Dříve než se na kanadském hudebním poli objevilo jméno Maxime De La Rochefoucauld, existoval tu Maxime Rioux, který už v letech svého dospívání dělil svůj zájem mezi hudbu a výtvarné umění. Improvizoval na klavír jako zběsilý, ale zároveň se věnoval nejrůznějším elektrickým experimentům. Když absolvoval v roce 1986 výtvarnou školu, obojí se sloučilo: začal vytvářet skulptury, s nimiž absolvoval zvukové performance. Zajímala ho i choreografie a objevil kouzlo hry na perkuse.
V roce 1996 však nastal zlom, při kterém jméno Maxime Rioux sice nezaniklo, ustoupilo však poněkud do stínu pojmenování Maxime De La Rochefoucauld (což mohlo mít něco společného s maximy středověkého myslitele La Rochefoucaulda, 1613–1680). Rioux si zřejmě uvědomil, že se může zapsat do hudební historie, pokud objeví něco 
nového, nečekaného, co k němu strhne pozornost publika. Nežli se zrodily jeho automaty Ki, pátral, na co by mohl navázat. Nabízely se novely Raymonda Roussela Locus Solus a Impressions d’Afrique, ve kterých popisuje přístroje, vyluzující rituální hudbu. Inspirací však byl i Sun Ra se svojí metafyzickou koncepcí, zvukové experimenty elektrického Milese Davise z období Bitches Brew, Maurice Martenot, Alvin Lucier a další. (Nesmíme zapomenout ani na francouzského skladatele Pierra Bastiena, jehož hybridní nástroje Mecanium jsme měli příležitost vidět a slyšet při festivalu Alternativa Praha 1998.) Samotné pojmenování Ki má vztah k japonskému nebo čínskému označení životní energie, která spočívá ve všem kolem nás. Princip automatického orchestru, 
sestaveného z nejrůznějších perkusivních nástrojů, spočívá na přeměně elektronických emisí do akustických tónů. Jde o velice prozkoumaný a vzájemně na sebe navazující systém bubínků, tamburín, činelů, houslových strun, kanystrů, zvonků, kovových či dřevěných předmětů, kostry stínidla atd., který je za pomoci různých impulsů aktivován a rozpohybován, převáděn do reproduktorů a výsledkem této precizně sestrojené souhry pak je celkový zvuk orchestru. K čemuž se připojuje sám organizátor celého automatického monstra s hrou na klavír, trubku, saxofon nebo vlastnoručně sestrojený kontrabas. Kritika popisuje jeho součinnost s tímto ,virtuálním‘ tělesem jako somnambulní, mysteriózní, takřka dervišovskou. A celkový dojem z koncertního vystoupení jako hypnotický.
Ovšem Rioux alias De La Rochefoucauld se s tímto vyváženým nástrojem nemíní spokojit doživotně, sám sebe totiž považuje za nomáda, který na každé štaci může do svého obřího nástroje připojit něco dalšího, co souvisí s místní etnickou tradicí nebo s odlišným koloritem, a tak vytvořit něco zcela originálního.
Pochopitelně se může nabízet i srovnání s minulostními hracími skříněmi, které mohly být rovněž samozřejmým předpokladem nové robotické hudební ambaláže. Rioux však protestuje: „Tyto automaty neustále opakovaly tentýž chod při použití stejného mechanismu. Naopak moje automaty jsou mluvčími vibrací za použití elektromagnetismu jakožto mechanismu. Jsou flexibilní a unikátní, jsou otevřené pro další možnosti.“ On sám se pak považuje za dirigenta tohoto tělesa. Tělesa, které je otevřeno i 
vzhledem k improvizaci, které nejen na pohled vyhlíží jako surrealistická skulptura, ale které tak může působit i hudebně. Takovým dojmem působí i alba, která zatím vydal – alespoň ta první tři, z nichž podtitul ke Collection Somnambule, totiž hudba pro náměsíčníky, vyjadřuje právě toto nadreálné pojetí.
Jestliže se kompakt od kompaktu daří zvyšovat iluzi neautomatické orchestrální náplně a jestliže každá ze skladeb na jednotlivých albech má svoji očividnou atmosféru, je to svědectví, že Maxime De La Rochefoucauld neulpívá na dosaženém, ale že neustále vyhledává neotřelé šance.
Přesto: přes tuto proklamovanou variabilnost může konec konců i projev automatů Ki zevšednět a jevit se posléze jako
repetitivní. To si zřejmě uvědomil i Rioux. Jeho nejnovějším elaborátem je totiž miniCD Ki-O-Matik, k jehož nahrávání nevystačil s automaticky pojatými bubny, tably, bouzouki, gondoline, darbuky, tamburínou, gongy atd., ale přizval si navíc sedm hudebníků či vokalistů, čímž otevřel pro využití svého mechanického elaborátu nové obzory.
Jedno však trvá i nadále. „Moje hudba není ani tak polyrytmická jako polygravitální,“ naznačil tento kanadský skladatel se sídlem v Montrealu svůj přístup, „spíše vytvářím iluzi rytmu.“ A ještě : „Tvořím chaos, který má svůj řád.“
Foto archiv
Diskografie
Automates Ki (1997 Plastique Records)
Collection Somnambule (PoutPout Records)
Orchestraki (Storyboard Label)
Ki-O-matik (Storyboard Label)