„Pomáhám mladým lidem v jejich kariéře,“ řekl mi v roce 2014 v telefonickém rozhovoru americký jazzový pianista Ahmad Jamal. Mezi interprety, kterým už delší dobu jeho agentura pomáhá, patří francouzská zpěvačka s beninskými kořeny Mina Agossi. V roce 2005 jí jeho agentura začala zprostředkovávat koncerty v USA, Japonsku a Kanadě a v roce 2016 ji mistr pozval na své nejnovější album Marseille. Ovšem pozoruhodnější než hostování u legendárního pianisty je zpěvaččina vlastní dráha.
Rodačka z východofrancouzského Besançonu prožila část života v Bretani a poté se usadila v Paříži. Začínala jako rocková zpěvačka, prošla si obdobím bluesovým, swingovým, až se našla v moderním jazzu. Takto ji můžeme znát také z českých pódií, například z pražského Jazz Docku nebo z českobudějovického klubu Highway 61, kde vystoupila v říjnu 2015. Už tehdy úspěšně přesvědčovala o tom, že jazz je v jejím podání hudba barevná a mnohovrstevnatá (právem se jí dostalo přezdívky „Björk jazzové hudby“). Přesto však její nové album bude i pro ty, kdo její dráhu sledují dlouhodobě, překvapením.
Sama Agossi vysvětluje, že se na albu UrbAfrika pokusila propojit několik různých přístupů k hudbě. Smíchala v podstatě vše, co má ráda: hudbu městskou i tradiční venkovskou, hudbu beninskou, anglický folk, jazz a v neposlední řadě také rytmy karibského ostrova Guadeloupe, jednoho ze zámořských departementů Francie. Této směsi odpovídá nástrojové obsazení na albu: dva perkusisté – Laurent Succab z Guadeloupe a Philippe Combelle z Francie a bubeník Jean Adagbenon z Beninu a k tomu kontrabasista Eric Jacot a klávesista Thibaut Lemoing. Plus jako zvláštní host v některých skladbách Paco Sery z Pobřeží slonoviny, hráč na africkou mbiru.
Absence kytary a výrazný podíl rytmických nástrojů je pro vyznění alba určující. Zvonivé zvuky, opakující se i rozvíjející se rytmické vzorce a hypnotické údery nejen doprovázejí zpěvaččin hlas, ale vytvářejí atmosféru v předehrách a sólech. Posluchač západní hudby je sice na podobný důraz na exotické rytmy zvyklý nejpozději od roku 1986, kdy Paul Simon vydal album Graceland, nicméně u Miny Agossi člověka překvapí škála hlasových poloh, vlastně jednotlivých jazyků, kterými pětačtyřicetiletá dáma dokáže se svými „bubeníky“ komunikovat. V písni Another Life připomene americkou taneční hudbu z 90. let, v Immensité evokuje francouzské šansoniérky, ve Fille de la Terre se nám představuje nefalšovaná Afričanka a v sambě Shake Your Tree scatuje, aniž by se přitom zpronevěřila svým kořenům.
Právě tvárností svého hlasu a pestrostí zpěvačka vyvažuje absenci výrazných melodií, které se při prvním poslechu alba z celku vynořují jen velmi nenápadně. Ale přítomny jsou. A právě proto, že doprovodní hráči obstarávají především rytmickou složku, případně klávesové plochy v pozadí, může o to víc vyniknout zpěvaččin výjimečný hlas.
Jazz Family, 2017, 43:20