Chcete se povozit na ostrově? Zatancovat si s mrtvolou? Koupit si vejce o průměru třiatřicet centimetrů nebo omrknout ďábelskou žábu co kdysi žrala dinosaury? Navštivte Madagaskar, údajnou ,laboratoř bohů‘, protože se na čtvrtém největším ostrově světa pořádně vyřádili: málem nic co tu žije a roste nikde jinde na této planetě nenajdete. A když už na Madagaskaru budete, poslechněte si vedle řevu lemurů tamní hudbu: unikátní pelmel afrických, arabských, indonéských, evropských a malagašských kultur. Dá se předpokládat, že vás nemine zvuk bambusové citery valiha; stejně tak setkání s mistrovským hráčem a zpěvákem Rajerym, čarodějnicí v mládí zbaveným prstů na pravé ruce, který letos zavítá na festival Folkové prázdniny do Náměšti nad Oslavou (18.–28. července). Madagaskar se prý od východu afrického kontinentu směrem dál do Indického oceánu vzdaluje rychlostí dvou centimetrů za rok. To ale není jediné překvapení, které vás tu čeká: když vám u horského národa Merinů sdělí, že nastal čas pokecat s mrtvými a převlíknout je do čistého, ničemu se nedivte. A na druhý den ráno, až mrtvolu vytáhnou z nádherně vyzdobené hrobky a odnesou domů, aby ji vedle přestrojení do nového sdělili o co zatím přišla, zůstaňte v klidu. Rituální exhumace famadihana (obracení kostí) má na Madagaskaru pradávnou tradici, vycházející z enormní úcty k posmrtnému životu; ale nejde jen o něj, obřad souvisí s kultem rodiny, která má držet u sebe a pravidelně se, pokud možno, ,všichni‘ scházet. Famadihana obnáší opulentní hostinu a cestu s mrtvým neseným na nosítkách po vesnici. Jindy nebožtíka naloží do auta a odvezou za natěšenými příbuznými třebas na druhý konec ostrova. Movitější dávají přednost letecké dopravě, což přepravcům zrovna dvakrát nevoní. Proto cedule: zákaz přepravy mrtvých. Zatímco mrtvola dostává čerstvý rubáš a do vygruntované hrobky pokládají jídlo a rum, poslouchá vyprávění, která na Madagaskaru všichni doslova milují ve formě kabara (oblíbená forma veřejného řečnictví), doprovázené představením hudebně herecké performance hira gas, za zvuků trumpet, houslí, bubnů, akordeonu a ještě donedávna valihy. „Celá tahle událost je navzdory okolnostem radostná, ani stopy po děsu. A hira gas zní úplně stejně divoce a skvěle jako mexické pouliční kapely,“ popisuje atmosféru famadihana šéfredaktor magazínu fRoots Ian Anderson, jehož manželka pochází z Madagaskaru.
Původ valihy směřuje do jihovýchodní Asie, do Malajsie a Vietnamu za časů daleko před Kristem. Název vznikl ze slova vadya – posvěcený nástroj. Představuje hudební symbol Madagaskaru asi jako kora pro Západní Afriku, s níž má ostatně mnoho společného: kdysi na ní, podobně jako grioté, mohli hrát výhradně vyvolení šlechtici a to ještě pouze muži; nádherný zvuk kolísající někde mezi harfou, korou a cembalem vychází také z velkého počtu strun, akorát že ozvučnicí u valihy je dutý, zhruba metr dlouhý, malůvkami vyzdobený bambus o průměru deset centimetrů. Původní bambusová vlákna natažená po celém obvodu nahradily rozpletené brzdové bowdeny jízdních kol a ty pak struny z kytar a klavíru.
„Když jsem byl ještě jedenáctiměsíční mimino, tak mi stará žena podala otrávené maso. Přilepilo se v hrdle, ale prsty na pravé ruce, které se ho dotkly, nejprve v růstu zakrněly a po pár měsísích úplně odpadly. Zůstal mi pouze pahýl,“ vypráví čtyřiačtřicetiletý Rajery, vlastním jménem Germain Randrianrisoa, svůj podivný čarodějnický příběh. Ač zní hodně mysticky, skutečností zůstává, že jeden z největších malagašských mistrů valihy se musel se svým handicapem vyrovnat vynalezením svérázné, navíc inovační hráčské techniky, z níž vychází naprosto originální zvuk jeho valihy. „Normálně se využívá všech deset prstů, já mám ale k dispozici pouhých šest! Pět prstů a jeden pahýl.“
Do Evropy se, podobně jako celá řada neznámých hudebníků z Afriky, dostal skrze bránu francouzského festivalu v Angouleme, organizovaném Christianem Moussetem, zároveň šéfem vydavatelství Label Bleu. Natočil pro něho své první album Dorotanety (1997) a delegoval se s ním na významné světové akce. Na následujícím Fanamby (2001) představil evropským posluchačům také malagašské polyfonní zpěvy, rytmicky neúprosný, na ostrově velmi populární taneční styl salegy a místní boogie-woogie tsapika. Rok nato za něho obdržel významnou cenu Radia France v kategorii world music. Dosud poslední Rajeryho deska Sofera (2007) poskytuje pádný důkaz o jeho otevřenosti k jazzu a o afrických kořenech celé řady malagašských stylů; konkrétně v Keni, Zimbabwe nebo Jižní Africe.
V loňském roce Rajery zinicioval setkání ,tří dřev‘: valiha rovná se bambus, přidali se malijský virtuóz na koru (tykev) Ballake Sissoko a Driss El Maloumi z Maroka na arabskou loutnu oud (eben). Komorně laděná deska 3MA má silné, nebouřící, ale ani uspávající jádro. Představuje dialog působící navenek jako nahozený z radosti, ovšem, jak Rajery upozornil, „nebylo vůbec snadné, čistě z praktického hlediska, najít pro chromaticky a diatonicky naladěné nástroje hudební Středozem.“ O vztahu kory a valihy už zmínka byla, pozvání marockého loutnisty má ale také svůj podtext: na Madagaskaru nesmírně populární čtyř až šestistrunné malé mandoliny kabosa s hranatým dřevěným tělem všichni považují za bratrance oudu.
Rajery na Madagaskaru ale funguje také jako vyhledavač talentů: mezi nejčerstvější patří držitel ceny Radia France, třiatřicetiletý písničkář Théo Rakotovao s triem Mikea. Nádherně melodické album Taholy (Coutre Jour/PJ Music, 2009) žhne delů centním doprovodem kabosa, kytar, perkusí a basy a nechává nahlédnout do hudebního zákoutí, o kterém nemá tucha málem ani Madagaskar, i když Rajery tvrdí, že Théovo beko’n’blues – a nebude to prý dlouho trvat – zamete světem world music.
Merinové z náhorní plošiny, k nimž patří Rajery, řadí kmen Mikea z jihozápadu Madagaskaru mezi relikvie přírodních národů, pralesní kreatury postrádající společenské náležitosti. Lovci, sběrači, pasáci krav zebu, rybáři a dnes už také zemědělci ale nejsou etnikem v pravém slova smyslu: extrémně suchý, drsný, nehostinný pralesní region Mikea Forest, s tzv. trnitou buší, se od 16. století stal útočištěm národů Vezo a Masikoro před perzekucemi, zotročením, daněmi, hladem a politikařením, dalo by se říct před ,výdobytky civilizace‘. Těmto dávným utečencům, poustevníkům z vlastního rozhodnutí, se říká Mikea. V hloubi pralesa si dodnes udrželi fascinující kulturu a bezpříkladně ceremoniální hudbu, s podivuhodnou návazností na Afriku: profesionální pohřební zpěváci mpibeko během obřadu beko připomínají západoafrické grioty; historii mají také v malíčku. Doprovázejí se sice na luk s rezonátorem jejy lava, valihu, bubny, ovšem pohřební polyfonní písně beko jsou výhradně ve formě a capella a tak není divu, že když je svět poprvé uslyšel, zařadil je poblíž nejranějšího amerického blues a syrových černošských spirituálů. Jiné hudební Mikea formy – například sabo – si svou transovní rytmičností pak nezadají jak s Afrikou tak Polynésií: duchové se plaší všude stejně nekompromisně.
Théo lamentační pohřební beko z kraje bodláků tematicky zaktualizoval: v jazyce Masikoro zpívané texty mají sociálně-ekologický charakter, nicméně lásky je v nich také až až. A že nezůstal tím obyčejným pasákem krav zebu, naznačuje úchvatnou, zpomalenou verzí hendrixovské Hey Joe.
www.world-music.cz
