Quebecká formace Miriodor, „odkojená“ a velice uznávaná hnutím Rock In Opposition (viz její účast na stejnojmenném francouzském festivalu v nedávné době) se na svém novém albu zredukovala do základní tříčlenné sestavy, tudíž tentokrát bez dechů či smyčců. To ovšem neznamená, že by jim docházel dech či tah. Nehrají si na žádné power- trio, ale kráčejí stále po svých kroutivých stezkách a stezičkách v jakémsi „pouťovém zámku hrůzy“, kde na vás tu a tam vybafne kostlivec nebo nějaká jiná příšer(k)a. Jsou tu ovšem přes četné temné struny mnohem lyričtější než ve svých počátcích na samém kraji osmdesátých let minulého století. Přes redukovanou sestavu ovšem neztrácejí hravost a svůj signifikantní smysl pro ornamentální detail. Někdy se sice vracejí časoprostorem nazpět a například skladba Titan by jistě slušela i repertoáru raných Univers Zero. Nejde tu ovšem o žádný plagiát či povzdechy nad minulostí. Magická zaříkávadla tu střídají transkosmické výlety, které sice neobjevují zcela nové světy, ale neutápí se ve stále stejném mikroprostoru. Ačkoliv zde nenajdeme žádné verbální projevy, je zcela patrné, že tahle kapela je primárně frankofonní. Je to postgalská poetika se vším všudy. Opalizující rytmy se vzdušnými i podprahovými klávesami a vždypřítomným espritem (pseudo)šansonu. Má to svůj leckdy sice relativně pomale plynoucí drive, avšak ohromnou vertikální vzdušnost. Skladba Maringouin by mohla být soundtrackem k romantickému kanadskému (north)westernu a přesto v sobě nenese líbivé a už vůbec ne libové klišé. Neojazzrock si tu podává ruku s elektronickými vychytávkami nového tisíciletí. Vše pak končí drobnou hrůzotvornou uspávankou Experiénce 7. Pascal Globensky, Bernard Falaise a Rémi Leclerc jsou věrozvěsti zdaleka ne zašlé slávy někdejších velikánů RIO a navíc to dokáží dělat zcela po svém. Škoda přeškoda, že se je nikdy nepodařilo dotáhnout na festival Alternativa.
Cuneiform Records, 2013, 54:00
