JITKU ŠURANSKOU donutila housti nouze po sebevyjádření. Zaplaťpánbůh za takovou nouzi. Pozdní sběr neboli dokonale dozrálý loňský sólový debut Nězachoď slunečko někdejší členky CM Stanislava Gabriela, kapely Docuku a poloviny stále příležitostně fungujícího dua Hudecká úderka totiž patří mezi nejvkusnější alba „modernizovaného“ domácího folklóru. Dokazuje, že hudec se může klidně vyzbrojit kromě „husliček“ a hlasu třeba elektronikou a vyrazit na štace 21. století, aniž by jeho písně ztratily kouzlo autentičnosti a aniž by se změnilo jeho starodávné poslání.
Na desku se čekalo pěkně dlouho. Proč po výborném albu Písňobraní, natočeném v duu s Jiřím Plockem, nenásledovala další nahrávka, ale (nepočítám-li roli „řadové“ hudebnice) devět let ticha?
Myslím, že to souvisí s normálním vývojem člověka. Začala jsem hrát v cimbálové muzice, pak potkala Jirku Plocka a ten mi nabídl další možnosti. Ovšem Písňobraní byla absolutně Jirkova idea. Doslova od A do Zet mě vedl za ruku. Jirka mě nakopnul do muzikantského života, ale teprve když na mě přestal mít čas, musela jsem prostě dospět. Věděla jsem, že pokud na jeviště chci, nezbude než se o sebe postarat sama. Potřeba vyjadřovat se a chodit před lidi mě donutila samostatně tvořit, ale nějakou dobu to zabralo.
Písňobraní mi přišlo – i co se tvého podílu týká – zralé až až.
Kdepak. To Jirka přinesl všechny písně, Jirka dodal základní myšlenku dua, tedy čistý hudecký přístup. Já se opravdu jenom vezla.
Přesto tě to vždy táhlo z kapel k samostatnějším projektům, je to tak?
Ano. S Jirkou jsem začala vystupovat ještě v době, kdy jsem hrála s CM Stanislava Gabriela. Najednou jsem neměla čas naplňovat představy primáše cimbálové muziky a musela si vybrat. Cítila jsem, že s Jirkou mohu hodně zpívat, mám mnohem víc prostoru a dostanu se na jiná jeviště. Zkrátka mě to zajímalo víc. Proto jsme se dohodli se Stanislavem Gabrielem, že než se trápit a něco si vyčítat, raději z cimbálovky odejdu. Což neznamená, že si s ní ráda příležitostně nezahraji, ale priority mám jinde. V případě odchodu z kapely Docuku to bylo podobné. Cítila jsem, že chci dělat hudbu jinak a čistě po svém.
Ty jsi dokonce opustila i jisté zaměstnání ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů, že?
Opustila, když jsem na chvíli odešla do Prahy. Ale už jsem zase zpátky na Moravě. Osamostatnění na pražské půdě se mi nevydařilo. Moravu bytostně potřebuji a moc mě potěšilo, že mě vzali zpátky i do symfoňáku.
Na „folklorních“ vystoupeních si vystačíš sama, jen s elektronikou, umožňující zachycovat v reálném čase vytvářené zvukové smyčky, zatímco na desce máš spoustu hostů. Není v tom rozpor?
Koncert s loopstationem může být pro diváky zajímavý, protože každý vidí, co na pódiu provádím. Když se jako zpěvačka nějak pohybuji a komunikuji s obecenstvem, přitom makám na loopstationu, doplňuje hudbu i vizuální dojem. Ale nemyslím si, že poslouchat jenom můj hlas a housle pětačtyřicet minut doma v obýváku by bylo to pravé. Proto jsem chtěla do studia přivést zajímavé muzikanty, dostat na desku jiné barvy a odlišné přístupy, aby hudba zněla rozmanitěji.
Dokážeš si představit vyloženě sólovou desku, natočenou jen s loopstationem? Třeba koncertní?
Zatím ne. Možná proto, že se ještě necítím být tak silnou osobností. Možná to někdy přijde, ale mám vážně pocit, že bych takovou desku neutáhla.
Jak jsi narazila na zásadní hosty alba, trio PaCoRa? Nebo na hráče na citeru Michala Müllera?
Každé setkání nejdříve proběhlo na osobní úrovni. V případě Stanka Palúcha z PaCoRa nás seznámil Jirka Plocek a poprvé jsem si s ním zahrála na koncertě v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde se přidal k Hudecké úderce. S Michalem Müllerem mě seznámila Ivanka Radechovská z Českého rozhlasu. Vymyslela, že mi dá možnost nahrát si v rozhlase písničku a navrhla Michala jako hosta. Když se začala rodit idea desky, vzpomněla jsem si právě na tyhle muzikanty, protože jsem si už dovedla představit jejich přínos.
Protáhne se spolupráce s muzikanty z alba někdy i na pódia?
Občas společně hráváme, ale nejde o záležitost každého měsíce. Nicméně čas od času se naskytne vhodná příležitost. S Jirkou nás pozval třeba úžasný německý festival Folk Baltica. S PaCoRou už máme na příští rok (21. dubna 2015) domluvený koncert ve zlínské filharmonii, v komorní řadě. Hraní s triem PaCoRa je pro pořadatele pochopitelně finančně náročnější, protože kluci musí přicestovat ze Slovenska.
Je překvapivé, že jsi chtěla oslovit jako producenta desky Jardu Svobodu. To znamená, že uvažuješ nadžánrově a chystala ses experimentovat?
Výběr spolupracovníků u mě představuje naprosto intuitivní záležitost. Jarda je skvělý muzikant, cítím v jeho hudbě srdce, tak jsem to zkusila. Proběhla naprosto korektní komunikace, během které mi Jarda vysvětlil, že pro folklor není ten správný člověk.
Ve tvých úpravách lidových písní slyšíme spoustu autorských momentů. Vlastních melodických linek, jdoucích daleko za pouhé aranžmá. Nemáš chuť napsat něco úplně za sebe?
To souvisí s otázkou, proč mi vlastní cédéčko trvalo tak dlouho. Nejsem typ člověka, který dokáže svoji kariéru plánovat. Až přijde pocit, že by to tak mohlo být, tak to tak bude. Je to zvláštní. Někdy si udělám volné odpoledne na hraní a nedostanu vůbec žádný nápad. A jindy mám za dvě hodiny hotovou úpravu, která mě dostává, a vím, že je dobrá. Možná přijdou i autorské nápady, ale zatím je pro mě hlavní metou, aby moje úpravy lidových písní byly něčím zajímavé a mohla jsem si za nimi muzikantsky stát. Pořád cítím, že největší sílu mám v lidových písních. Vnímám podstatu těch písní, vyrostla jsem s nimi. Stále potkávám vynikající muzikanty, a když si mohu zahrát s panem primášem, kterému bude letos sto let, to je obrovská inspirace.
Hodně hudebníků vycházejících z lidové hudby k „ohlasovým skladbám“ časem přistoupí, protože neoposlouchané lidovky prostě dojdou…
To je pravda. Sama jsem teď měla pocit, když jsem si procházela sbírky lidových písní, že je to probrané. Lidový materiál dělá spousta lidí a člověk nechce nic opakovat. Ještě pořád narážím na dost věcí, které mě zajímají, teď jsem přišla na zajímavou sbírku Horňáckých písní, písní z Kopanic, z moravskoslezského pomezí… Ale může se stát, že bude vyčerpáno.
Moravský folklor je podle tebe stále živý. Loopstation považuješ za skvělou pomůcku pro každého hudce. Dovedeš si představit děcka na folklorním kroužku, jak vytáhnou laptopy a začnou „drtit“ Bílovské pacholky nebo Polajku?
Před dvaceti lety jsme si nedokázali představit většinu věcí, které jsou dnes běžné, takže proč ne. Mrzelo by mě jen, kdyby se ty písně vytratily, nepřešly na další generaci. Na formě už tolik nezáleží. Kdyby se hrály jen u nás a jen postaru a jen v kroji, mladí lidé o ně ztratí zájem. Takže se jim musí trochu pomoci. Ve světě jsou v tomhle dál, i když i u nás vyloženě konzervativní přístup mizí. Když hraji na zahraničních festivalech, je jasné, že si posluchači nejen váží tradice, ale oceňují i každého, kdo se ji snaží uchopit nově, po svém.
Jak se má spolek MDŽ, příležitostné trio s Beatou Bocek a Lucií Redlovou?
Zatím se nedá říct, že bychom chystaly něco seriózního, třeba desku, ale nedá se to vyloučit. Momentálně moc neplánujeme, protože Beatka je na Novém Zélandu, ale od července zase začínáme společně vystupovat. Chystáme se například na Colours of Ostrava. Ovšem pointa MDŽ spočívá v tom, že nechceme zakládat konvenční kapelu, ale potkávat se jako rovnocenné partnerky, vzájemně si hostovat.
Nakousla jsi možnost nadnárodní spolupráce na Folkových prázdninách v Náměšti. Prozradíš víc?
Mám od dramaturga festivalu Michala Schmidta odsouhlaseno, že si mohu z účinkujících na Folkových prázdninách vybrat ke spolupráci dvě zahraniční zpěvačky. S nimi pak budeme dva dny zkoušet. Každá z nás přinese repertoár k tématu festivalu, budeme si půjčovat muzikanty ze svých kapel a samozřejmě společně zpívat tak, aby vznikl ucelený program. Konkrétní jména zatím neprozradím, nejsou potvrzena na sto procent.
Foto Tomáš S. Polívka