To Town i Divadlo evropských regionů. Laťku jsme nasadili hned od začátku co nejvýš, zahráli mj. Steps Ahead a hlavně Art Ensemble of Chicago. Z jejich koncertu řada neznalých posluchačů prchla, byla to ale výborná reklama do začátku. Dnes městu vládne fotbal a hokej.
Festival Jazz Goes To Town bude letos od 13.–18. října a bude jubilejní – dvacátý. A ty jsi řekl, že bude poslední pod tvým vedením a dramaturgií. Jaké máš důvody?
Zjednodušeně řečeno, necítím žádnou podporu od Magistrátu města, který je vlastníkem festivalové ochranné známky a festival zásadně finančně podporuje. Dvacet let poslouchám, že neděláme hospody, nic jiného, jenom tohle pořád dokola. Je jedno kdo hraje na hlavním pódiu nebo jaká je dramaturgie, on tomu ostatně nikdo z těch úředníků samozřejmě nerozumí, a tak pořád chtějí jenom ty hospody. A ty já organizovat nebudu, je to pro mě ztráta času a energie. Vždycky jsem chtěl dělat co nejkvalitnější mezinárodní festival. Hradečtí kulturtrégři se zhlédli v Avignonu, kde se hraje divadlo všude, tahle myšlenka došla naplnění v doplňkovém programu divadelního festivalu jako tzv. Open Air, něco podobného tedy chtějí i u toho „divného jazzu“. Pivo, panáka, pokecat si při muzice…
Když to chtějí, tak ať si to užijí. Musím ale také přiznat, že od roku 2008, kdy řada sponzorů od festivalu přešla k fotbalu a k hokeji a Jazz Goes To Town tím přišel o druhý hlavní koncert se čtyřmi kapelami na hlavním jevišti, už to není ta prestižní akce, co bývala. Od té doby naše nadšení coby organizátorů značně pokleslo. A sehnat nové sponzory, s tím by právě musel pomoci někdo z vedení města.
Proč jsi vlastně nebyl dramaturgem v letech 2005 a 2006?
Tehdy proběhlo výběrové řízení, v něm zvítězilo SPKM, s. r. o. z Brna vedené panem Špačkem. No, nadělali dluhy, a tak jsem se k organizování festivalu mohl vrátit, už s občanským sdružením, ve kterém jsem měl svoje lidi. Pozor na občanská sdružení, pokud vás v něm přehlasují, tak to je konec. Nebrat!
Míváš v hlavě koncepci hlavních koncertů, nebo vycházíš z dosažitelných kapel?
Festival si rychle získal dobré jméno i v zahraničí, byl jsem zván na různé „showcasy“ do Grenoblu, Le Mans, Rossignolu, dvakrát do anglického Bathu, slyšel jsem živě řadu skvělých kapel, které se postupně skoro všechny v Hradci Králové na festivalu objevily. Z živého hraní je to úplně jiný dojem než z nahrávky. Na seminářích se hodně propíralo téma evropský jazz, na to jsem si při přípravě dramaturgie často vzpomenul. Vedle špičkových evropských hráčů je také ve Státech celá řada vynikajících jazzmanů, kteří ale do Česka nejsou zváni. Producenti sázejí stále dokola na stejné jistoty.
V zákulisí festivalu jsi poznal hodně hvězd evropského i světového jazzu. Máš na některé mimořádné vzpomínky?
Těch je samozřejmě celá řada, napadá mi třeba vzpomínka na odpolední zvukovou zkoušku Mishi Alperina, zvukaři nastavili krásný plný zvuk do sálu, Misha hrál, a protože náhodou zbývalo dost času, zabral se do hudby a zahrál nádherný koncert pro tři posluchače v prázdném Aldisu. Nakonec mi, bohužel, někdo zavolal, zazvonil mobil, Alperina to vytrhlo ze soustředění, a tím jeho odpolední koncert skončil. Nádherná hodina hudby navíc, a v osobním kontaktu to byl zcela mimořádný, nádherný člověk. Nejslavnější negativní historka je spojená s Davem Hollandem. Pro koncert jeho big bandu požadoval vibrafon značky Musser, tak jsem hned volal Radka Krampla a ten doporučil nástroj od Rudolfa Králíka z Brna, týden starý ještě vonící Musser. Samou radostí, že máme správný nástroj, jsem nedočetl pořádně rider. Když dorazil Holland, byl oheň na střeše, a to je slabý výraz, opravdu zuřil, že má nejlepší hráče na světě a ti musí mít nejlepší nástroje na světě. Opakoval to celé odpoledne pořád dokola, a hlavně mantru: „Četl jsi článek číslo jedna v kontraktu, četl jsi článek…“ Pořád a pořád, a že když neseženu ten správný Musser, tak nebudou hrát. Big band udělal se zvukaři zvukovou zkoušku, použili ten Králíkův Musser Traveller, ale že hrát nebudou. A tak jsem strávil několik hodin telefonováním po celé republice od České filharmonie až po zapadlá studia. Musím říct, že muzikanti obětavě pomáhali. Nakonec jsme ten správný Musser našli ve studiu někde na Moravě, ale majitel s rodinou byl před odjezdem na dovolenou. Nakonec se mi ho po celé řadě telefonátů podařilo přesvědčit, že koncert Dave Holland Big Bandu je fakt důležitější než ta dovolená. Do toho celou dobu volal z hotelu Holland a řval do telefonu, jestli jsem četl ten článek číslo jedna. Celé to nebralo konce, až se najednou ve foyer vyloupla manželka Davea s dotazem, kam si má dát CD na prodej, tak to mi spadl kámen ze srdce. Ale nakonec stejně správný Musser s lyrou dorazil i s obětavým majitelem do Aldisu. Tak tam před koncertem stály vedle sebe dva Mussery, jeden vonící novotou a druhý nevonící, ale zato s lyrou. Vloni jsem pozval Hollanda do Hradce znovu s projektem Prism, na vibrafonovou anabázi i na Aldis si vzpomínal velmi dobře. Tentokrát to byl příjemný usměvavý sympaťák po celou dobu pobytu v Hradci Králové.
Čím překvapíš na letošním jubilejním ročníku?
Kromě českých položek v programu během týdne se na festivalu v pátek objeví Eurorádio Jazz Orchestra a Karel Růžička Organ Trio feat. Jiří Stivín. Na Růžičku se moc těším, původně měl zahrát s +9, ale protože muzikanti z jeho kapely hrají ve stejné době na festivalu v Přerově, navrhnul jsem Karlovi variantu s B3 Hammondkami. Na varhany jsem ho nikdy neslyšel hrát. Tak to bude pro hodně posluchačů, včetně dramaturga, příjemné překvapení. Sobotní program by měl otevřít Concept Art Orchestra, konečně se na Jazz Gows To Town objeví bratr Lestera, trombonista Joseph Bowie, s bratry Dorenovými jako Joseph Bowie & XL Target, hodinový sólový koncert bude mít Bojan Z (Bojan Zulfikarpaščič, srbský pianista – pozn. UNI). Závěr večera by měl patřit John Scofield Triu feat. Steve Swallow and Bill Steward. V Hradci Králové Scofield ještě nehrál a tenhle line up je excelentní. Ale možná, že pořadí bude muset být prohozeno, časy ještě nejsou definitivně dořešeny. Přece jenom se hraje dlouho do noci.
Končíš‑li s festivalem, zůstávají ti nenaplněné sny, koho na pódiu Aldisu představit?
Upřímně řečeno, ani snad ne, protože skvělých muzikantů je po světě hrozně moc a nemá to nikde konec. Pořád by se dalo něco zajímavého produkovat.
JAZZ NÁŠ VEZDEJŠÍ
Co si obecně myslíš o vývojovém směřování jazzu?
Tahle hudba bude vždycky živá, pokud ji budou hrát živě živí muzikanti. Pokud se bude hrát s nasazením jako by šlo o život, může se víc použít divadelnost a legrace. Potom zase budou chodit lidi. Zadumaný třetí proudy, to už tady bylo, a to už je opravdu mrtvá záležitost. Přiznám se, že část produkce ECM mě nikdy moc nebrala, taková ta mlha z hor.
Je téměř mantrou mnoha začínajících jazzmanů, že nechtějí hrát standardy. Repertoár vašeho dua s kytaristou Jaroslavem Šindlerem je ale na nich programově založen.
U nás je to proto, jak říká Jarda, že dobré skladby už dávno někdo napsal, tak proč psát horší. Pokud někdo píše líp nebo jinak a potřebuje „to jinak“ z uměleckých důvodů, tak pak to má smysl. Ale myslím, že hlavně chybí sebekritičnost muzikantů a odborná kritika, která by pomohla. V Česku kritika nefunguje, všechno se zásadně chválí. Standardy se dají různě pozměnit, přetavit, využít jinak, i jinak frázovat, stačí fantazie. Ale pozor, hraní standardů jenom aby bylo na kšeftě co hrát, systém kdo má čas, tak tudy ne.
Jak probíhalo dlouhodobé muzikantské sbližování s Jaroslavem Šindlerem?
S Jardou se známe dlouhá léta, už v dobách Ventil Dua jsme na festivalu Jazz Praha hráli v obsazení Vyšohlíd, Brunner, Šindler, Musa Zangi. No, a tak když Milan Svoboda ukončil Kontraband, věnoval jsem se festivalu a žákům ve škole. Vedle toho jsem, jak se dřív říkalo, zalezl do kůlny a cvičil. Když už jsem toho cvičení měl dost, tak jsme se s Jaroslavem potkali na jamu u Jirky Stivína, slovo dalo slovo a od té doby hrajeme. Hrajeme standardy, které ale všelijak rozvolňujeme, to je cesta, kterou bychom rádi šli dál. Uvažovali jsme o kvartetu, probírali jsme to, ale zatím jsme nenašli vhodné parťáky.
První CD se jmenovalo Stará cesta, letos pokřtíte druhou On Stage. Jaké budou mezi nimi rozdíly?
Obě alba jsou živě nahraná, první ve studiu, druhé na koncertě. Je na nich jenom jedna stejná skladba, ale ve zcela jiném provedení – Stará cesta. Alba zachycují prakticky celý současný repertoár dua. On Stage je typický „živák“ z hradeckého festivalu, jsou tam skvělé reakce posluchačů, vynikající atmosféra. Jsou tam i chyby, je slyšet jak syčí kávovar, spadne sklenička, někteří posluchači se baví a neposlouchají, něco bručí. Tak to ale bylo.
Máš za sebou bohaté pedagogické zkušenosti, učil jsi flétny a improvizaci na Základních uměleckých školách Nový Bydžov, v Hradci Králové Na Střezině a Habrmanova, dnes učíš v Jaroměři na ZUŠ F. A. Šporka, navíc ještě saxofon.
Zkušenosti s mladou generací mám výborné, dají se pozitivně ovlivnit, část jich samozřejmě už dál nikdy hrát nebude, ale roky v hudebce jim dají do života hodně. Část muzikantů, kteří poznali, že hrát v kapele je skvělý, zůstane aktivními hudebníky desítky let. Věřím, že se bude zvyšovat počet big bandů, protože hráčů je hodně a vlastně jenom čekají na někoho s notami, kdo zavelí. Ti aktivnější zakládají vlastní bandy, povětšinou rockové, ale když je šance, do big bandu půjdou taky rádi hrát. Těm, kteří odcházejí na konzervatoře, vždycky upřímně vysvětluji, že živit se v Čechách hudbou je sebevražda. Naštěstí někteří vedle „Ježkárny“ stíhají studovat ještě třeba Karlovu univerzitu, takže se uživí a jazz budou mít jako relaxaci vedle „rozumného“ povolání. Vedle českého mainstreamu se naštěstí občas objeví i velmi moderně myslící muzikanti, budou to mít těžké, ale jsou.
V Jaroměři jsi založil školní Big Band hraběte Šporka, jaký má repertoár?
Začínal jsem s repertoárem, který jsem důvěrně znal, se skladbami Milana Svobody, navíc jsou to takové jazzové hity, přidali jsme kompozice Pavla Pivarčiho, v posledním období hrajeme skladby z repertoáru orchestru Dona Ellise nebo Gianluigiho Trovesiho. Big Band má dobrou rytmiku a hodně sólistů, každý člen bandu je schopen zahrát improvizované sólo, někteří velmi dobře. Samozřejmě, většinu netvoří profesionální hudebníci a je to znát, úroveň se ale pořád zvyšuje, a z toho nemůžu nemít radost, tři studují konzervatoře, jeden je absolventem. A hlavně je to všechny ohromně baví. Vidím to optimisticky, muzikantů je víc a víc, včetně sólistů, noty se dají koupit rovnou z Ameriky.
Co tíží tvoje srdce jazzmana?
Po zkušenostech ze zahraničních festivalů mi u nás chybí větší pestrost jazzové scény a kolikrát i větší odvaz muzikantů. O tom jazz vždycky byl. A větší pestrost i ve stavbě dramaturgie samotných koncertů. Víc kontrastů. Větší dramatičnost. Jazzová pedagogika funguje dobře, ale muzikanti musí chápat, že po opuštění školy je to na nich, tam to teprve všechno začíná, musí se snažit hlavně odlišit od kolegů zvukem, názorem. Možností je spousta. Vadí mi, že jazzová scéna nemá svoje periodikum. Vadí mi, že v OSA není oficiálně uznávána improvizace, i když může být samozřejmě evidentně geniální, na úkor kompozice, která může být bez problémů blbá. Vadí mi, že se nedaří organizovaně vytvořit třeba síť jazzových klubů po celé republice, dal bych to povinně v každém krajském městě, minimálně, aby měli muzikanti kde hrát. A taky bych necpal víc jazzových festivalů do jednoho termínu.
A někdo by měl už konečně uklidit toho „chcíplýho psa“, co leží dlouhá léta v Hradci Králové na Velkém náměstí, říkáme si s přáteli, když procházíme městem večerními pustými ulicemi.
DISKOGRAFIE MARTINA BRUNNERA STARŠÍHO:
Ventil Duo – EP, Panton, Mini jazz klub č. 42, 1985
Jazz Fragment: Anaconda, LP, Supraphon, 1987
Spectrum: It’s Only Rock’n’roll (Forst Rec., 1997)
Spectrum (Spectrum, s. r. o., 2002)
Kontraband: Jen tak dál (Panton, 1990, Aurophon, 1994)
Kontraband: Live at Viersen (P & J Music, 1992)
Kontraband: Vánoční písně a balady (Lotos, 1992)
Kontraband: Family (Lotos, 1998)
Kontraband: Contraband Goes To Town (P & J Music, 2002)
Pražský Big Band: Live at the Lucerna Hall (Lotos, 1995)
Big band hraběte Šporka: Live in Concert – Dny R. A. Dvorského
Martin Brunner / Jaroslav Šindler: Stará cesta (Agentura Brunner, 2011)
Martin Brunner / Jaroslav Šindler: On Stage / Live At The Jazz Goes To
Town (Agentura Brunner, 2014)