Moje svoboda je k nezaplacení

Zná ho řada čtenářů opravdové literatury i posluchačů opravdové hudby. Buď stojí za pultem obchodu Rekomando v pražské Trojanově ulici, nebo na festivalech a větších koncertech u svého stánku , obvykle obklopeného hroznem zájemců o umělecké počiny, které jsou jinak málokde k mání. Obchodník, vydavatel, majitel značky Polí5 JOSEF JINDRÁK je jeden z posledních Mohykánů, kteří dokazují, že má pořád smysl propagovat a distribuovat nezávislou kulturu. Ostatně, sám ji i jako baskytarista a šéf alternativní kapely Skrytý půvab byrokracie provozuje.

3_moje_svoboda_1Čím jsi chtěl být jako malý?
To jsem vůbec netušil, neměl jsem ponětí.

Takže žádné takové ty tradiční dětské vysněné práce jako popelář, kosmonaut nebo policajt?
Ne, ani náhodou. Mně to připadalo všechno hrozně divný…

Co tedy předcházelo tomu, co děláš teď?
Nejdřív jsem pracoval na dopravní signalizaci, asi osm let. A hrozně mě to štvalo. Byla to sice úplně normální práce, celkem dobře placená, měl jsem hrozně moc času, mohl jsem si číst, ale užíralo mě to a nevěděl jsem, co se sebou. A tak jsem si v tom volném čase začal dělat svoje: založil jsem „samizdatové“ nakladatelství Manuzio, začal jsem subdistribuovat knížky a začal jsem mít sny, že bych chtěl být vydavatel, případně mít knihkupectví. Když se na Vinohradech otevírala Dobrá trafika, byl jsem doporučen na tamní sekci knihkupectví, takže jsem okamžitě seknul s dopravní signalizací a šel jsem tam. Ale ukázalo se, že Dobrá trafika byla sice dobrý nápad a majitel úžasný člověk, ale neměl to moc dobře spočítané, zjistil, že nemá ani tolik času, aby se tomu věnoval, a během roku se tam změnily podmínky takovým způsobem, že se to muselo přestěhovat a já během stěhování odešel. Ten původní majitel to pak mimochodem do půl roku prodal, prodělal na tom kalhoty, a Dobrá trafi ka je dnes úspěšný podnik.

Pak už jsi šel do Black Pointu?
Ano. To byl obchod, který se mi líbil. Tak jsem tam přišel, zeptal jsem se – a Olda Šíma mě vzal. Nakonec jsem tam byl hrozně dlouho, asi osm let.

Olda Šíma je v téhle zemi zásadní postava pro vydávání, distribuci a prodej nezávislé, alternativní a undergroundové hudby, ale zároveň, mám aspoň ten pocit, může být jako zaměstnavatel poněkud komplikovanější osoba. Jak jste spolu vycházeli?
Rozhodně první léta naprosto skvěle! Měl jsem oči otevřené a nasával jsem. Olda mi ukázal věci, na které bych sám přišel třeba až za patnáct let. Rozšířil mi hudební obzor. Sice jsem nebyl úplně nejmladší, když jsem k němu nastupoval, ale neznal jsem třeba Chrome nebo Tuxedomoon, to on mi naservíroval a zařadil do souvislostí. A proč jsem s ním neměl žádné konflikty? No protože jsem poslouchal. Chtěl jsem sloužit Black Pointu, takže mi bylo jasné, že se někdy musím zapřít, protože pracuju pro něco vyššího. Ale samozřejmě, časem některé věci, které člověk skousne jako mladý zaměstnanec, kouše blbě. Bobtná to a pak stačí úplně drobná a zbytečná rozbuška. Takže jsem odešel ze dne na den a bylo to asi nepříjemné pro obě strany.

Co předcházelo tomu, než ses takzvaně „udělal pro sebe“? Kde jsi vzal vstupní investici?
To bylo docela drsné období. Odešel jsem ze dne na den, doma jsme měli půlroční mimino, žena byla na mateřské a našetřeno jsme neměli vůbec nic, naopak jsme byli po uši v dluzích. Naštěstí jsem se dozvěděl, že jeden známý pouští knihkupectví. On si totiž přivydělával dopravováním kapel na koncerty, protože měl velké auto, a spočítal si, že mu to vynáší mnohem víc, než ty knihy, takže se stávalo, že třeba na půl týdne to knihkupectví zavřel a jel na šňůru s kapelou. No a když zjistil, že to takhle nejde dál, dohodli jsme se na okamžitém převzetí a splátkovém kalendáři odstupného. Abych na to měl, šel jsem balit po nocích balíky do takové expediční firmy, což jsem dělal asi půl roku paralelně s provozováním krámu.

Měl jsi jasnou představu, jak by ten obchod měl vypadat a co by měl prodávat, nebo se to vyvinulo časem?
Vlastně jsem se chtěl vrátit k tomu starému modelu, jak fungoval Black Point před přestěhováním do Zlatnické ulice, přičemž jsem věděl, co tam bylo špatně a čeho se vyvarovat. A za druhé jsem chtěl být hlavně knihkupec. Po pravdě řečeno, mít jenom obchod s hudbou mě nelákalo nikdy.

3_moje_svoboda_2Přitom mezi knihkupci – už tehdy a dnes dvojnásob – byla větší konkurence než mezi obchody s hudbou, které jsou v tuhle chvíli v Praze všehovšudy asi tři…
To je tím, že obchod s hudbou v podstatě skončil, zatímco obchod s knížkami pokračuje prakticky ve stejných kolejích. Cédéčka dneska lidi považují za méně hodnotný nosič. Takže otevírat obchod jen s hudbou, zvlášť když nechceš prodávat jakoukoli hudbu, ale chceš si vybírat, to by byla sebevražda.

Jak máš nastavené hranice výběru?
Spousta lidí si myslí, že mám ty hranice nějak pevně dané, že je to jenom underground, alternativa, solitéři, já to tak nakonec i prezentuju a vlastně bych to tak chtěl, ale realita je taková, že se člověk musí nějak živit. Takže mám například oddíl s dětskou literaturou, ve kterém jsou i blbosti. Stručně řečeno: ne všechno, co napíše Zdeněk Svěrák, je skvělé, ale lidi to chtějí. Takže mám Šifru mistra Leonarda vedle Kafky, ale některé věci prostě neberu. Například Michala Viewegha.

Proč zrovna jeho?
Neumím ho prodat. Kdyby mi do krámu chodili denně lidi a ptali se na něj, tak bych ho objednal. Jednou jsem to dokonce udělal – a ležel mi tam dva roky.

Takže zřejmě prodáváš cíleně na konkrétní skupinu lidí. Kdo je tvůj modelový zákazník?
Taková otázka je v okrajové kultuře, ve které se pohybuju, zcela bezpředmětná, protože to je sedmdesátiletý stařeček stejně jako mladý student. Pokud budu mluvit o literatuře, prodávám například tu, která je „kánonem“. Jenže – kdo dneska ocení třeba Homéra? Pár intelektuálů. A je Homér underground? Není.

No, z úhlu pohledu, jak o tom mluvíš, možná je.
Vlastně je. No a takové věci se snažím mít. Ale kdybych věděl, kdo přesně je můj zákazník, tak jsem asi milionář.

Existuje teorie, která tvrdí, že veškerou okrajovou kulturu drží nad vodou hlavně snobové. Tedy lidé, kteří třeba toho Homéra prostě chtějí mít v knihovně, ale nikdy ho neotevřou. Myslím, že je na tom hodně pravdy.
Já nikomu do svědomí nesahám, ale je jasné, že to takhle funguje. Já těm lidem říkám sběratelé. To funguje nejvíc u antikvariátů – nebýt sběratelů, kteří jsou ochotni si koupit už desáté vydání jedné knížky, byl by na tom člověk mnohem hůř. Ale leckdy se ukáže, že sběratel, který na první pohled vypadá jako úplný magor, má opravdu hluboké znalosti. On nemusí číst podesáté Máj, když ho zná nazpaměť, ale koupí si jeho vydání, které ještě nemá. Podívej, u mě třeba jednou byl Michal Horáček. Bylo vidět, že je to chytrý člověk, koupil si sebrané spisy Aristotela a bylo jasné, že on je určitě jednoho dne otevře. Třeba ne dneska, třeba ne za rok, ale bylo vidět, že ví o co jde a má o to opravdový zájem. Přitom by to člověk na první pohled mohl vyhodnotit i tak, že si to koupil proto, že to hezky vypadá a je to drahé. Navíc jsem tam cítil, že si je u mě koupil možná i proto, aby mě podpořil.

Je takových lidí víc, o kterých víš, že chodí nakupovat právě k tobě, aby tě podpořili?
No jasně, minimálně polovina mých zákazníků je přesně takových. A byl bych rád, kdyby to bylo aspoň 75 procent. Ale mám pocit, že to narůstá. Je to vidět zvlášť na Vánoce. Spoustu věcí, které prodám, si můžou lidi koupit na každém rohu, ale oni jedou přes půlku Prahy, protože vědí, že mi pomůžou přežít.

V jaké míře se snažíš se zbožím, které prodáváš, také sám seznámit, tedy knížky přečíst a hudbu poslechnout?
K tomu ti řeknu příhodu. Když se Petr Ferenc stal zástupcem šéfredaktora His Voice, dal si závazek, že všechnu hudbu, o které se bude v časopise psát, musí slyšet. Vzdal to u druhého čísla. Protože to se prostě nedá stihnout. U cédéček to ještě jakž takž jde, můžeš poslouchat a přitom dělat další práci. Ale u knížek je to naprosto nereálné, vždyť mi ročně přibude několik set titulů. Čím víc mi funguje firma, tím mám méně času na čtení. Sleduju asi osm časopisů, ale knížky… Paradoxně jsem se stal knihkupcem, abych přestal číst…

3_moje_svoboda_3Říkáš, že čteš hodně časopisů. Nakolik dáš při objednávání zboží na recenze?
Na leckterou knížku přečtu dvacet recenzí, ale tu knížku samotnou ne. Zní to blbě, ale je to tak. Recenze mi slouží k tomu, k čemu by sloužit měly, tedy aby mi udělaly obrázek o tom, jaká ta knížka je. I ze záporné a špatně napsané recenze poznáš, že ta knížka je dobrá. Nebo že bych ji měl aspoň mít v nabídce.

Takže kdyby ses dočetl v recenzích, že Michal Viewegh – když už jsme to jméno jako model zmínili – napsal úplně úžasnou knížku, odlišnou od všeho, co psal předtím, na krám bys ho objednal?
Záleželo by na tom, kdo by to napsal. Kdyby to byl někdo, komu důvěřuju, bez váhání to objednám. Na druhou stranu, abychom si rozuměli: Viewegh nepochybně umí psát, je to chytrý člověk, jen pravděpodobně nechápe, co je vysoká literatura nebo ji nechce dělat. Dělá, to co umí, ale nedělá, co by dělat měl.

Nicméně například u jeho knihy Vybíjená se recenzenti vcelku shodli, že vysoko převyšuje jeho produkci…
Mě ty recenze nepřesvědčily. Kdyby Rejžek napsal, že nějaká Vieweghova knížka je skvělá, asi bych se nad tím zamyslel a objednal ji. Protože kdyby Viewegh napsal opravdu skvělou knížku, pro mě by to byl takový komerční trhák, že by mě živil třeba měsíc.

Ovlivňují prodejnost výsledky anket typu Magnesia Litera, Anděl, Grammy apod.?
Určitě. Už proto, že ty tituly najednou mají větší propagaci, takže se na ně lidi ptají, berou je do ruky, víc si je prohlížejí. Lidi jsou přesycení a tenhle předvýběr je pro ně důležitý. Co se týče Andělů, tam mají smysl jen ty žánrové ceny, ty ostatní snad nemůže brát nikdo vážně. Ale ty žánrové fungují. Když se někdo zajímá o OTK a ty mu řekneš, že dostali Anděla, většinou je to zaujme a aspoň si to nechají pustit. Ovšem platí, že čím je cena „větší“ a „mezinárodnější“, tím menší roli hraje u mých zákazníků. Na vítěze Grammy se nikdo u mě ptát nebude. Arcade Fire lidi kupují i bez toho.

Jsou pro lidi, kteří k tobě chodí, důležité prodejní ceny?
Každý ví, že české cédéčko stojí od dvou do tří stovek a s tím počítají. Výjimkou z poslední doby byla nová Hegerová, ta byla trošku dražší, ale vždycky to fungovalo tak, že to lidi trochu zaskočilo, ale prostě vytáhli další bankovku, nikdo neodešel s prázdnou. Nicméně nějaké psychologické hranice fungují.

Fungují i obráceně? To znamená, že když je něco moc levné, lidi tomu nevěří?
Před nějakými deseti lety to bylo dost markantní. Když vyšla první deska –123 min., která byla na tu dobu principiálně velmi levná, všem to bylo divné, koukali, jestli tam nejsou třeba jen tři písničky apod. Ale teď se trh zamíchal, každá druhá kapela si vydává nahrávky v mp3, na CD-R nebo snižuje náklady třeba aspoň cédéčky v tenkých krabičkách, aby bylo něco „moc levné“, muselo by to stát korunu. Nicméně si myslím, že hodně nízké ceny jsou nedůstojné. Nějaká spodní hranice, pod kterou nejít, by měla existovat.

Ty prodáváš i přes internet. Jaký je poměr mezi internetem a kamenným obchodem?
Mně dělá internetový prodej tak 10 procent obratu. To je významné, má cenu to dělat, ale na druhou stranu kvůli tomu nemůžu zaměstnat dalšího člověka, který by se věnoval jen tomu. Což je problém, protože internetový prodej je šíleně náročný na provoz.

Taky chodíš prodávat přímo na koncerty a festivaly. Je to komerčně výhodné, nebo jde jen o to, že „jsi vidět“ a je to reklama pro kamenný obchod?
Já tam musím chodit kvůli kšeftu, to přiznávám. Některé měsíce jsou tak slabé, že kdybych nevyjel někam prodávat, musel bych zase jít po nocích balit ty balíky. A to už je pro mě jednodušší i příjemnější dát zboží do krabic a někam vyjet. Pro mě je důležitá i pitomá tisícovka – a to mluvím o obratu, nikoli o výdělku. Určitě to má i ten propagační smysl, ale ten bych nepřeceňoval.

Odrazila se na tvém prodeji ta – údajná – finanční krize?
U nás žádná krize ve skutečnosti není. Bankovní systém se tady přece nezhroutil, to postihlo především západní svět a nás se to dotýká jen okrajově. Nicméně v lednu 2009, když si lidi uvědomili, že je ve světě krize, jsem měl propad naprosto šílený a hlavně skokový. Na Vánoce 2008 krásný obrat, všechno fungovalo, jak má, a v lednu najednou pád na dno. Vykládám si to tak, že se lidi najednou lekli a začali se chovat, jako by ta krize opravdu byla. Ale ona nenastala – vždyť kolik znáš lidí, kteří opravdu přišli o práci? Možná nějaký známý na Moravě, ale pak si uvědomíš, že je to fl ink a o tu práci měl vlastně přijít už dávno. Už vloni se projevilo, že lidi zjistili, že se nic moc neděje a zase se začali chovat normálně.

3_moje_svoboda_4Vraťme se ještě k cédéčkům. Myslíš, že je opravdu jejich konec?
Podle mě je to mrtvý nosič. Ale na druhou stranu je ještě moje generace a možná i dnešní třicátníci je budou kupovat pořád. Lidi pod třicet je nekupují, ti žádný nosič nepotřebují. A když už, tak si radši koupí vinyl. Nicméně vinyly zdaleka nedosahují někdejších nákladů cédéček. A jak to bude za deset let, to si fakt netroufám odhadovat. Před deseti lety bych taky nevsadil boty na návrat vinylu, byť ho mám rád.

Když to budeme aplikovat na literaturu – jak zamávají s knižním trhem elektronické podoby knih, které teď jdou do módy?
Já na to moc nevěřím. Čtečky se prosazují už několik let a pořád se to nechytá a nechytá. Je jasné, že až bude čtečka úplně malinká a bude v sobě mít funkce počítače, k čemu jednoznačně dojde, asi to nějaký odliv od knížek znamenat bude. Ale na druhou stranu, když si koupíš knihu, máš v ruce nějakou hodnotu…

To jsme si přece u cédéček říkali taky.
No jo, ale aby ta situace nastala, musely nastat dvě věci. Lidi si museli přestat vážit věcí, což lze aplikovat i na knihy, ale za druhé museli zjistit, že nepotřebují ten nosič. Což platí u hudby – ale knížku si na monitoru nepřečteš, od toho strašně bolí oči. Takže to není praktické. Čtečky, zvláště ty nesvítivé, to možná trochu nahrazují, ale stejně… Vycházím z toho, že záznam hudby je velice mladá záležitost, zhruba sto let. Ale knihy jsou tady po staletí, je tady dlouhá tradice.

Kromě toho, že jsi obchodník jsi také vydavatel. Už jsi naznačil, že jsi s tím vlastně začal ještě před prací v obchodě.
Na začátku 90. let jsem si myslel, že budu především knižní nakladatel a že budu vydávat samé skvělé věci, které mi chyběly na trhu. Jenže jsem zjistil, že by to bylo buď protiprávní nebo šíleně drahé. A tak jsem začal dělat „neosamizdat“ kamarádům, kteří něco psali, různé sborníky a malé knížky. Když jsem začal dělat v Black Pointu, který je hudební vydavatelství, tak jsem s tím skončil, protože jsem se nechtěl dostat do střetu zájmů – nepřipadalo mi to košer. Ve chvíli, kdy jsem si otevřel vlastní podnik, byla jen otázka času, kdy se do toho zase pustím. Pořád jsem to odkládal, ale posléze slovo dalo slovo, objevila se první kapela – a od chvíle, kdy uděláš první věc, už se to veze.

Jaké jsou tvoje náklady na jedno cédéčko?
Měl jsem několik etap. První byl koncept nosiče vypáleného CD-R a lepeného papírového obalu, všechno ruční výroba, takže se může vyrábět tolik, kolik je potřeba a neleží ti v tom peníze. Jenže ve chvíli, kdy máš víc titulů a dojde ti jich třeba sedm současně, přestáváš to stíhat. Takže jsem některé tituly začal dávat lisovat a podle potřeby dodělávat ručně obaly. Jenže teď se ukazuje, že i to je náročné, takže se momentálně začínám dostávat do standardního modelu.

Stejnými etapami prošli na Slovensku Slnko Records. A dneska jsou ve fázi krásných digipacků a naprosto profesionální produkce.
No jasně. Rozdíl je v tom, že oni – aspoň na začátku – vydávali hlavně svoje nahrávky, tedy tehdejší Dlhé diely, dnešní Longital. A tím, že jsou celkem úspěšní jako kapela a jezdí do ciziny, prodají samozřejmě mnohonásobně víc toho, co prodám já a mohou si dovolit vydávat na vyšší úrovni. Já musím hodně spekulovat, jestli se mi ten který titul vůbec zaplatí, třeba klidně až za pět let. Aby mi v něčem leželo dvacet tisíc, to si bohužel nemůžu dovolit.

Který titul je zatím tvůj nejúspěšnější?
Z těch CD-R to byla Postižená oblast. Bylo to tím, že ta kapela hodně hrála, prodávala na koncertech, prostě se snažila. Hodně úspěšný je Jarda Kořán se Zahradou, Kora et le Mechanix a kupodivu se docela dobře prodává i Skrytý půvab byrokracie. Dobře, to znamená 80 kusů za půl roku…

Má vydavatelství spojenou ekonomiku s obchodem nebo je to separátní? Funguje to tak, že když vydělá obchod, můžeš vydat cédéčko?
Je to všechno provázané, samozřejmě. Můj výdělek jde do jednoho měšce. Když je plný, můžu si dovolit investovat. Teď nedávno jsem musel investovat do nového krámu, takže všechno ostatní muselo jít stranou.

Obchod Rekomando funguje nárazově jako hudební klub. Je to jen příležitostná záležitost, nebo je taky nějak provázaná s činností vydavatelství?
Mně by se líbilo mít knihkupectví spojené třeba s kavárnou a klubem s pravidelnou činností. Ale to prostě nejde. Na kavárnu musíš mít tolik povolení, že jsem to vzdal. Na klub by si určitě stěžovali okolní nájemníci. Ale třeba akustické koncerty nebo autorská čtení prostě k lepšímu podniku patří a pokud člověk chce být lepší podnik, tohle břímě na sebe vezme. I když mi někdy připadá, že je to trochu ztráta času a energie.

Není nebezpečné dělat takovéhle akce v obchodě, který je plný věcí, které se dají ukrást?
No jasně, krade se všude, takže se krade i u mě. Ale stejně mám pocit, že se u mě krade míň. Že ke mně nechodí potenciální zloději. Prostě těm „svým“ lidem věřím. Ale je pravda, že se tam někdy objeví smažky nebo zoufalci, před kterými se musím mít na pozoru. Nicméně se dá předpokládat, že když probíhá taková akce, lidi si v krámě taky něco koupí a s těmi ztrátami se to vyrovná, takže jsem na nule.

Hráli jste v Rekomandu už se Skrytým půvabem byrokracie?
Ne. Já mám problémy se sebeprosazováním. Když vydám cizí projekt, nabízím to horem dolem, ale když jsem vydal „sebe“, je mi to žinantní nabízet. Navíc my děláme kravál, takže tam ani nemůžeme hrát. Navíc – pořádej ve svém obchodě koncert a ještě na něm hraj. To bych si musel najmout ještě člověka, který by byl místo mě za pultem a to je zbytečně náročné.

Jistě to má i výhody – nikdo ti do ničeho nekecá.
No jasně, to je vtip celého mého podnikání: jsem svým pánem. To je k nezaplacení. Když nechceš pracovat, nemusíš. Pak sice nemáš peníze, ale nemáš je jedině kvůli sobě, ne kvůli někomu jinému. Ta svoboda je úžasná.

Přidat komentář