Osm let čekali fanoušci Jiřího Smrže na nové album. Písecký písničkář a básník, někdejší člen skupin Minnesengři a Sem tam, spoluautor folkrockového oratoria o Zdislavě z Lemberka Královna severních záseků, oslaví letos v květnu šedesáté narozeniny. Zatímco na otázku, zda šedesátku vnímá jako důležitý předěl, odpovídá lakonickým „Ne“, jeho vyprávění o tvorbě je téměř tak zajímavé jako tvorba samotná.
Jirko, v době, kdy vzniká tento rozhovor, je tvé nové CD Kořeny nominováno na žánrového Anděla (Jiří Smrž nakonec cenu získal – pozn. red.). Za své předposlední album Poslední láska jsi tuto cenu dostal. Co pro tebe takové ocenění znamená?
A je pro tebe nějak zvlášť užitečné? Samozřejmě že ocenění, které navíc pochází od odborníků, nemůže člověka nepotěšit. Že by mi však nějak pomohlo v mé dráze, toho si nejsem vědom. Myslím si, že žánrové ceny Anděl mají pro veřejnost dost malou váhu. Zřejmě proto, že na rozdíl od popových kategorií probíhá jejich předání, či alespoň v případě alba Poslední láska proběhlo, téměř v utajení bez účasti veřejnosti v malém pražském klubu, zatímco popové ceny jsou předávány v přímém televizním přenosu v hlavním vysílacím čase. Smysl takové ceny je, alespoň se domnívám, v tom, že na jejího držitele se jejím udělením upozorní, veřejnost se o něm dozví, publikum ho chce vidět a organizátoři koncertů mají proč ho pozvat do svých klubů či sálů. To se ale v případě žánrových cen neděje. V zahraničí jsou obdobné ceny pravidelně spojeny s určitou finanční částkou, která neslouží k tomu, aby si umělec mohl koupit nové BMW se sprchovým koutem, ale k tomu, aby mohl například snadněji natočit další CD. To se u nás též nedělá, kam šly peníze od generálního sponzora, kterým byl v té době Allianz, je mi tajemstvím, což je možná lepší varianta.
Kořeny na mě působí jako tvá nejepičtější deska. Jaký je pro tebe rozdíl v psaní epiky a lyriky? Je některá z těchto disciplín náročnější?
Nevnímám ve svých písních žádný rozdíl mezi psaním epiky a lyriky. Potřebuji jen dostatečně silný důvod k napsání písně, a zda je to vztah sám o sobě, vztah v nějakých konkrétních okolnostech, či příběh bližší běžnému vyprávění, není to nejdůležitější. Pro mne je důležité mít o čem psát, mít proč a pak to nejpodstatnější – jak.
Mají postavy, kterými své texty zalidňuješ, tedy Eržika, Margaret, Jack a samozřejmě vypravěči příběhů, nějaké konkrétní předobrazy? Nebo pracuješ spíše s obecnými kategoriemi, kterým pouze dáváš jména?
Někdy mají konkrétní předobrazy, které ale třeba žijí jinak a jinde než postavy z písní. Jen jejich charakter, jednání, bytostné vyzařování je shodné. Někdy nemají a žijí jen ve mně. Ale vždy se snažím, aby to byli živí lidé. Živí lidé, jejichž příběh má význam i pro někoho dalšího. Protože pouze dávat jména obecným kategoriím je v umění předem ztracená bitva.
V několika tvých písních se objevuje generační dialog – s dcerou v Kde je král, se synem v Umělém slunci. Řešíš někdy sám pro sebe otázku, zda jsi schopen, v roce svých šedesátých narozenin, oslovit mladší generaci?
Vůbec se nezabývám tím, zda by nějaká má píseň mohla oslovit mladší či starší či jakékoli jiné generace, společenské vrstvy či názorové skupiny. Zabývám se pouze tím, zda by mohla oslovit mne, kdybych nebyl jejím autorem. Nedokážu se převtělit do jiné generace, skupiny, vrstvy, abych to poznal za ně. Pokud bych s vážností řešil otázku, jak oslovit někoho jiného a přitom sebe ne, a to řešení by se pak nějak promítlo do mého psaní, přijal bych tím principy tvorby „umění“ komunistického, fašistického či populisticky komerčního. Vím samozřejmě dobře o manuálech pro média, podle kterých musí všechno v nich mít nějakou cílovou skupinu. To jsou ale manuály pro technologii obchodu se zbožím, které má v tomto případě písňovou formu. Jenže já nechci oslovovat žádnou cílovou skupinu. Chci oslovovat jednotlivé lidi, kteří jsou vnímaví, citliví a otevření, ať už patří do jakékoli generace, společenské vrstvy či názorové skupiny.
„Cokoli člověk napíše, je do určité míry jeho vyznání,“ řekl jsi mi v roce 2007 a je pravda, že z většiny tvých písní to cítím. Přesto například Otče noci, píseň mimochodem velmi silná, vyznívá přesně naopak. Proč právě ona album otevírá?
Ale píseň Otče noci je zcela mým vyznáním. Je to přece moje modlitba (a zřejmě nejen moje, když i ty ji považuješ za velmi silnou), modlitba člověka, který se cítí být zotročován a bytostně ohrožen otcem charakterizovaným v textu jako „otec geneticky upravených potravin, mentální anorexie, výhodných hypoték, metastáz atd.“. A tento člověk se zděšeně ptá, zda nad takovýmto otcem, ke kterému se modlí (neboť jako společnost se k němu, mám pocit, modlíme, proto ta písňová forma modlitby), je ještě někdo vyšší, ke komu se snad modlí ještě i tento otec sám, či zda je tam jen beznadějná prázdnota. Otec této písně není Bůh Otec, nýbrž bůh falešný, modla. A pokud jsem chtěl, aby písně na albu byly ze světa, ve kterém žijeme, pak jako vstup do tohoto světa na začátku alba se mi tato píseň zdála nejpříhodnější.
Závěrečná modlitba Kořeny poukazuje na tvé zakotvení, zakořenění. Jinak však mám pocit, že to album je plné písní o vykořeněných hrdinech. Byl to záměr?
Zdá se mi, že většina z nás jsme vykořenění a nevím, zda hrdinové. Nebo, lépe řečeno, jsme vykořeňováni, ale já pořád věřím, že nejsme vykořeněni zcela. Že někde zbývá nějaký záchytný bod, více nebo méně pevný. Už jenom vědomí toho, že takový bod může v tomto světě existovat, je uzdravující. Muž, který ztrácí Margaret, ji ztrácí proto, že je pro ni ochoten opustit zakořenění ve své zemi. Je ochoten odejít pro lásku k ní do ciziny, ale nemůže pro ni zničit své bytostné zakořenění ve svém nitru, kontakt se svým Nadjá, jak by řekl Jung, vědomí stálé přítomnosti Království nebeského v sobě, jak by řekli křesťané, jednoduše nemůže přijmout za své Margaretiny hodnoty a ignorovat Boží jiskru v sobě, jakkoli to bolí jeho i ji, neboť jsou do sebe zamilováni. To přece není zcela vykořeněný hrdina. Jackův válečný kamarád poté, co vyžene arabské děvče s dost možná vlastním dítětem, prožije v závěru písně katarzi, v níž náhle bolestně cítí, že láska k ženě a dítěti je důležitější než jeho dosavadní kulturně politická indoktrinovanost, vedoucí ke strachu a xenofobii. Jack a já není přece svévolně nedokončený příběh, přál jsem si, aby dozněl v každém posluchači, pokud samozřejmě posluchač bude chtít. Ani tento hrdina není z mého hlediska nakonec vykořeněný. A myslím, že s dalšími postavami mého alba je to podobně. Alespoň to bylo mou snahou, nacházet kdesi v hloubce – snad napůl zapomenutou – naději.
Zatímco písňové příběhy na Kořenech na mne působí konkrétněji než některé tvé starší písně, naopak grafika bookletu je abstraktnější…
Autorem obalu Kořenů, stejně jako předešlé Poslední lásky, je Vláďa Bouček. V bookletu Poslední lásky použil fotografie. Teď jsme si říkali, že obal Kořenů by měl být zcela jiný. Vláďa pak přišel s těmito grafickými listy, z nichž některé jsou méně, jiné více abstraktní. Byl jsem z nich nadšený. Myslím, že listy odrážejí současnou polohu jeho grafického vyjadřování a domnívám se, že ji nemusel nijak výrazně kvůli bookletu měnit. Záměr byl, aby grafiky s texty korespondovaly, a z mého pohledu to vyšlo.
Album produkoval a aranžoval Jiří Kovář, se kterým jsi hrával v duu už v 80. letech, ještě před svým příchodem do Minnesengrů. Jak moc jsi mu na novém albu do výsledné podoby aranží zasahoval? Nechal jsi mu volnou ruku?
Ano, nechal jsem Jirkovi zcela volnou ruku a jsem moc rád, že se celého alba ujal. Strávil při jeho aranžování, přípravě nahrávání i při dohrávání doplňujících nástrojů mnohonásobně víc času než kdokoli jiný v tomto projektu. Jirka je jeden z nejtalentovanějších muzikantů, které jsem v životě potkal. Je precizní při studiové práci, ale ještě větší radost je pro mne hrát s ním koncerty v neustálém improvizovaném hudebním rozhovoru.
Pozitivně vnímám účast zatím spíše utajené zpěvačky a písničkářky Hanky Kopřivové, se kterou jsi nazpíval jeden duet. Jak jsi na ni přišel?
Hanku jsem poprvé slyšel na předkole festivalu Zahrada v Turnově asi před šesti nebo sedmi lety. Z jejího hlasu mi šel mráz po zádech a její skladatelské postupy mi připadaly v českém folkovém kontextu velmi neobvyklé a talentované. Bohužel tehdy u poroty neuspěla, a proto jsem si řekl, že to tak nemohu nechat a pokusím se na ni, alespoň v rámci svých možností, upozornit. A tak jsem moc rád, že přijala pozvání ke společné nahrávce písně Starý žár. Nahrávání bylo nakonec trochu uspěchané a vím, že Hanka toho umí mnohem víc, než je zrovna v téhle písni na Kořenech zachyceno.
Pětadvacet let po svém vzniku oficiálně vyšlo album Minnesengrů Bílé místo se zpěvačkou Pavlínou Braunovou, která beze stopy zmizela krátce po natočení nahrávek, v roce 1988. Já na ně zaznamenávám velmi pozitivní ohlasy. Co podle tebe ty písně, z nichž většinu jsi napsal právě ty, mohou dát dnešním posluchačům? A jak je po letech vnímáš ty?
Já, Milane, nechápu Bílé místo jako dalším album svých písní, ale jako album Pavlíny Braunové, které jsme jí celých těch 25 let dlužili. Jsem moc vděčný nakladatelství Galén, že mělo odvahu vydat CD někomu, kdo tu už tak dlouho není. A pokud sám říkáš, že na tohle CD zaznamenáváš velmi pozitivní ohlasy, pak je to snad i částečně odpověď na tvou otázku, co mohou tyto písně v téhle interpretaci dát dnešním posluchačům. Pokud jde o můj vztah k těm písním jako takovým, nikoli tedy o Pavlínino podání, nad kterým už nikdy v životě nemohu získat nadhled a ani o to nestojím, pak většinu těch svých bych asi už na koncertě nehrál.
Nedávno obnovila činnost a nové album vydala skupina Sem tam, ve které jsi hrával po odchodu z Minnesengrů. Do této řeky jsi podruhé vstoupit nechtěl?
Vlastně toho o současném Sem tamu moc nevím. Kapelník Luboš Marek mi před časem říkal, že by chtěl nějaké písně na jejich nové album, ale pak už se neozval a album samotné jsem zatím neslyšel. Starý Sem tam pro mne byla parta výborných kamarádů a dodnes je mám všechny moc rád.
Příležitostně spolupracuješ se skupinou Žalozpěv z Vysočiny, která má ve svém repertoáru některé tvé písně. Cítíš konkrétní spřízněnost s jejich poetikou, která je oslavou chudého kraje, obyčejných lidí a konkrétní krajiny?
Ano, zabydlenost písní Jirky Nohela, téměř výhradního autora písní Žalozpěvu, v krajině mám moc rád. Navíc Jirkovy písně se pevně opírají o dvě nohy. Jednou je krajina Vysočiny a druhou křesťanská víra. Lidé, s kterými on cítí sounáležitost, jsou z jeho kraje, Jakub Deml, Otokar Březina, Bohuslav Reynek, a v obdivu k nim se s ním shoduji. Vysočina je přítomna v Jirkových písních mnohem konkrétněji a intenzivněji než například jihočeská krajina v mých. Je to dost tím, že i Jirka sám je srostlý se svou krajinou pevněji díky místu svého bydliště i díky svému povolání lesníka, byť to obojí je následkem, nikoli příčinou, jeho směřování. Je zajímavé, že Jirka Nohel začal psát písně relativně nedávno, asi před čtyřmi lety, a už s nimi dosahuje velmi dobrého ohlasu. Jsou pro mne zřejmě právě následkem krátké autorské zkušenosti někdy ve svém tematickém zaměření trochu jednostrunné a v poetice se možná uchylují k ustáleným výrazům, ale věřím, že s rostoucí zkušeností tohle pomine. Jirka navíc i toto překonává svou osobní přesvědčivostí.
Ty sám máš nevydaných písní na několik desek. Máš už v hlavě konkrétní nápad, jak by příští album mělo vypadat? Zaslechl jsem něco o tom, že by se na další nahrávce mohl částečně podílet právě Žalozpěv…
Ano, to je pravda, plánujeme se Žalozpěvem společné album. Těším se na studiové zachycení spolupráce, která už asi tři roky běží občasně na koncertech. Těším se, protože vím, co dokáže písním vdechnout hlas Jirky Nohela, podle mne jednoho z nejlepších zpěváků tohoto žánru v Česku, a moc se těším, že do písní zasáhne aranžérsky basista Žalozpěvu (a také skupiny Žalman & spol.) Petr Novotný. Pokusíme se na téhle desce pracovat někdy v létě, pokud budeme mít čas a peníze. Společnou desku, podobně jako se Žalozpěvem, si slibujeme už nějaký čas také se Slávkem Klecandrem a jeho kapelou Oboroh. Mnohem konkrétnější tvar má ale jiné CD, které v těchto dnech už aranžérsky i produkčně připravuje opět Jirka Kovář. Měli by se na něm podílet ti, se kterými v poslední době nejčastěji hraju, což je vedle Jirky Kováře na kytary i texaský houslista Ben Lovett a bubeník Miloš Dvořáček. O dalších, které bychom rádi přizvali, zatím nechci mluvit. Snad se nám podaří už během jara jít do studia Honzy Friedla ve Vyšším Brodě a začít na albu pracovat.