S novým albem Convergere se po delší době přihlásila kyjovská kapela NARAJAMA, která hraje „rock s cimbálem“. Že to ovšem s jejím žánrovým a nástrojovým zařazením není tak jednoduché, vás v následujícím rozhovoru snad přesvědčí Petr Goldmann (bicí) a Milan Lovec Bílovský (klávesy, zpěv).
S novým albem Convergere jste po jedenáctileté pauze navázali na přerušenou historii kapely. Zkusme se však vrátit na začátek 90. let, kdy skupina Narajama vznikla. Jak jste se dali dohromady a jak vůbec vznikla vaše originální sestava s cimbálem?
G: Narajamu jsem někdy v létě 1991 založil já společně s baskytaristou Igorem Judasem. V té době byla velmi populární seattleská scéna a my jsme se na tento styl také zaměřili. Hrál s námi tehdy kytarista Petr Walos a zpěvák Michal Mihal. V roce 1992 jsme natočili své první album s názvem Webs. Nahrávku jsme sice dokončili, ale CD nikdy oficiálně nevyšlo. Důvod byl prostý – v lednu 1993 jsme se po koncertě v pražském Bunkru rozešli a už jsme se nikdy v této sestavě nedali dohromady. Nebylo to ve zlém, ale v tom období prostě každý hledal, jak se o sebe postarat. Nějaký rok jsme zůstali sami s Igorem a přemýšleli jsme, co dál. A já jsem si vzpomněl tady na Lovce. Známe se prakticky od dětství, hráli jsme spolu už na začátku 80. let, kdy jemu bylo čtrnáct a mně šestnáct. Zakládali jsme společně skupinu Rogalo, potom Jeden ampér a pak se naše cesty rozešly a Lovec muzicíroval s jinými. Oslovili jsme jej tedy a on souhlasil. Začali jsme hrát spolu, přidal se k nám ještě o něco mladší kamarád Roman Kouřil na kytaru. A protože seattleský rock už nám moc neseděl a Lovec má navíc hlas posazený jinak než Michal Mihal, začali jsme si budovat svůj vlastní styl. Přizvali jsme Bohdanu, která přišla nejen se svým pěkným hlasem, ale také s cimbálem. A právě to byl mezník v naší další orientaci.
Tuto etapu vaší historie mapují dvě alba vydaná u Indies v letech 1996 (Vytancuj chmury) a 1997 (V tom víně je nalháno). Novinkou Convergere jako byste na tyto nahrávky navazovali, ale současně jste samozřejmě o něco dál. Zaujalo mě například, jak pracujete s motivy z moravských lidových písní. Berete si z nich především texty a ty pak zpracováváte po svém. Jak to funguje?
L: Začne to většinou tak, že si Petr bouchá do bubnů nějaké afro-latinské rytmy…
G: Já totiž tvrdím, že téměř veškerá muzika, snad kromě táhlých slováckých písniček, pochází z Afriky. Vždyť i taková naše skočná, to je afro-latino… My jsme měli podobné záchvěvy už v minulosti, například ve skladbě Chřiby na albu Vytancuj chmury. Když jsme se tedy teď po jedenácti letech dali znovu dohromady, byla otázka, kudy jít dál. Já jsem začal prosazovat, že když jsme z Kyjova a máme cimbál, proč dělat zahraniční „zápaďácké“ styly. Bohdana má velmi blízko k moravskému folkloru, Lovec vlastně taky, tak proč na to nepoložit důraz. My jsme vlastně fusion music – kromě heavy metalu a dechovky absorbujeme úplně všechno, ať je to afro-latino, jazz, funk… Dnes se pro tyto fúze víc používá termín world music, a tak jej také používáme.
Jak tedy konkrétně taková vaše píseň inspirovaná moravským folklorem vzniká?
L: Petr začne bouchat nějaké rytmy a řekne: „Tam by to chtělo nějakou skočnou. Vy jste ti folkloristi…“ Já jsem totiž chodil do Slováckého krúžku a lidovky mě pořád baví. A tak bádáme, co by se tam hodilo. Bohdanka pak zpravidla něco vymyslí.
G: Bývá to i opačně, že začne Bohdana a já k tomu potom přidám rytmus.
L: Bohdana pochází z folklorního prostředí, její otec hraje v Cimbálové muzice Jury Petrů. My si pak písně dotváříme a některé melodie přímo vymýšlíme. Vznikne naše nová melodie na starý text. Třeba Ej lásko, lásko se ve verzi, jak jsme ji natočili na Convergere, nikdy nezpívá.
Název alba Convergere (konvergovat = sbíhat se) vlastně taky odkazuje k fúzi různých stylů.
G: Ano, to je přesně ono. Když jsme hledali název, jak se naše nové dílo bude jmenovat, přišel jsem s tímto latinským slovem – doslova to znamená „ohýbat k sobě“. To je trefné, my se totiž snažíme všechno ohýbat k sobě, nikomu nic nedat, mít všechno u sebe. To ladí s naší hudbou.
S úplně jinou kulturou než moravskou souvisí název kapely. Vy to vysvětlujete už v bookletu alba Vytancuj chmury: „On, praduše, pohyboval se nad vodami, a proto jeho jméno je Narajama.“
G: V období vzniku skupiny jsem přemýšlel, jak bychom se mohli jmenovat. Chtěl jsem název spíše mezinárodní než český. Velice mě tehdy oslovil japonský film Balada o Narajamě, a tak jsem zvolil tento název. Až asi o dva nebo tři roky později mi jeden kamarád přinesl knížku Jana Kefera Syntetická magie, ve které autor popisuje význam slova narajama jako praduše, prabůh, něco prapůvodního. A odtud tedy pochází ta citace v bookletu.
V roce 1999 jste natočili album 3’mej. Nepovedlo se vám je vydat, a vy jste se pak na jedenáct let odmlčeli a deska vyšla až v roce 2011. Přiznám se, že když jsem ji poprvé uviděl, moc jsem si s jejím názvem nevěděl rady. Na obalu je takový rohatý had a já jsem si to propojil se zmejem, drakem z východoslovanských pověstí, a četl jsem tu trojku v názvu jako „z“. Až pak mi došlo, že má jít o naprosto prozaické „třímej“…
L: Jasně, měla to být naše třetí deska, proto trojka. A zároveň se nám líbilo slovo třímej ve významu – něco svírej, obejmi, měj to rád.
A jak to tedy s tím vydáním-nevydáním alba bylo?
L: Nahráli jsme je, pak jsme se rozpadli, a materiál zůstal ležet v šuplíku.
G: Nahrávku jsme dokončili v roce 1999, ale protože v té době nebylo moc kde hrát, dali jsme si pauzu. Nesešli jsme se pak jedenáct let a vlastně jsme to všechno považovali za uzavřené. Jenže pak přišel Igor, že ho svrbí prsty, a že by rád začal znovu hrát. Kytarista na tom byl podobně, Lovec vlastně nikdy neskončil. Během té pauzy totiž fungovala asi tři roky v Praze partička Narajama Revisited, která hrála naše písničky a ve které Lovec zpíval. Když se tedy ostatní chtěli k muzice vrátit, stačilo přemluvit mne a Bohdanu…
Co tedy pro vás osobně bylo hlavním impulsem pro návrat?
G: Pokud je člověk jednou muzikantem, je jím nadosmrti. I když přestane hrát, pořád poslouchá muzikantskýma ušima. Já bych se k tomu ale nevracel, kdyby mě Igor a zbytek kapely nepřesvědčili, že to stojí za to a že takovou muziku jako my moc kapel nehraje.
Napadla mě paralela se Zuby nehty, které vydaly nové album po patnácti letech. A jejich vydavatel, který je současně vaším vydavatelem, mi řekl, že mu ta kapela zní pořád stejně, jako by tam žádná pauza nebyla. Dalo by se něco podobného říct i o Narajamě?
G: Je tam samozřejmě změna, ale ta je naprosto přirozená. Uplynula dlouhá doba a teď souzníme trochu jinak. Tehdy jsme měli jiné vzory, byli jsme mladší. Teď je to všechno usazenější. Nepotřebujeme být už extrémně rockoví – i když, to jsme vlastně nebyli nikdy. Už se tak nevyhraňujeme, čerpáme z lidovek a klidně bychom mohli zpracovat i jazzový standard.
L: Myslím, že jsme duševně vyzrálejší, dospělejší, hravější. Trochu jsme se posunuli, ale jádro zůstává.
A další cesta kapely?
G: Máme nové nápady. Já budu dál prosazovat, aby tam i v nových písních byly naše zemité prvky z Moravy, z Kyjovska.
L: Souhlasím. Je to samozřejmě na dalších domluvách a na dalším vývoji, na tom, kdo a jaké přinese nápady. Ale nápadů máme plno, vidím to na další mohutné pokračování.