V čase, kdy nikoli zanedbatelná část jazzové scény jen rozmělňuje vstupní podoby syntézy jazzu s rockem, případně se tuto fúzi snaží okysličovat aktuálnějšími proudy populární hudby, kdy už existuje mainstream z této fúze vycházející, je záslužné minulost jazzrocku si připomenout, přiblížit, v jeho autentickém, znovuzrozeném provedení. V této věci je u nás Jazz Q Martina Kratochvíla z mnoha důvodů nejpovolanější. Kapela prošla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let generačně samozřejmým přerodem z hardbopové koncepce střižené freejazzovými pokusy v kapelu jednoznačně zaměřenou na elektrizující se jazz vstřebávající rysy rockové hudby. Celosvětové generační okouzlení zvukem Mahavishnu Orchestra, Weather Report a Davisovy kapely ovlivnilo znění jazzrocku také u nás. A kapelu s nenápadným názvem Jazz Q díky Martinovi Kratochvílovi také autorsky. Tuto fázi jazzrockové syntézy Jazz Q časem propojilo ještě s něčím „starším“ – s vlivy elektrického rhythm&blues a bluesrocku, s jakým přišly hlavně americké kapely v letech šedesátých.
Baskytarista Přemysl Faukner přišel do Jazz Q v roce 1974, kdy se zvuk kapely od blues vracel opět více k jazzrocku, a setrval v ní téměř tři roky, příležitostně i později. Kytarista Zdeněk Fišer nastoupil do Jazz Q po Františku Franclovi. Hostující perkusista Imram Musa Zangi spolupracuje s Kratochvílem dlouhodobě a nahradil někdejšího hosta s kongy v elektrickém Jazz Q Jiřího Tomka. Martin Kratochvíl byl vizionářem jazzrockové syntézy a první klávesista u nás, který zkrotil syntezátory. Potud veteráni naší jazzrockové scény. Zánovním členem je bubeník Ladislav Deczi, který do nového Jazz Q přišel po Jaromírovi Helešicovi, hrajícím ještě na záznamu koncertu série Jazz na Hradě (Multisonic, 2009). Kdo zná zvuk prvních alb Mahavishnu, příbuznost hudby Kratochvíla i Jazz Q si ujasní hned v úvodní Potopě. Odkazem na vlastní bluesrockové tendence je následující Cindy. Závrať charakterizuje osobitou podobu syntezátorové zvukové malebnosti, s níž Jazz Q zazářil na LP Elegie (Supraphon, 1976). Příjemná a poklidná nálada Cesty je elektrická podoba Kratochvílova akustického směřování s Tonym Ackermanem, obdobně to platí pro Čundrácké blues. Stínohra zase patří do ranku Kratochvílovy filmové hudby, většinou spojené s dálavami a výškami této planety – je melancholická a melodická, s vlivným syntezátorovým pozadím, včetně imitace fléten (slyš etnickou syntezátorovou krajinomalbu na Himalayan Echoes, Supraphon, 2003). „Tvrdým“ jazzrockem je krátká Bouře, rytmicky neúprosná. Zelektrizovaná latinskoamerická hudba, ať už připomene Santanu či pozdějšího Coreu, rozhýbává skladby Zdroje tu jsou a Manuele. Tančírna zaujme opakujícím se lehce groteskním popěvkem elektrického klavíru, připomínajícím atmosféru Felliniho Silnice, také sólem akustické kytary Fišera. Boogie pro Fantýnku se syntezátorovými „žesti“, obdobně Smíření či Hrom do police, působí na albu žánrovou banálností už nadbytečně. Závěrečná Věčná touha je náladovou impresí v duchu přerodu jazzrocku: v lepším případě v jeho mainstream, v horším v hudební kulisu. Oživení původní hudby Jazz Q však dokazuje, jak silným podnětem pro hudební scénu byla v první půli sedmdesátých let nová syntéza dvou dotehdy spíše se odpuzujících žánrů. Kratochvíl se vrací k počátkům této hudby a upozorňuje na její zcela zdravé kořeny. Album Znovu pamětníky určitě potěší a současníci by mu měli muzikálnost a výbornou hru sólujících instrumentalistů přiznat.
Studio Budíkov, 2013, 62:01