Michael Daves: Orchids And Violence

michaelBluegrassový kytarista Michael Daves, známý především díky ceněnému společnému albu Sleep With One Eye Open (2011) s Chrisem Thilem, se pustil do zajímavé „srovnávací studie“ na téma tradice a inovace. Vybral pár převážně tradičních bluegrassových písní, známých z repertoáru žánrových průkopníků jako Bill Monroe či Ralph Stanley. Přizval virtuózní akustickou sestavu včetně Noama Pikelnyho z Punch Brothers a vše natočil relativně postaru na jeden zátah v akusticky aktivním prostoru kostela. OK, nic mimořádného, podobných reminiscencí se ve světě ještě novější nové akustické hudby rojí čím dál víc. Jenže pak vzal tu samou kolekci písní a pro druhý disk dvojalba ji přetvořil v domácím studiu na syrový experimentální rock. Většinu nástrojů si přitom natočil sám, pouze s několika hosty: banjista Tony Trischka si paradoxně zahrál na obou verzích.
Daves navíc zamíchal mezi bluegrassovou klasiku jednu píseň hodně odjinud. Stargazer z repertoáru Mother Love Bone. Pamatujete? Šlo o kapelu personálně předcházející Pearl Jam, jejíž existenci přervalo předávkování zpěváka Andrewa Wooda. Daves měl pro její výběr i smysluplné vysvětlení: „Moje původní koncepce byla natočit elektrickou desku jako grunge, protože když jsem začal objevovat muziku, přesně tenhle žánr jsem absorboval. Ale pak se to vyvinulo v něco úplně jiného, začalo mě víc bavit objevovat nový sound než znovu propojovat písně s něčím z hudební minulosti,“ vysvětlil Daves v tiskové zprávě.
Jak srovnání dopadlo? Dle očekávání. Píseň je buď dobrá, nebo špatná, aranžmá jí může něco přidat nebo ubrat. Ale patří-li k těm dobrým a je-li interpretována přesvědčivě a s kumštem, čert vem jaký má kabát. Jako markantní případ z poslední doby ostatně posloužil třeba titul Americana od Neila Younga & Crazy Horse. A Michael Daves je interpret jak upřímný, tak muzikantsky svrchovaný. Countryové tradicionalisty je ovšem třeba varovat. U prvního disku si budou spokojeně podupávat, jak to té mládeži hezky odsýpá a jak přitom pokorně ctí žánrovou čistotu. Sóla skřipek Jiří Dědečekdivoženkovité Sarah Jarosz, o kytaře protagonisty nemluvě, švitoří jak na potlachu virtuózů.
A jejich verze Elzic’s Farewell, kentuckého nápěvu s kořeny circa v roce 1890, by klidně mohla vypadnout z archivu washingtonské Kongresové knihovny. Ovšem přeboostrovaný chropot druhého disku by mohl konzervativním posluchačům snadno způsobit újmu. Domnívali jste se, že A Good Year For The Roses je v podstatě jen posmutnělá, smířená romantická balada o neodvratném rozchodu, jak ji v roce 1970 předestřel George Jones? Ale kdeže. V Davesově úlisné verzi se možná schyluje k brutální vraždě z vilnosti. A elektrická podoba Elzic’s Farewell? Před vysmaženou, dočerna připálenou vůdčí kytarou by strýček Colonel i se svými křupavými kentuckými stehýnky nejspíše prchl do hlubin Mamutí jeskyně.
Už tušíme, proč Michael Daves zvolil pro dvojalbum titul Orchideje a násilí?

Nonesuch, 2016, 47:31 + 52:49

Přidat komentář