Circum Disc nabízí různé alternativy

Francouzský label Circum Disc oslaví letos v dubnu jedenáct let své existence. Jeho protagonisté jsou členové zastřešujícího kolektivu Muzzix a pocházejí povětšinou z líhně konzervatoře v Lille, která má silné jazzové zázemí a nebrání se ani nejrůznějším experimentům. Zcela ústřední postavou je skladatel a bubeník Peter Orins, který se v Čechách představil již několikrát, například s triem svého bratra Stefana a naposledy na loňském festivalu Alternativa s japonsko-francouzskou formací Kaze. Jinak se objevuje téměř na každém počinu Circum Disc, ať už se jedná o velký orchestr nebo komorní projekty. Někde je invenčním sidemanem, jinde vstřícným šéfem nebo spolušéfem.
Formace Quartet Base funguje už přes osmnáct let a jejím dvorním skladatelem je kytarista Sebastien Beaumont, kterému zde kromě oproti jiným projektům hodně přitvrzeného Petera Orinse více než sekundují také expresivní i melodický zpěvák a trumpetista Christophe Motury, kontradunící basista Nicolas Mahieux a nově i inovativní trumpetista a hráč na saxhorn Christian Pruvost. Na svém kontě má však zatím jen dvě alba. Zatímco to první z roku 2009 nazvané Allo? je spíše sbírkou hříček, nejnovější počin Le Diapason (2014, 56:08) je mistrně vybudované dílo.
První třídílná suita That Too Much Hurts Me začíná řízným bigbítovým nášlapem, aby se ve druhé části proměnila v téměř soulové naříkání, a přes kaleidoskopicky kakofonický přechod se změní v hard blues, kde trubka občas přebírá roli foukací harmoniky. Rovněž třídílná expresivní kantiléna Une vaz mas plní funkci jakýchsi intermezz. V první mutaci je zpěv doprovázen pouze střídmými perkusními hluky, v druhé ho zaštiťuje mohutná zvuková stěna s crimsonovskou starlessandbibleblackovskou poetikou a ve třetí psychojazz s řinčivými činely. Další triptych Changes of Love představuje instrumentální, zprvu tklivý, posléze až funkově skotačivý a nakonec repetitivní i rozevlátý (nu) rock-jazz s mnohými vyhrávkami. Titulní řácky nabasovaná a vibrující skladba s francouzským recitativem-zaříkáváním zní téměř démonicky, avšak v závěru ji zjemní lyrický part trubky. Za hardrockovou baladu šmrncnutou opět soulovým (díky zpěvu) i bluesovým (díky lkající kytaře) espritem lze označit závěrečnou dvojkompozici Like a Sun, která v druhé části přechází v jakousi fusion-codu celého opusu. Vrcholem je však Or, les sirenes ont une arme plus terrible encore, která začíná hyperfreejazzovým běsněním, aby se po druhé minutě změnila v nostalgický šanson. Velice variabilní a pestrý opus s ostrým drivem i lyrickými pasážemi.
Kmenový člen kolektivu Muzzix – kytarista Ivann Cruz a polský kontrabasista Maciej Garbowski (mj. pravidelný spoluhráč Terje Rypdala) se potkali v roce 2010 v rámci projektu JazzPlaysEurope a ihned si usmysleli, že vytvoří vlastní kapelu, kde by spojili zkušenosti z jazzu, rocku, improvizace i vážné hudby. K tomu se jim do party výborně hodili Peter Orins a finský saxofonista a flétnista Kari „Sonny“ Heinilä. Jejich debut Rashomon Effect (v koprodukci s IMP, 2014, čas neuveden) vznikal tak, že si oba autoři nejdřív vyměňovali své nápady korespondenčně a teprve pak dali všechno dohromady.
Přesto má většina kompozic jednoho autora. Ty Garbowského jsou označeny Part, Cruzovy Trap. Jejich rukopis je tu celkem snadno rozpoznatelný. Zatímco první z nich nezapře inspiraci severským jazzem a vnáší sem i stopové prvky lidové hudby, druhý do toho vnáší větší divočinu, až organizovanou roztržitost, ale i filigránské momenty. Právě Cruzova desetiminutová Trap I je nejčlenitější a nabízí všechny tyhle polohy. Pozornost si zaslouží také zejména Trap IV Part V, která se nese jakoby v duchu komorní vážné hudbu barokního či renesančního typu, což umocňuje především zvuk flétny, ale to vše pochopitelně v moderním hávu. Zajímavou vychytávkou je i konec závěrečné skladby Trap VI Part VI, kde je bubenické sólo protknuto občasnými ataky ostatních nástrojů a vše končí lyrickou tečkou.
Trio TOC neboli hráč na Fender Rhodes Jérémie Ternoy, Peter Orins a Ivann Cruz se u nás představilo se svým psychedelickým sněním na festivalu Alternativa v roce 2013. V prosinci loňského roku pokřtila tahle trojice svůj třetí opus Haircut (2014, 46:01), který sestává ze dvou cca třiadvacetiminutových kusů. Zatímco první z nich Half Undo začíná velice pozvolna a pořádně se rozjíždět začne až za polovinou, následující Undo je běsněním od samého začátku a začíná se zpomalovat až v druhé půlce, aby se posléze opět dostala do sonických veletočů. TOC jsou tu částečně jakoby aritmetičtější a minimalističtější než na předchozích dílech a zejména živých koncertech, ale rozhodně tu nechybí naléhavost a tah na bránu. Je to psychedelicky urputně se valící kolos nabitý nesmírnou energií. A možná svým způsobem uzavření určité éry, neboť TOC v současné době plánují vystoupení s dechovou sekcí, kterou bude vést jejich kolega Christian Pruvost, ale další hudebníci budou vybráni přímo na místě konání a akci bude předcházet několikadenní workshop. A je více než pravděpodobné, že jednou z jejich zastávek bude i letošní pražská Alternativa.
A konečně prvním letošním počinem Circum Disc je třetí CD kvarteta Kaze nazvané Uminari (ve spolupráci s Libra Records, 2015, 69:04), kde se v rámci této kapely poprvé představil Christian Pruvost také coby neobyčejně výbušný skladatel. Jeho bezmála desetiminutová kompozice Tioky Astimo doslova kypí elánem a žene se živelně kupředu až do momentu, kdy nastává zastavení a trumpetistické mudrování podražené jenom strohými údery do kláves. Záhy se ovšem přidá mašírující buben a začne přizvukovat druhá trubka a vše se nakonec zbortí v kakofonickém zmatku, z něhož ovšem vypochoduje sólující piano, které střídá skotačivé i lyrické polohy. Vůbec první tři skladby na tomhle albu mají velikou členitost a proměnlivost. Orins ve své kompozici Vents Contraires začíná téměř neslyšitelnými abstraktními zvuky, ale posléze se přes různé peripetie a odbočky dostane až k roztěkaným i hřmotným pasážím. I pianistka Satoko Fujii dokazuje v Running Around svůj smysl pro změny dynamiky a dává tu prostor i pro rachotivé bubenické sólo. Každopádně jednotliví autoři neupřednostňují svůj nástroj, ale nabízejí obrovský prostor všem zúčastněným. Trumpetista Natsuki Tamura, jehož skladby mají mnohdy až rockovou kadenci tentokrát překvapil více než dvacetiminutovou zvukovou mozaikou Inspiration plnou šramocení nejrůznějšího haraburdí, pískání gumových figurek, prohrabávání strun piana a vzdechů a úpění trubek. V podobném duchu se odvíjí i začátek Fujiiny titulní sklady, která se rozvine v jakousi elegickou tryznu. Emotivní kolekce s nejrůznějšími postupy i náladami, která dokládá, že Kaze prochází neustálým vývojem.

Přidat komentář