Jednou z hvězd srpnového punkového Festivalu pod Parou byla americká legenda Misfits, která stála u zrodu hororpunku. Její vystoupení oplývalo energií, sekala jednu rychlou píseň za druhou a dojem úderky z jiného světa dotvářela nezaměnitelná image kapely s make upem. Skupinu, jejíž slabinou zůstává zpěv (u mikrofonu stále stojí baskytarista Jerry Only), však už nelze obviňovat, že žije z minulosti. Po dvanácti letech jí loni vyšlo nové autorské album. O něm a o inspiračních zdrojích i o významu image hovořil Jerry Only.
Dbáte hodně na image. Inspiroval vás v počátcích třeba glam rock?
Jo, Bowie. Kvůli Bowiemu hraju. Dovedlo mě k tomu jeho vystoupení Diamond Dogs. Před tím jsem viděl Allman Brothers, Edgara Wintera, Alice Coopera, Aerosmith, Kiss na jejich prvním a druhém turné, všechny tyhle kapely, jak začínaly, ale neinspirovaly mě, abych hrál v kapele. Když jsem ale viděl Bowieho Diamond Dogs, jak byli divadelně pojatí, tak jsem si řekl – tohle spojuje všechno, čemu se věnuju, takže by to mohl být pro mě ten nejlepší způsob, jak se vyjádřit. Hudba a obraz šly ruku v ruce. A pak se objevili Ramones. To byl katalyzátor, který všechno propojil. Objevila se nová hudební forma, byla to nová společenská a módní revoluce. Mám rád Clash, Generation X i řadu dalších kapel, ale Ramones vypadali jako jednotka. Vypadali, jako když jsou ze stejného regimentu, což se mi na nich velmi líbilo. Účastnil jsem se toho, protože to byla správná doba pro tuhle kapelu. A myslím si, že je důležité, že kapela má právě tento typ image. Nejlepší případ toho, jak silný je make up, jsou Kiss. Bez svých show a vzhledu by nebyli tam, kde jsou. Když jsme přišli s image a přidal se k nám Michale Graves, chtěl mít opravdu děsivý vzhled. My jsme mu ale řekli, hele sedni si, a probrali jsme nápady, co by se pro něj hodilo.
Image je tedy čistě vaším dílem?
Vždycky jsem se věnoval umění, i tu lebku na hlavě baskytary jsem si modeloval sám. Sám si stavím i kytary a vyrábím si i oděvy. Rád pracuju rukama a vytvářím věci, které vypadají agresivně a jsou účelné. Věci si vyrábíme sami, místo toho, abychom si najali nějaký tým a řekli mu – postav tohle, nebo udělej tamto. To je taky důvod, proč zůstáváme stále vzory. A jsem na to hrdý.
Vy jste studoval umění?
Ne, ale leccos jsem pochytil. Různí lidé mi pouštěli hudbu, kterou jsem nikdy neslyšel a měl bych ji znát, nebo hororové filmy. Říkali mi – a viděl jsi tohle nebo tamto? Ale já se snažil, jak to jen šlo, aby mě to neinspirovalo. Připadá mi lepší zůstat sám sebou a dělat si to své. Když s tebou někteří lidi mluví, tak si občas připadáš, že nemáš dostatečné znalosti. Neznám každého velkého výborného písničkáře, ale to ani nechci.
Pokračujete pořád v prodeji triček?
Stále a daří se nám je prodávat lépe než hudbu. U většiny kapel, velkých kapel, je to jinak, ale my zůstáváme na zemi, což se mi líbí na kapele nejvíc. Pořád jsme kultovní skupina, i když je tu spousta skutečně velkých kapel. Nám se daří uchovávat si integritu.
Jaké to bylo pracovat na nové desce The Devil’s Rain?
Bylo to skvělé, natáčeli jsme album předloni v létě v poušti v Coloradu. Každý den tam byly obrovské bouře, procházely pouští, a producent Ed Stasium měl na domě radar, takže jsme věděli, kdy jaká bouře přijde. Vždycky jsme vyběhli a nahráli si ji. Bylo to fakt skvělé. Pomáhal mi tam syn a objevila se tam moje malá holka.
Pořád pokračujete ve stejném stylu, horor punku…
Hrajeme, co hrajeme, a já se to snažím neškatulkovat. Hodně lidí to označuje za horor punk, punk nebo metal, ale já se snažím jen dělat to, co dělám. Aby to pro nás bylo opravdové.
Kde jste hledali nápady na písně?
Písně se psaly samy. Myslím si, že pocházejí od Boha, aspoň doufám. Přijdete s něčím, co se vám líbí, co zní dobře jako melodie, a pak najdete slova, která se k písni hodí nejlépe. Z nich odvinete příběh. Někdy čerpá z filmů, někdy vytvoříme story.
I když jste do vystoupení zařadili hodně nových písní, přece jen převažují ty starší. Jaké to je vracet se k nim?
Líbí se mi to. Hraju rád všechny písně, nemám pocit, že bychom měli nějaké špatné, a to mě těší. Třeba Static Age, kterou jsme taky hráli, je vůbec první píseň, co jsme udělali. Poprvé jsme ji nahráli v lednu 1978, ale nevyšla až do roku 1995 (celé nevydané první album bylo součástí archivního boxu – pozn. aut.). Neslyšel jsem ji skoro osmnáct let, ale můj kytarista měl kazetu na poličce, vytáhl ji a strčil do přehrávače. Poslechli jsme si ji a řekli jsme si – bože, to je dobrej materiál. Úplně jsem zapomněl, jak doopravdy dobrý byl. Vytvořil jsem ho v sedmnácti. A ten příběh ukazuje, že dobrá muzika, bez ohledu na to, kde je ukrytá, si vždycky najde cestu.
Máte nového bubeníka Erika „Chupacabru“ Arceho.
Ne úplně nového, on s námi chtěl hrát, už když Dr. Chuck a Michale Graves dali kapelu dohromady v roce 1999 (ve skutečnosti to bylo v roce 1995 – pozn. aš). Pak s námi hrál, byl s námi na turné Net. Pak jsme ale měli Markyho (Ramona) a Roba, a teď máme jeho. Věnuje se tomu naplno, hrával v Murphy’s Law, je to mladý muž, je mu 43 a dělá džiudžitsu a žije v jeho duchu, což je pro nás velké pozitivum.
Jaké to je hrát v třech?
Je to omezující, ale osobně musím říci, že jsem radši bez zpěváka, než abych měl špatného, který neodvádí svou práci. Jestli někdo přijde – líbilo by se mi, kdyby to byla ostrá žena – tak uvidíme. Zatím budu udržovat kapelu v pohybu, a když se někdo dobrý objeví, uvolním mu místo u mikrofonu. Ale musí to být někdo, koho to bude doopravdy bavit a bude uznávat tuhle kapelu. Někdo, kdo bude vůči kapele upřímný, ne nějaký egoista, který bude myslet jen na sebe.