Na počátku devadesátých let bylo snadné podlehnout dojmu, že se u nás poslouchá hlavně hudba mimo mainstream. Undergroundové desky vycházely v dnes již nereálných nákladech, koncerty byly hojně navštěvované, dnes prakticky neznámá jména vystupovala ve velkém sále pražské Lucerny. Pak se vše vrátilo do normálních kolejí. V druhé polovině devadesátých let proběhlo totéž, jen v menším měřítku, v oblasti taneční elektronické hudby. Dnes už je z ní opět pouze menšinová záležitost na okraji a pro nadšence. A to zajímavé se prakticky dá spočítat na prstech. Mezi jména, o kterých lze bez nadsázky říci, že se vydrápala ze sklepa (i když v jejich případě to byl spíš obývák) do onoho touto stránkou postupně mapovaného přízemí, patří i loňský objev 
Midi lidi. Vznikl v Brně, teprve na jaře 2006, ale doba v tomto případě není podstatná, protože se jedná o seskupení, jehož členové o sobě dali vědět dávno předtím. Dříve už navíc základní trio spolupracovalo v rámci obskurního elektro-gothic-popovém projektu Krásný stěhovák Gerard a Sexuální nábytek. V novém projektu se tak sešli a tvoří filmař Petr Marek, herec a multiinstrumentalista Prokop Holoubek (oba najdeme i jako performery v Dekadentním divadle Beruška) spolu s drobnou Markétou Lisou. Všichni tři programují, všichni tři zpívají. Míchají taneční rytmy s elektronickými experimenty a lehce poťouchlé označení ,čeští Kraftwerk‘ na sebe nenechalo dlouho čekat. Ale zapomeňte na další z mnoha ,tuc-tucek‘. Sami totiž přiznávají i oblibu Cabaret Voltaire, Coil nebo Hafler Tria, a stejně důležitý jako laptopy pro ně je i analogový syntezátor Korg. Od mnohých kolegů se odlišují především dvěma dost zásadními body. Zatímco většina elektronické scény razí názor, že nic nestárne rychleji než elektronické zvuky, Midi lidi se s oblibou vyžívají v opravdu ,oldschool‘ zvucích a samplech. Spojují retro i současnost. A jestli něčím své na progresivitě si zakládající okolí vyloženě provokují, pak je to použití sloganovitých textů v češtině. Jsou to občas až infantilní útržky, spíše jakoby výtvarně poskládané, a až na výjimky rezignující na tradiční výpovědní hodnotu. Jejich vystoupení, pro která se rozhodně hodí víc výraz ,performance‘ než ono tradiční slovo ,koncert‘, doplňují ještě tři výrazní a stále respektovanější vizuální umělci – VJs Filip Cenek, Magdalena Hrubá a Jan Šrámek aka VJ Kolouch, kteří projekcemi, vznikajícími v reálném čase, dokreslují celkovou podobu. Ta se nese v energickém duchu a může tak být zajímavá jak pro striktně elektronické publikum, tak i pro všechny, pro které je použití moderních technologií jen dalším výrazovým prostředkem v hledání možností. Pro ty ostatní tu je minimalistická choreografie a uniforma tří bílých mikin. Časté koncertní performance jsou dalším důležitým rysem, který je odlišuje od často pouze studiově tvořících kolegů. Zahráli na v rámci žánru nejvýznamnějších domácích přehlídkách Sperm a New New!, a v loňském létě jste mohli absolvovat jejich dvou a čtvrt hodinovou show na pražském Střeleckém ostrově, kterou doprovodili projekci klasického filmu Metropolis, a kde zkombinovali svůj obvyklý zvuk s industriálními motivy s použitím dobových šlágrů Německa dvacátých let. Došlo už i na vystoupení v Polsku, v druhé polovině června by je měl vidět i Londýn, v létě mají v diáři pár festivalů. V duchu ironicky znějícího hesla „Jednoduché poselství: Elektro. Video. Láska“ vyšlo na prvního máje debutové album Čekání na robota pod křídly vydavatelství X Production. Překvapivě se na něm oprostili od delších instrumentálních ploch a více přiblížili písničkové formě, která se ovšem prolíná s minimalisticky strohým přístupem. Aktuálně vznikají i remixy v dílnách domácích i zahraničních kolegů. Myslím, že o tomhle ,existenciálním elektru s lidskou tváří‘ ještě bude slyšet.
