Nedělní lidé jsou dobrým důkazem, že alternativní rock stále existuje. A ani nemusím spojení alternativní rock posouvat, jak se tomu stalo za Velkou louží, kdy se za alternativní označuje jakákoli kapela, která nenabízí uhlazený mainstream. Nedělní lidé navazují na nejlepší tradice pražské i brněnské alternativy, je v nich slyšet něco z MCH Bandu, což umocňuje zejména trombón a pojetí bicích, trocha z Pražského výběru, jehož vliv je patrný zejména v hysterickém projevu zpěváka, který ale má v sobě i něco z Petra Váši. Nechybí jim ani punková energie, přičemž jejich punk má blíž k Už jsme doma než k Plexis. Ale současně jsou dostatečně energičtí a přímočaří, aby nenudili, a mají v sobě i dost z hard coru a Primus, aby nepůsobili archaicky.
Riffy šťavnaté kytary jsou hybné, kapele nechybí drive, energie se z ní doslova valí, ale i tak zbývá prostor na další gradaci a nejrůznější špílce, takže skladby nenudí, nepůsobí příliš přímočaře, muzikanti v aranžích uplatňují více přístupů a neupadají do klišé.
Úvodní Zvukový model č. 4 sice nabízí trochu psychedelických tónů vydolovaných ze syntezátorů a nějaké ty šumy, chaos mírně narůstá, ale pak vše přemaže sekaný riff kytary ve skladbě Oheň je suchomilná rostlina. Po trochu banálním sólu přichází vrchol v chaosu zběsilých zvuků, aby se znovu vynořil hybný rytmus a vše korunoval břeskný trombón. Hudba se žene vpřed a kapela sype tóny s jistotou, jakou u jiných tuzemských part nevídáme.
Nedělní lidé umějí sešlápnout plyn k podlaze, ale jak ukazuje následující Ticho je strýc, vědí taky, jak pomocí pokroucených zvuků vytvářet napětí. A nebojí se doprostřed valící se skladby vložit mezihru funkové basy, tomů a scatu. Takto by měl vypadat rock. Ryčný, agresivní, svěží a přitom neustále překvapující, nikoli jen elektrifikovaná verze české vesnické dechovky. To nic nemění na faktu, že těch sól kytary by mohlo být méně, nebo by mohla být neotřelejší. Kapela je silnější při tvorbě struktur a jejich střídání, než když se snaží obohatit figuru sólem. K působivosti přispívá, že se změnou motivů se mění i zvuk, takže Pohledy začínají jako jakýsi derivát U2/Cure/Priessnitz než se zvuk přiblíží MCH bandu z období Jsme zdrávi a daří se nám dobře, ale pak nad bublající basou doplněnou řídkými údery na kovy zazní šepot a sólo houslí.
Ano, občas chybí silnější základní motiv, čímž nevolám po zpěvných refrénech, ale po výrazných riffech, i když nemusejí být zrovna iommiovské. Snaha o neotřelost a zvraty občas vede k přílišné zběsilosti. Sneslo by se taky více poklidnějších pasáží s jasnou stavbou, jakou přináší úvod Jsem tady dlouho. Občas by neškodilo ubrat na množství tónů a na tlaku, aby byl ryčný zbytek o to působivější, nebo aspoň sólo zboosterované kytary nahradit funkovou vyhrávkou jako v úvodu Hlíny, která je ukázkou jak se dá udržet napětí opakovanými návraty k poklidnějším pasážím.
Chybí tady producent, který by dal prudce bující rostlině jasnější tvar a umravnil některé větve neustále se deroucí z koruny ven. Vojtovi by vysloveně prospělo, kdyby rockově nevygradoval a zůstal u poklidného úvodu s arpeggii a motivem trombónu a nepřešel v banální heavy metal. A rozhodně by neškodilo více skladeb, jako je závěrečný Leviathan Melvillei, který začíná jako tajuplný psychedelický opus podivných pokroucených zvuků převalujícího se a oddychujícího vorvaně, které přejdou zcela překvapivě v jamajský motiv s houpavou swingující rytmikou. Ale i tak je deska nadprůměrná, k čemuž přispívají výborné básnické texty. Necituji z nich jen proto, že luštit škrabopis na obalu je nad schopnosti mého slábnoucího zraku. Ale co jsem slyšel, stálo za to. Co víc by mohl člověk v téhle zemi a v těchto časech chtít?
Polí5, 2011, 44:51