Pokud má někdo seattleské vydavatelství spojené s grunge, je na správné adrese. A to i přesto, že Metz, trio z Toronta, bývá (právem) řazeno k noise-rocku. Obojí se totiž v jejich hudbě proplétá jak proutky v košíku. Druhé album, vydané tři roky po debutu, nenechává na pochybách od prvních vteřin, co si o jeho tvůrcích myslet, a ani v nejmenším není vhodné k meditaci.
Servírovaná masáž nedá posluchači možnost se ponořit, ale nekompromisně zaútočí: už první tóny zkreslené baskytary znějí hrubě, syrově a dávají na vědomí, že lísání a snahu o rádiový hit, je tady čekat marné. Přesto Metz mají daleko k těm, kteří se spokojí s tím, zatlouci příjemce do protější zdi tlakovou vlnou, a víc než „randál“ je u nich marné hledat. Desítka skladeb počtem rytmických zlomů a neochotou setrvat u jednoho motivu má mnohem blíž k alternativnímu pojetí třeba takových Už jsme doma, než k tradičním hardcore spolkům. A skutečnost, že si jako zvukotvůrce kapela vybrala Stevea Albiniho, svědčí více než o touze připojit se k jeho věhlasu, o vřelém vztahu k jeho kapele Shellac. Ten totiž nelze přeslechnout. Pouhá půlhodina v tomto případě rozhodně není málo. Intenzita, s jakou album útočí na hlemýždě, třmínek a kovadlinku je víc než vydatná – stejně jako bývala u kapel z Amphetamine Reptile. Boj proti frustraci občas může připomenout starší P.I.L. a Lydonovu soustředěnost i ochotu jít na okraj. Každopádně jde o nahrávku, kterou má smysl si pustit nahlas – a ujistit se u toho, že pojem „do it yourself“ nemusí i dnes znamenat vyprázdněnost, která stále častěji doprovází slovo „indie“. U skladeb plných zjevných ataků, zuřivosti a agresivního skřípání, nejde o pouhou očistnost hlukem, ale o důmyslně poskládanou konstrukci nervních vazeb a ochoty k pozornosti ke každému detailu. I přes veškeré psycho, které je do skladeb zakódované, jde o vzrušující nabídku. Občas sice není příjemná a ani v nejmenším pohodlná, ale stojí to za to. Chci tím říct, že všichni ti, kteří považovali Jesus Lizard či Sonic Youth za trochu víc, než jen za „nějaký kravál“, by rozhodně měli po téhle desce sáhnout.
Sub Pop, 2015, 29:49