Je to pár let. Seděl jsem doma a čekal kurýra, který mi měl přivézt jakousi zásilku. Najednou zvonek u dveří, otevřu – a tam v messengerovském ohozu fenomenální bubeník MILOŠ DVOŘÁČEK. „Co se děje,“ povídám. „Proč tohle děláš? Neříkej mi, že zrovna ty by ses neuživil hraním!“ „Asi jo,“ odpověděl se stoickým klidem ten sporý chlapík. „Ale musel bych hrát spoustu hudby, která by mě nebavila. A to nechci.“
Tvoje překotná činnost je pro mě, přiznám se, trochu nepřehledná, každou chvíli na mě tvoje jméno vypadne odjinud. Řekni mi na úvod, s kým momentálně aspoň nějak pravidelněji hraješ. A můžeš taky dodat proč.
Osamostatnil jsem se. Hraju nejvíce sám. Představení pro děti, kde dětem hravou a humornou formou ukazuji, odkud pochází hudba, kterou dneska poslouchají. Americká hudba – černoši. Ukazuji rozdíly evropské – rozumové a černošské – pocitové hudby. A proč vlastně pro děti je právě ta pocitová složka atraktivní. A pak hraju sólo – improvizované koncerty pro diváky na večerních představeních. Tady divákům chci skrze hudbu a svoje nabyté zkušenosti zprostředkovat radost. Mám záměr potěšit a pobavit diváka. Neberu v první řadě ohled na konkrétní hudební styl. Pokládám důraz na vnímání, sílu a radost z právě přineseného okamžiku. Časem z toho možná vznikne koncept. Kapela. Uvidíme.
Ale co se týče spolupráce s jinými umělci, tak nejpravidelněji hraju s Radůzou. Natočil jsem s touto dámou českého šansonu dvě alba a nyní tyto a další nové skladby hrajeme i společně s Petrem Binderem a Janem Jakubcem na koncertech. Musím dodat, že mě doprovod těchto písní moc baví. Jsou jednoduché, silné, opravdové, lidské. Jinak po deseti letech jsem přestal intenzivněji spolupracovat s Vladimírem Václavkem. Je to právě z důvodu mého osamostatnění se. Ale momentálně připravujeme docela velkolepý hudebně- tanečně-vizuální projekt s pracovním názvem Hlasy těla, který by měl být realizován koncem roku 2011. Dále chystáme koncertní turné s německými spoluhráči na posledním Vladimírově CD Edel. A to na přelom února a března 2011.
Pak je tady ještě Neruda. Bigbeatový projekt Romana Holého a Matěje Rupperta, kde jsem se troufale posadil za bicí Ludwig Vistalite, na které hrával John Bonham v Led Zeppelin. A taky v únoru bude křest alba v Praze.
A nakonec je tu nově vzniklé spojení s Ondřejem Smeykalem. Už dlouho jsme si chtěli zahrát. Sešli jsme se k natočení dema, abychom prozkoumali naše společné světy, a tak se nám to zalíbilo, že plánujeme na únor 2011 česko-polsko- -slovenskou šňůru.
Je to o to zajímavější, že na tomto koncertě uvidí diváci každého z nás sólově a nakonec dohromady. Takže vlastně tři představení. Je se na co těšit.
Prošel jsi v životě ze všech českých bubeníků možná nejširším spektrem žánrů, od trampských písniček a folku po moderní jazz, od drsné alternativy po šanson… Vždycky mě zajímalo, která z těch ,hudeb‘ je ti vlastně nejbližší jako posluchači.
Nejdříve to byla hudba chápaná rozumem. Jazz. Jeho hluboká komplikovanost. Touha dosáhnout na maximální řemeslnou metu. Připadat si ,jako‘ slavní hráči. Pak ale začala převažovat touha najít tento pocit v sobě. A začala dlouhá cesta hledání ducha člověka v hudbě – ve mně. Peter Binder mi jednou povídal na lodi na Vltavě, že když pozoruje mou dráhu, vidí, že nehledám hudbu, ale lidi. Měl pravdu. Hledám konkrétněji člověka. V hudbě. A stejným způsobem i hudbu vnímám jako posluchač. Postupně mě v hudbě oslovují různá témata, takže každou chvíli poslouchám něco jiného. Ale ten tzv. alternativní přístup k hudbě mi sedí nejvíc. Alternativní pro mě znamená dostat se nejrychlejším možným způsobem k jádru věci a vyhnout se tak zdržením na různých stylech, kde hrozí stagnace v podobě rutiny, což vede ke ztrátě živého v hudbě – toho člověka. Učím se jako každý jiný a dělám v tom chyby. Ale pokrok zde vidím a jsem za to rád.
V rámci svého sólového projektu hraješ nejen na bicí a perkuse, ale taky hodně zpíváš a provozuješ cosi blízkého hiphopovému beatboxu. Jak jsi v sobě objevil tyhle sklony a schopnosti?
Ani nevím. Vášeň? Touha? Příslušnost k hudbě, která mě ovlivnila a byla přitom hravá. Rád si hraju. Konečně. Hlas. Cítím, že hlas mění zásadně vědomí. Je to nutnost v projevu, kterou vnímám ze sebe, ze své hloubky. Je to požadavek mého těla.
Je pro tvoje sólové vystoupení důležitý prostor, kde se odehrává? Vybíráš si? A pokud ano, podle čeho? Záleží jen na akustice, nebo i ,atmosféře‘, ,geniu loci‘?
Ano, vybírám si. Chci hrát tam, kde se cítím dobře. Důležitý je duch místa, ale také okolnosti, za kterých koncert vzniká. A když přijde divák, tak je vše ještě jiné. Přináším hudbu svým osobitým způsobem a k tomu je potřeba i správné prostředí. Ale vzhledem k tomu, že na to prostředí reaguju, tak vlastně pokaždé vznikne jiné nastavení a tím také i trochu jiná hudba, kterou pak všichni společně zažijeme. Vzniká atmosféra – koberec, na kterém letíme.
MILOŠ DVOŘÁČEK VYSTOUPÍ 24. 11. V KAŠTANU
(Bělohorská 150, Praha 6)