Festival Respect získal renomé právě uváděním na našich pódiích (předtím) neobvyklé hudby. V případě sardského „vícekytaristy“ PAOLA ANGELIHO ovšem v sobotu 13. června přiveze unikát na druhou. Držitel námořního diplomu si vysnil nejen ryze vlastní styl, těžící z tradice cantu a chiterra, soudobé hudby, alternativního popu, post rocku či evropského jazzu, ale i nástroj. Pokřížil kytaru, violoncello, perkuse a možná i nějakou Skyllu či Charybdu (k břehům Sicílie to ostatně neměl daleko), až se zrodila hudební chobotnička, sahající osmerem chapadel do nejrůznějších zvukových krajin zároveň.
Poslouchat hudbu Paola Angeliho, toť vskutku originální zážitek. Na pódiu sedí jediný člověk. Kytaru drží v poloze violoncella, po ruce má i smyčec. Ale máte pocit, že zvuk vyluzuje minimálně trio hudebníků. Nechybí nosná melodie, harmonická výplň nebo basová linka, doplněná rytmickým tepem. Angeli zkrátka dotáhl pojetí one man bandu k dokonalosti. Pozoruhodně působí i samotné skladby, jejich výběr a aranžmá. Potkává se tu pradávné s předvídaným. Kulturní proudy z celého Středomoří, které se ostatně odedávna slévaly také na hudebníkově rodné Sardinii, reprezentované skladbami lidovými či ohlasovými, si nijak nepřekážejí ani s coververzí Björk, ani s vizionářskými experimenty samotného Angeliho. Možná právě k tomu byla sardskému svérázovi užitečná studia na námořní škole. Má duši cestovatele a vyzná se v navigaci. I v protichůdných větrech a prouděních dokáže, aby jeho muzika neztrácela směr.
ZVUKY STŘEDOMOŘÍ
Paolo Angeli (*1970) vyrostl v domě naproti majáku. V malebném – což není pouhá fráze, mrkněte na nějaký turistický prospekt – městečku Palau na jednom ze severních výběžků Sardinie, odkud vyplouvají trajekty na nedalekou Korsiku. Na kytaru hrál od devíti let a prvotní inspirace popisuje na svých webových stránkách velmi idylicky: jízda místními autobusy nacpanými kuřaty, melouny a bubínky, živelná muzika během karnevalů, tep starých tesařských dílen, lokální rockové kapely. A samozřejmě táta, zpívající se sladkým dřevem. To vše ho prý „nasměrovalo, aby plachtil světem hudby bez stylistických bariér“. Když v roce 1989 dokončil námořní školu, aby uměl něco praktického do života, doplul Angeli na staroslavnou Boloňskou univerzitu, kde kdysi študýrovali i Mikuláš Koperník či svatý Tomáš Becket z Canterbury. Právě tady dvacetiletý Paolo spoluzakládal ansámbl Laboratorio di Musica & Immagine, zaměřený na improvising a kolektivní kompozici v reálném čase, kde hrál nejen na kytaru, ale i na tubu. O životním směřování mnohostranně talentovaného mladíka bylo rozhodnuto. Další aktivity Paola Angeliho zářily stejně pestrými barvami jako osazenstvo onoho bouchajícího kuřecího a melounového autobusu: postrockový projekt Mistress flétnisty a saxofonisty Stefana Zorzanella. Duo s australským avantgardním houslistou a skladatelem Jonem Rosem, kterého Paolo potkal už v časech Laboratorio di Musica & Immagine – Rose hrál na druhém albu tohoto ansámblu nazvaném Rosemberg’s Revisited Timetable (1995). Sardský sborový zpěv, srbské tance. Hra na tubu v dechovce Banda Roncati, integrační kapele boloňské psychiatrické léčebny Roncati. Spoluzakládání nezávislého labelu Erosha. Univerzitní studium etnomuzikologie. A tak dále. Formativní období Angeliho kariéry vyvrcholilo vydáním sólové albové prvotiny Dove dormono gli autobus (1995), muzikantským podílem na rozsáhlé kompozici Freda Frithe Pacifica natočené ve stejném roce (ovšem vydané až o tři roky později na labelu Tzadik Records patřícímu Johnu Zornovi) či vítězstvím v konkursu Posada Jazz Project 1997. Popřípadě uměleckým vedením festivalu Isole che parlano, pořádaného od roku 1996 v Palau. Tomu všemu ovšem předcházelo ještě jedno zcela zásadní setkání.
Podle vlastních slov Paola v roce 1993 doslova „osvítil“ stařičký kytarista Giovanni Scanu. Před smrtí v úctyhodném věku 95 let stihl ještě zasvětit mladého nadšence do pozapomenutých tajů a forem tradičního „canto a chitarra gallurese e logudorese“, což v překladu znamená jednoduše „zpívání s kytarou v gallurštině (italsko-dalmatském dialektu) a sardštině (blízké staré lidové latině)“. V praxi šlo o stylotvorné propojení soudobého avantgardisty se starobylým muzikantským dědictvím rodného ostrova.
MNOHOHRAJKA SARDSKÁ
Vynalézavý hráč a skladatel by se zřejmě proslavil i s konvenčnějším hudebním nástrojem, ale k nadnárodnímu zviditelnění mu bezesporu pomohl poněkud monstrózně vyhlížející kříženec, který Angeli nazývá sardská preparovaná kytara. Prototyp Paolem vysněného a navrženého mnohohrajícího instrumentu sestrojil řemeslník Francesco Consas. Zahrnuje krom kytarového krku a korpusu i součástky z cella, osmnáct strun, soustavu kladívek a pedálů i několik vrtulek (či „malých lodních šroubů“, jak říká někdejší adept věd námořnických) s nastavitelnou rychlostí otáčení. „Kytara“ tak do určité míry vstřebala i princip orchestrionu. I když z větší části nejde o mechanickou samohrajku, ale o člověkem ovládaný nástroj, určitá hejblátka umožňují svým pravidelným tepem „mechanicky smyčkovat“.
Kytarová mnohohrajka se poprvé rozezněla na albu Linee di Fuga (1998) a Angeli začal intenzivně koncertovat po celém světě. Když vyrazil na turné napříč Kanadou a Spojenými státy, vyzbrojen mezinárodně vydaným titulem Bucato (2003), padl do oka nadšenci pro orchestriony a nástrojářské podivnosti, jistému Patu Methenymu. Právě na Methenyho žádost zajistil Angeli stavbu mnohohrajek číslo 2 a 3, které vznikly pod jeho vedením v boloňské kytarářské dílně Liuteria Stanzani. Tím, že sardskou preparovanou kytaru zařadil do svého kytarového zvěřince jako druhý člověk na planetě právě slavný Pat Metheny, ještě stoupla Angeliho prestiž.
V roce 2005 se Angeli přestěhoval do Barcelony, ale stal se de facto světoobčanem. Navázal dlouhodobou spolupráci s významným americkým jazzovým bubeníkem Hamidem Drakem (ano, přesně tím, který natáčel i s Herbiem Hancockem a s nímž zpívala také Iva Bittová), zvěčněnou na albech Uotha (2005), Deghe (2015) i v kvartetu s italským pianistou Antonellem Salisem a saxofonistou Gavinem Murgiou na titulu Giornale di Bordo (2010). Společné album Itsunomanika (2010) s avantgardní houslistkou Takumi Fukushimou (pamětníkům se možná vynoří Takumino členství ve francouzské kapele Volapük, spojené s hnutím Rock In Opposition, a v neposlední řadě spolupráce s našimi Vladimírem Václavkem a Josefem Ostřanským v projektu Rale) Paolo s úsměvem řadí do škatulky avant-pop. Smysl pro humor vykazuje i Piccola Orchestra Gagarin, „orchestříček“ či přesněji trio s izraelským, v Petrohradě narozeným cellistou Sashou Agranovem a bubeníkem Uriolem Rocou. Na kontě má Angeli i desku v triu s anglickým freejazzovým saxofonistou Evanem Parkerem a jeho americkým nástrojovým i žánrovým kolegou Nedem Rothenbergem. Že vydá sám za celou kapelu dokazuje Paolo Angeli na ceněném albu Tessuti (2007), kde oplatil někdejší přizvání do projektu Freda Frithe nastudováním kompozic anglického improvizátora a experimentátora – a také se věru nečekaně podíval na repertoár Björk. Nebo na titulu Sale Quanto Basta (2013), věnovaném tradiční hudbě Středomoří. Prostřednictvím kompletu CD a DVD Tibi (2010) zdokumentoval hudebník hru na sardskou preparovanou kytaru také obrazem. Spolu s ušima se diví i oči.
O NEKLIDU
Letošním přírůstkem v Angeliho diskografii je album S’u. Název inspiroval posmrtně vydaný román Sergia Atzeniho Passavamo sulla terra leggeri (1996, Lehce jsme předali zemi), tematizující historii Sardinie. A tiskovou zprávu k desce uvádí citát: „Moře vyskočilo na palubu, popadlo S’u a odneslo ji pryč. S’u tiše zmizela ve vlnách.“ Kytarista přidal i vysvětlení.
„Vždy jsem si myslel, že člověk nemůže zůstat v klidu. Jeho touha po dobrodružství, poháněná zvědavostí, naděje na lepší svět a nutkání uniknout determinovala vlastnosti lidí. S’u je hybridní hudba, která se pokouší popsat sebevztažnou, anachronickou společnost, zdvihající stěny vodstev mezi dvěma pobřežími Středomoří… S’u leží někde nad tím vším, má co dělat s vrstvami barev spotřebovanými v průběhu času na staré lodi, vykládané a nakládané v tisících přístavů, ve kterých začíná každé námořní dobrodružství. Moje reflexe nehledá žádné řešení nebo fúzi kontrastů, ale jejich kreativní koexistenci. Někdy disonantní nebo harmonický vývoj, jindy návrat domů s hrstmi plnými souzvuků.“
Asi kvůli tomuto pocitu neklidu se Paolo Angeli nemohl spokojit s vyšlapanými cestami, či spíše dobře popsanými plavebními koridory proplouvanými na obvyklých typech lodí. O to větší radost skýtá jeho objevování.