Maxime De La Rochefoucauld a jeho automatické hudební nástroje

Dříve než se na kanadském hudebním poli objevilo jméno Maxime De La Rochefoucauld, existoval tu Maxime Rioux, který už v letech svého dospívání dělil svůj zájem mezi hudbu a výtvarné umění. Improvizoval na klavír jako zběsilý, ale zároveň se věnoval nejrůznějším elektrickým experimentům. Když absolvoval v roce 1986 výtvarnou školu, obojí se sloučilo: začal vytvářet skulptury, s nimiž absolvoval zvukové performance. Zajímala ho i choreografie a objevil kouzlo hry na perkuse.

V roce 1996 však nastal zlom, při kterém jméno Maxime Rioux sice nezaniklo, ustoupilo však poněkud do stínu pojmenování Maxime De La Rochefoucauld (což mohlo mít něco společného s maximy středověkého myslitele La Rochefoucaulda, 1613–1680). Rioux si zřejmě uvědomil, že se může zapsat do hudební historie, pokud objeví něco 2_svet_jine1nového, nečekaného, co k němu strhne pozornost publika. Nežli se zrodily jeho automaty Ki, pátral, na co by mohl navázat. Nabízely se novely Raymonda Roussela Locus SolusImpressions d’Afrique, ve kterých popisuje přístroje, vyluzující rituální hudbu. Inspirací však byl i Sun Ra se svojí metafyzickou koncepcí, zvukové experimenty elektrického Milese Davise z období Bitches Brew, Maurice Martenot, Alvin Lucier a další. (Nesmíme zapomenout ani na francouzského skladatele Pierra Bastiena, jehož hybridní nástroje Mecanium jsme měli příležitost vidět a slyšet při festivalu Alternativa Praha 1998.) Samotné pojmenování Ki má vztah k japonskému nebo čínskému označení životní energie, která spočívá ve všem kolem nás. Princip automatického orchestru, 2_svet_jine2sestaveného z nejrůznějších perkusivních nástrojů, spočívá na přeměně elektronických emisí do akustických tónů. Jde o velice prozkoumaný a vzájemně na sebe navazující systém bubínků, tamburín, činelů, houslových strun, kanystrů, zvonků, kovových či dřevěných předmětů, kostry stínidla atd., který je za pomoci různých impulsů aktivován a rozpohybován, převáděn do reproduktorů a výsledkem této precizně sestrojené souhry pak je celkový zvuk orchestru. K čemuž se připojuje sám organizátor celého automatického monstra s hrou na klavír, trubku, saxofon nebo vlastnoručně sestrojený kontrabas. Kritika popisuje jeho součinnost s tímto ,virtuálním‘ tělesem jako somnambulní, mysteriózní, takřka dervišovskou. A celkový dojem z koncertního vystoupení jako hypnotický.

2_svet_jine3Ovšem Rioux alias De La Rochefoucauld se s tímto vyváženým nástrojem nemíní spokojit doživotně, sám sebe totiž považuje za nomáda, který na každé štaci může do svého obřího nástroje připojit něco dalšího, co souvisí s místní etnickou tradicí nebo s odlišným koloritem, a tak vytvořit něco zcela originálního.
Pochopitelně se může nabízet i srovnání s minulostními hracími skříněmi, které mohly být rovněž samozřejmým předpokladem nové robotické hudební ambaláže. Rioux však protestuje: „Tyto automaty neustále opakovaly tentýž chod při použití stejného mechanismu. Naopak moje automaty jsou mluvčími vibrací za použití elektromagnetismu jakožto mechanismu. Jsou flexibilní a unikátní, jsou otevřené pro další možnosti.“ On sám se pak považuje za dirigenta tohoto tělesa. Tělesa, které je otevřeno i 2_svet_jine4vzhledem k improvizaci, které nejen na pohled vyhlíží jako surrealistická skulptura, ale které tak může působit i hudebně. Takovým dojmem působí i alba, která zatím vydal – alespoň ta první tři, z nichž podtitul ke Collection Somnambule, totiž hudba pro náměsíčníky, vyjadřuje právě toto nadreálné pojetí.

Jestliže se kompakt od kompaktu daří zvyšovat iluzi neautomatické orchestrální náplně a jestliže každá ze skladeb na jednotlivých albech má svoji očividnou atmosféru, je to svědectví, že Maxime De La Rochefoucauld neulpívá na dosaženém, ale že neustále vyhledává neotřelé šance.

Přesto: přes tuto proklamovanou variabilnost může konec konců i projev automatů Ki zevšednět a jevit se posléze jako2_svet_jine5 repetitivní. To si zřejmě uvědomil i Rioux. Jeho nejnovějším elaborátem je totiž miniCD Ki-O-Matik, k jehož nahrávání nevystačil s automaticky pojatými bubny, tably, bouzouki, gondoline, darbuky, tamburínou, gongy atd., ale přizval si navíc sedm hudebníků či vokalistů, čímž otevřel pro využití svého mechanického elaborátu nové obzory.

Jedno však trvá i nadále. „Moje hudba není ani tak polyrytmická jako polygravitální,“ naznačil tento kanadský skladatel se sídlem v Montrealu svůj přístup, „spíše vytvářím iluzi rytmu.“ A ještě : „Tvořím chaos, který má svůj řád.“

Foto archiv

Diskografie
Automates Ki
(1997 Plastique Records)
Collection Somnambule (PoutPout Records)
Orchestraki (Storyboard Label)
Ki-O-matik (Storyboard Label)

Přidat komentář