Stejně jako se nepozastavujeme nad tím, proč jsou růže z Texasu žluté a po kom byla pojmenována loď John B., neřešíme ani, jak se vzala v písničce o českém loupežníkovi Babinském Afrika a jakým řízením osudu z něj stal „známej lotr mexickej“. Zdálo by se, že je to jen kvůli rýmu, ale neukvapujme se. Pravda totiž daleko přesahuje běžnou představivost a legendy, jež daly vzniknout poslednímu z našech příběhů, v sobě mají tolik půvabu a bizarních momentů, že by byl hřích je odbýt nějakým zjednodušujícím soudem.
Začněme malou rekapitulací života a skutků hrdiny zlidovělé staropražské písně Na kopečku v Africe, nechvalně proslulého lupiče a násilníka Václava Babinského. Vzhledem k tomu, že všechny zásadní informace (čerpané především ze soudních spisů z let 1828-1841) o něm byly shromážděny roku 1922 v knize soudního referenta Karla Novotného Babinský – Obraz doby a populárního loupežníka (současnému čtenáři nabízí zpřesňující výklad Adam Votruba v publikaci Václav Babinský – Život loupežníka a loupežnická legenda), omezíme se na základní fakta.
Václav Babinský, o kterém se v Kmenové knize špilberských vězňů píše, že je „vysoké silné postavy, má hnědé vlasy a obočí, šedé oči, silnou hruď, široká ústa, dobré zuby, kulatou bradu, na pravém rameni má malé mateřské znamínko a mrká pravým okem“, se narodil 20. srpna 1796. Přestože většina pramenů udává jako místo jeho narození zaniklou vesnici Pokratice, jejíž zbytky lze nalézt v okolí křižovatky ulic U kapličky a Pokratická v severozápadní části Litoměřic, zápis ve staré matrice z litoměřické fary hovoří jasnou řečí: Litoměřice, předměstí (Vorstadt), č. p. 52. Do Pokratic se přestěhoval až kolem roku 1800, kdy zde jeho otec, rovněž Václav, zakoupil domek.
Rozcházejí se i údaje o zaměstnání Babinského otce: všeobecně se lidé domnívají, že byl ve městě kovářským mistrem a jeho kovárna stávala někde poblíž dnešního Lékařského domu. Dobové záznamy se o něm však zmiňují jako o nádeníkovi (Taglöhner) a naznačují, že on či jeho manželka pracovali na zahradě či v domácnosti krajského komisaře Antonína Bienera, rytíře z Bienenbergu. Také mladý Václav, přestože je s ním celoživotně spojena pověst vyučeného zahradníka, spíše jen pomáhal otci na litoměřických zahradách jako pouhý dělník. Václavova matka Kateřina, rozená Herrmannová, měla ještě dva syny, Antonína a Vincence. Roku 1816 nastoupil Babinský vojenskou službu a od prvního dne si nepřál nic jiného, než se z ní vymanit.
Jednou z nejoblíbenějších historek spojených s jeho eskapádami je ta, jak utekl z vojny, protože uloupil peníze z plukovní kasy, aby pomohl chudobné dívce, do níž se zamiloval. To je však jen pohádka. Ve skutečnosti simuloval šílenství a ohrožoval spolubydlící, až ho zavřeli na psychiatrické oddělení garnisonní nemocnice. Když byl po dlouhých osmi letech propuštěn, umístili ho coby vysloužilce do karlínské Invalidovny. Z ní ale brzy uprchl, začal se toulat a do roka ho vyšetřovali pro první krádež (tehdy ho propustili pro nedostatek důkazů). Vrátil se do rodného kraje, doma však zůstat nechtěl a raději se potuloval po severních Čechách s bandou lupiče Hynka Bittnera, zvaného Fichtelschenker. Několikrát byl vyšetřován, vždy bez výsledku. V té době se také seznámil s Apolenou Hoffmannovou, ženou zkaženou, která ho pak doprovázela při většině loupežných přepadení.
Co se týče Babinského zločinů, z dvanácti mu jich byla dokázána s bídou polovina. Konečný ortel, který si vyslechl 1. prosince 1840, zněl: vinen loupežnou vraždou, loupeží, vloupáním a krádeží, veřejným násilím a podvodem. O co konkrétně šlo? Zaprvé o loupežné přepadení ve mlýně Antonína Heinea v Mikulášovicích, jehož se Babinský (putující krajem inkognito v černém plášti a ruské čepici) dopustil se čtyřmi kumpány v noci na 24. března 1830. Starý mlynář se nezvaných hostů tak polekal, že ho ranila mrtvice a do půl hodiny zemřel. O další loupež se Babinský (tentokrát se vydávající za řezníka Františka Malého) pokusil s jinými komplici o dva měsíce později, na prvního máje 1830, v domě „důchodního“ Jana Paula v Lysé nad Labem. Vetřelci omráčili obuškem Paulovu ženu, Paulovi se však podařilo uniknout a rozhoupat zvonek v nedalekém klášteře, takže se lupiči s klením dali na ústup.
14. ledna 1831 Babinský ukradl (za asistence „kolegy“ Fichtelschenkera) v Brozanech u Litoměřic pět váčků s penězi (celkem 2500 zlatých) z domku převozníka Jana Krejzy, o němž věděl, že šetří, aby si mohl koupit hospodu. Pro tuto akci si ponechal přezdívku, pod kterou ho v okolí znali: Pokratický Venca (Pokratitzer Wenz). Po letech ho soud usvědčil ještě z falšování cestovních průkazů (na útěku před zákonem se zloděj užívající krycí jména Josef Schmidt, Antonín Müller a Josef Fischer dostal až do Polska) a násilí při zatýkání v Kuřích Vodách (Kuřivody), kde byl 19. ledna 1832 poprvé zadržen. Nejzávažnější skutek, z něhož se musel zpovídat, byla vražda pláteníka Johanna Gottlieba (Jana Bohumila) Blumberga ze saského Hirschfeldu, kterého 4. července 1833 doprovázel na jeho cestě za obchodem z Krásné Lípy do Chřibské, skrytý za anonymní přízvisko Sep (či Sef). V pět hodin ráno druhého dne byl pláteník nalezen mrtev a okraden na polní cestě u lesa za vsí Hasel (Líska). Na těle měl osm bodných a několik řezných ran, přičemž dvě bodné rány na krku ho stály život.
Už z výčtu těchto deliktů vyplývá, že Václav Babinský nebyl žádný romantický hrdina, nýbrž chladnokrevný násilník a vrah. Jeho kumpáni „spolupráci“ s ním často šeredně odskákali, například mladý vojín Bartoloměj Klopschütz, jenž za svůj první lup (na základě letmého seznámení s Babinským alias Malým v hospodě U Maxery ve Staré Boleslavi se přidal k nepovedenému přepadení v Lysé) dostal dvacet let na Špilberku, nebo Mikuláš Marschal, který než by se nechal vyslýchat ohledně nepřímého podílu na smrti mlynáře Heinea, raději si v cele nožem uřízl penis. Ze způsobu, jakým slavný loupežník používal méně otrlé existence, aby za něj riskovaly, načež na ně podle předem promyšleného plánu úspěšně shodil vinu, jednoho mrazí. Ještě výmluvnější je ale popis zločinů, které se mu nepodařilo dokázat.
18. září 1830 po ránu nalezl jistý pastevec v lese u osady Skramouš nedaleko Mšena mrtvolu přikrytou listím. Mrtvý měl spoustu ran způsobených tupým nástrojem (zřejmě holí) a byl identifikován jako Václav Domin z Kokořínského Dolu. Mnohokrát trestaný Domin se rovněž zúčastnil nepovedené loupeže v domě manželů Paulových a s Babinským se krátce před smrtí nepohodl. Stopy vedly k pokratickému Vencovi, soud ho však obvinění zprostil. A nepřiřkl mu ani dvojitou vraždu manželů Stránských, k níž došlo z neznámých důvodů v noci na 9. říjen roku 1831 v Maníkovicích na panství mnichovohradišťském, kde byl Jiří Stránský rychtářem. Stránské kdosi zardousil – přímé důkazy chyběly, pouze se vědělo, že toho večera v místní hájovně prosil o nocleh podivný pár. Muž se představil jako Josef Schmidt (jméno na jednom z padělaných pasů Václava Babinského). Žena se zrzavými vlasy se podobala Apoleně Hoffmannové zvané Lény nebo Appi.
O tři měsíce později Lény unikla z pasti, kterou na ni a jejího prohnaného druha nastražil rychtář v Kuřivodech poté, co se dozvěděl, že se dvojice skrývá v domku zdejšího vetešníka. Josef Schmidt (jehož skutečnou totožnost zatím nikdo neodhalil) putoval za mříže do Staré Boleslavi, než však mohl být odsouzen, utekl za pomoci spoluvězně, který nebezpečnou akci zaplatil životem. Nedlouho poté byl opět lapen u Bílé Hlíny, ale i odtud se vypařil, stejně jako při dalším zatýkání v České Lípě. Po této události raději překročil hranice a „uklidil se“ do Polska, do okolí Lodže, kde měl možná příbuzné. Tady však roku 1834 opět padl do léčky a po téměř ročním zapírání odhalil svou pravou identitu.
Na samotný proces se čekalo dalších pět let, během nichž „známej lotr mexickej“ všemožně mlžil a věren své pověsti se znovu pokusil utéci, prý se svým spolubydlícím na cele Johannem Láskou, údajně vyučeným stolařem a tvůrcem vzácné figurky Babinského z rozžvýkaného chleba, dodnes uchovávané v kabinetu kuriozit kancléře Metternicha na zámku Kynžvart. (Tady něco nehraje, neboť s vězněm jménem Láska – Tomášem, nikoli Janem – se Babinský setkal ve vězení už roku 1832 po zatčení u Bílé Hlíny, a právě s ním podruhé uprchl.) Svědkem ostře sledované události, jíž se stalo přelíčení s legendárním loupežníkem, byl i historik W. W. Tomek, jenž tehdy vykonával jednoletou právní praxi u Kriminálního soudu Pražského v Novoměstské radnici, kde se proces odehrával. Obžalobu Babinský vyslechl spoutaný v okovech a všechno popřel. Přesto mu byl vyměřen největší trest, dvacet let těžkého žaláře (podle dvorního dekretu z roku 1818 nemohl dostat doživotí). Jeho Lény, jež padla do tenat při českolipském zátahu, putovala za mříže na dvanáct let a ve vězení po roce zemřela.
Nebezpečného zločince, jehož charakter snad nejlépe vystihl textař Zdeněk Rytíř veršem „bral bohatejm, koneckonců chudej nic nemá“, převezli 10. června 1841 do brněnské věznice v bývalé pevnosti na Špilberku, kde dostal číslo 1042. Ve zdi špilberské kobky se dochovalo několik vrypů, asi trestancův kalendář, jenž se odvíjel od termínů pravidelného bití na vězeňském dvoře, které si Babinský vysloužil dalším pokusem o útěk, tentokrát větrací šachtou s jistým lupičem Kumrem. „Zdravý, ostatně velmi odvážný, zatvrzelý,“ tak ho popisuje ohledací protokol, tzv. Špilberská pamětní kniha. Postupem let se však jeho přístup změnil a z někdejšího mordýře se stal pobožný a rozvážný muž, mající podle svědectví žalářníka Pohla díky dobrému chování výsadu pomáhat na ošetřovně nemocným spoluvězňům. Znalci se přou, zda u něj nastal skutečný obrat, či se jen snažil přesvědčit úřady, aby mu zkrátily trest. Pravda bude nejspíš někde uprostřed; zprvu mohlo jít o trik, ovšem když lupič zjistil, že mu z vězení nic nepomůže, dost možná rezignoval.
V květnu 1855, kdy se špilberský žalář rušil a měnil na kasárna, Babinskému táhlo na šedesát a do propuštění mu zbývalo sedm let. Na cestě do Kartouz (Valdice u Jičína), kam byli část vězňů z Brna transportována, však přesto ležel sám, spoutaný a střežený zesílenou četou. Po zbytek trestu, jenž mu vypršel v roce 1862, se ovšem choval vzorně, odříkával modlitby a všude chodil s růžencem. Zdá se, že pořád doufal v milost, nikdy se jí však nedočkal. Ze své cely vyšel deprimován a zlomen, mírný a neškodný. Nechal se předvést k řediteli a požádal, aby směl zůstat v jeho službách, neboť zpátky mezi lidi se vrátit nemůže. V této souvislosti je zajímavé svědectví R. J. Kronbauera v knížce Záhadné příběhy a vzpomínky z roku 1904, kde novinář reprodukuje vyprávění herce Adolfa Pštrossa o návštěvě vězeňské kanceláře v Kartouzích, kde právě jednomu starci oznamovali, že byl omilostněn. „Pro krista Pána – co bych si venku počal – co tam budu dělat?“ rozplakal se stařík. „Odvykl jsem světu a přivykl kriminálu. A nikoho na tom světě nemám – pro živého Boha vás, pánové, prosím, napište do té Vídně, že za tu milost děkuji, ale že mne nikdo odtud živého nedostane. Nechte mě tu už umřít – já už vím, kde budu ležet, a tam venku bych jenom trpěl. Nač je mně to dobré – rozhlásí se to, že jsem to a to udělal – ne – ne, pro živého Boha prosím, nechte mě tu…“
Ředitel odkázal Babinského na vrchní státní zastupitelstvo, které jej doporučilo kongregaci milosrdných sester v Praze. Ta zestárlého loupežníka přijala do svého kláštera v Řepích, kde se v té době nacházel nalezinec. Někdejší dělník z úrodného litoměřického kraje se staral o klášterní zahradu a podle vzpomínek sestry jedné z jeptišek, hraběnky Anny Marie Coudenhovové, se rozčiloval, že mu lidé kradou květiny a jahody. V té době už byl pražskou celebritou – zpívaly se o něm písničky, vycházely knihy. První z nich, Babinský, vůdce loupežníků v českých zemích, spatřila světlo světa pouhý rok po jeho propuštění. Ze začátku se propuštěný trestanec lidí z obav před jejich reakcemi stranil a raději se představoval jako Adam Müller. Když ale pochopil, že je pro okolní svět téměř mytickou postavou, kterou mladá generace spíš obdivuje než zatracuje, začal tento majestátní pán s šedivými licousy, černém obleku se škrobeným límcem a hedvábnou kravatou o nedělích vycházet ze své komůrky v domku místní četnické stanice do hostince U Velkého dvora na Pohořelci či do domu U Zlaté lodi na Klárově, kde zájemcům – hlavně studentům – za pivo vyprávěl o svých skutcích, jež předtím vyčetl z početné brakové literatury, věnované jeho osobě.
„Kdykoliv ho představená kláštera v sobotní podvečer poslala do hostince, aby se po týdenní lopotě na duchu povyrazil, tu vždy přišel domů přesně před nastálou tmou, stěžuje si, že ho úpadek všeobecné mravnosti nadmíru skličuje a že tolik čeládky nejhoršího druhu, světla se štítící, činí cesty nejistými, takže je každému, kdo má rád pokoj, s prospěchem, zamíří-li své kroky zavčas k domovu,“ píše Gustav Meyrink v románu Golem. (V Meyrinkově díle, vydaném roku 1915, nalézáme i ohlas pověsti o hromadném hrobu, který Babinský stále rozšiřoval na zahrádce svého domečku v Krči, „milé to vísce u Prahy“. Jedná se snad o reakci na brutální vraždy v krčské vile Vilém, páchané zahradníkem Aloisem Valešem a odhalené v říjnu 1904? Vrcholem hnusu v tomto případě, jenž otřásl celou Prahou, byl okamžik, kdy hornokrčští občané uviděli na Valešově zahradě o plot opřené kostry, které vrah vykopal ze země, aby je přenesl do jiného hrobu, což už nestihl.)
Na podzim roku 1865 byl řepský nalezinec zrušen a místo něj v klášteře zřídili polepšovnu pro ženy a dívky, z níž se o dva roky později stala ženská trestnice. V tomto období se zrodila jiná velmi rozšířená legenda, že Babinský zvládá sexuálně uspokojovat všechny obyvatelky objektu. Na původ téhle báchorky upozornil už ve svém Pražském pitavalu „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Zcela identické vyprávění totiž nacházíme v prvním příběhu třetího dne Boccacciova Dekameronu, jehož podtitul mluví za vše: „Masetto z Lamporecchia se staví němým a stane se zahradníkem v jednom ženském klášteře, kde se jedna řeholnice přes druhou snaží, aby s ním ležela.“ Docela vyřízený Masetto nakonec prolomí mlčení a zoufale prosí abatyši: „Paní, slýchal jsem, že jeden kohout stačí na deset slepic, ale že deset mužů špatně či s velkou námahou uspokojí jednu ženu. A já jich mám obsluhovat devět, na což už za nic na světě nestačím. Tím, co jsem až dosud dělal, jsem už v takovém stavu, že nemohu dokázat ani málo, ani mnoho, proto buď mě necháte spánembohem odejít, anebo to budete dělat s mírou.“
Z kramářských písní, které se o bývalém loupežníkovi zpívaly, přežily anonymní Přestrašná píseň o Václavu Babinském a text Františka Heise Babinský žije! Po dvacetiletém vězení čistý zas mezi námi („zpívá se jako Ó lásko, rozkoš očí atd.“). Odrhovačka Na kopečku v Africe má však trochu jiný charakter. Okořeněna dálkou vonícími jmény se do atmosféry staropražských uliček tak nějak nehodí, přestože si vypůjčila melodii od jedné z nejznámějších „písní lidu pražského“, Vězení, ach vězení. A propos, zajímavé aktualizace se popěvek dočkal roku 1933, po klíčových prezidentských volbách v Německu, kdy na něj skladatel Jiří Voldán, lídr tzv. Voldánovy party, napsal parodii O těch volech v Německu. „Němci jednou z večera poslouchali Hitlera, ach bože… Von se rozkřik, bouch na stůl, kdo mě nevolí, je vůl, ach bože… Tak se tedy volilo a k urnám se chodilo, ach bože… Pak se hlasy sečetly a my jsme se dočetli – ach bože… že těch volů – mordie, čtyři milióny je, ach bože… Ach jich bude ještě víc, půjde Hitler do Prčic, ach bože…“
Ale vraťme se k „známýmu lotru mexickýmu“. Na možný původ tohoto zvláštního spojení upozorňoval už Ludvík Souček ve svém Obrazovém opravníku obecně oblíbených omylů: „Asi se nemýlím, že se tu ozývá jedna z posledních vzpomínek na nešťastné mexické dobrodružství operetního císaře Maxmiliána a českých chlapců, kteří ho jako hudebníci i vojáci za moře doprovázeli.“ Tato zvláštní epizoda z dějin Rakouska-Uherska dala mimo jiné vzniknout fámě, kterou se zabýval například Eduard Bass, totiž že česká lidovka Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená je totožná se slavnou La Palomou, kterou si neúspěšný císař dle legendy nechal zahrát před svou popravou. V současnosti se odborníci kloní k názoru, že jde o podobnost čistě náhodnou, ovšem do písničky o Babinském, propuštěném v období Maxmiliánovy mexické vlády, se ozvuk vzdálených dějů mohl docela klidně dostat.
Mnohem zajímavější je však odpověď na otázku, proč se námi sledovaná skladba jmenuje Na kopečku v Africe. Skutečně to není jen kvůli rýmu. O loupežníku Babinském totiž v c. k. mocnářství kolovala ještě jedna historka, naprosto šílená, nicméně o to populárnější. Abychom pochopili dávno zapomenuté reálie, musíme si říci, že roku 1808 vyšly v Prešpurku (Bratislava) paměti slovenského dobrodruha Mořice Beňovského, který se jako první Evropan plavil v severním Pacifiku, šest let před Beringem prozkoumal pobřeží Ochotského moře, nalezl cestu z Kamčatky do Japonska a nakonec se složitým řízením osudu stal králem Madagaskaru. V roce 1816 vyšly Beňovského neuvěřitelné vzpomínky také ve Vídni, takže i když od jeho záhadné smrti na africkém ostrově Madagaskar uplynulo třicet let (zemřel 23. května 1786), rakouská monarchie žila jeho příběhem prakticky celou první polovinu 19. století.
Spojení několika dobových pověstí v lidové slovesnosti nebývá ničím ojedinělým. V tomto případě došlo ke skloubení klepů o ukrutném loupežníkovi, bručícím v žaláři na Špilberku a k stáru pěstujícím růže v klášterní zahradě kousek za Prahou, s fascinujícími vyprávěními o slovenském mořeplavci, jehož si madagaskarští náčelníci zvolili za svého vládce. Mohlo být v rakousko-uherském rybníčku něco více vzrušujícího než tyto dva osudy? Beňovský hodlal na svém ostrově vytvořit samostatné království, když předtím neúspěšně jednal o spojenectví s Francií a poté i s císařem Svaté říše římské, uherským a českým králem Josefem II. Ten mu dal svolení operovat v Indickém oceánu jeho jménem, neposkytl mu však žádnou finanční pomoc. Už Josefovo pověření ale stačilo, aby se roznesla zvěst, že hrabě Beňovský kolonizuje Madagaskar pro syna Marie Terezie. A od toho byl jen krůček k fámě, že vídeňský dvůr staví „na kopečku v Africe“ nedobytnou státní pokladnu (jež se nakonec ústním podáním proměnila ve vězení). V závěru života Beňovský na ostrově skutečně budoval město Mauritania, jež mohlo – kvůli nutné obraně před znesvářenými kmeny i sílícím francouzským odporem – budit vinou zprostředkovaných líčení dojem jakési pevnosti.
Jelikož Beňovského paměti vyšly se zpožděním několika desítek let, události z různých dob splynuly v obecném povědomí v událost jednu. Vznikla pohádka o slovenském hraběti, který si pozval nejschopnějšího lupiče a „útěkáře“ ze svého koutu Evropy, aby mu na Madagaskaru radil, jak postavit nedobytnou tvrz (vždyť co jiného byl brněnský Špilberk?). Myslet si, že by úřady Václavu Babinskému v rámci výkonu trestu povolily odplout do Afriky, by bylo věru bláhové, nemluvě o celkové neproveditelnosti tak náročného projektu. A představa, že se starý a zlomený zahradník z řepského kláštera se sedmi křížky na hřbetě plahočí přes oceán, když sotva došel do hospody na Bílé Hoře, je ještě úsměvnější. Lidská fantazie ovšem nezná hranic. Ačkoliv Babinský už dobré čtyři roky před smrtí nemohl pracovat, byl hluchý, trpěl nespavostí a celé noci se modlil, v mysli Pražanů měl stále stejnou sílu, jako když řádil v kokořínských hvozdech. A proto člověka až mrzí, že musí suše konstatovat: Václav Babinský zemřel 1. srpna 1879 o půldruhé hodině odpolední ve věku 83 let bez zápasu a při plném vědomí, aniž by se jeho okovy poničená noha kdy dotkla africké půdy.
(Příští, závěrečný díl tohoto seriálu věnujeme osudům krále Madagaskaru Mořice Beňovského.)
NA KOPEČKU V AFRICE
Na kopečku v Africe
stojí stará věznice, ach ouvej,
na kopečku v Africe
stojí stará věznice, ach jo.
Vězňové se tetelí,
ve dne v noci v posteli, ach ouvej,
vězňové se tetelí,
ve dne v noci v posteli, ach jo.
Mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach ouvej,
mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach jo.
„Běž, Babinskej, běž dolů,
máš tam ňákou návštěvu, ach ouvej,
běž, Babinskej, běž dolů,
máš tam ňákou návštěvu, ach jo.
Šel Babinskej, šel dolů,
milá sedí u stolu, ach ouvej,
šel Babinskej, šel dolů,
milá sedí u stolu, ach ouvej.
„Běž, má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach ouvej,
běž, má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach jo.“