Šeptající nebe nabízí průsečík dvou odlišných světů, jazzu a elektronické hudby. Saxofonista Petr Venkrbec a hráč na syntezátory Moimir Papalescu sice spolupracují už dlouhodobě, sešli se v Nihilists, v experimentálnějších Magnetik i v elektrofunkových Stylists, ale až nová deska ukazuje, jak odlišné kořeny oba mají. Na Šeptajícím nebi se nepodřizovali nějakému konceptu a vyjadřovali se volně, svobodně, věrni svému pojetí, i když se navzájem snažili přizpůsobit. Album proto působí podobně jako hledačská alba z poloviny osmdesátých let, kdy nastupující postpunková generace hledala vlastní zvuk bez ohledu na zavedené úzy, které v rozmáchlém gestu smetl punk.
Nejzřetelněji je to patrné v písních postavených na smyčce brutálně znějícího sytého syntezátoru podporovaného elektrickými bicími, do kterých volně sází své hady saxofon. Takové je syrové Vpřed, vůbec nejdůraznější skladba mající nejblíž k temné EBM, ale do jisté míry i obě části Na vrcholky hor, i když v druhé se Papalescu snaží přiblížit Venkrbcovi a nabídne mu na chvíli junglový rytmus a v gradaci vše podtrhává plocha kláves. Ale právě ony neuhlazené, jakoby jen nahozené úvody jsou nejzajímavější, protože v sobě mají největší naléhavost, ukazují touhu hledat, i když se občas oba světy plně neprotnuly.
Papalescu, jehož stylový záběr je široký, se ale dokázal přizpůsobit i Venkrbcovu světu. Ukazujete to už elektrofunkové Cestou necestou, kde kontrastuje dravý groove s linkami saxofonu a vyhrávkami elektrického piana. Uvolněné titulní skladbě plné táhlých tónů však chybí nejen drive, ale hlavně ona naléhavost potřeby vyjadřovat se po svém. Jde jen o pěknou ukázku elektrického jazzrocku breckerovského typu v době, kdy hrál na dechový syntezátor EWI. Podobný je i případ závěrečného Líného slunce. U decentní náladovky vadí strojový rytmus automatu, jde proti náladě skladby, která by potřebovala citlivého bubeníka, jako je Laco Tropp, jenž si vyhraje s doprovodem, opentlí ho, aniž by sóloval, a vyhraje si s každým úderem metliček.
Rozhodně to není nejlepší společná deska Petra s Moimirem. Působí nedotaženě, roztříštěně, jako pouhý soubor skic, které se mnohdy nepovedlo rozvinout, má však v sobě znepokojivost touhy vyjadřovat se po svém, jaká se objevuje jen málokdy.
Polí 5, 2013, 27:18
