Není flamenco jako flamenco

Francii symbolizuje šanson, Ameriku jazz a blues, Afriku bubeníci a třeba Němce s Čechy dechovka. Lidé si zkrátka všechno zjednodušují. Cestovní kanceláře si pak spokojeně mnou ruce, výrobci tretek mají boom a povrchním turistům se dostává, čeho si žádají. Přijedou například do Španělska a první co je zajímá, kde uslyší ,pravé nefalšované flamenco‘. Nabídněme jim ho, říkají obchodníci v Seville, a večer, když zavřou tančírny, odcházejí do zastrčených klubů a poslouchají úplně jiné flamenco – syrové písně cante jondo. Flamenco není pouhou atrakcí, je těžko vysvětlitelným životním stylem, postojem, „horkokrevností překypující city“, což jsou slova Garcii Lorky, už kdysi poznamenávajícího: „Pro nás Andalusany zřídka existuje střední poloha. Andalusan se buď dovolává hvězd nebo líbá prach na cestě. Střední polohu nezná. Tu prospí… Nejsilnějším rysem našeho flamenka je patos ukrytý v cante jondo, který ale může být neznalému k smíchu.
Flamenco vytáhli z vesnic počátkem 20. století španělští intelektuálové, bedlivě strážící jeho neposkvrněnost a autenticitu; Lorca s malířem Ignaciem Zualogou dokonce v roce 1922 uspořádali v Granadě manifestační soutěž Concurso de Cante Flamenco, ovšem riziku proměn uprostřed měst nezabránili. Ostatně flamenco je dokonalý hudební hybrid se zastřeným původem, bohatý na vnější vlivy: arabské, indické, středomořské, africké nebo kubánské a svobodomyslnost s hrdostí mu do kolébky vložili Cikáni; milostnou poetiku, hlubokou vroucnost a stesk zase sefardští Židé.
Ještě než Compay Segundo, kytarista od Buena Vista Social Clubu, daroval v Havaně na oslavě svých devadesátých narozenin andaluské zpěvačce Martirio kubánskou kytaru tres, osobně ji vyzkoušel. Pak se otočil na neméně zdatného kolegu Barbarito Torrese, aby nedejbože něco nezkazil. Všechno v pořádku, tres zněla jak z praku. V andaluské Seville už na ni – kytaru se třemi páry strun a tudíž nezvykle zvonivým zvukem – čekal zpěvaččin syn, původně rockový kytarista Raúl Rodriguez.
Nemohl z hlavy dostat, co všechno na ní při madridském koncertě v roce 1993, dávno předtím, než se zvedla mohutná kubánská vlna, Segundo s Eliades Ochoou dokázali. A protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho na tres naučil hrát, obrátil se k flamenkovým mistrům. Doma poslouchal z nahrávek punto guajiro, hráčský styl vytvořený na Kubě kdysi andaluskými emigranty, odvozený od flamenkového rytmu bulerias, a měl za to, že nebude zas takový hřích, pokusit se na tres zahrát cosi jako punto flamenco. „Bez zkoumání minulosti postrádá flamenco budoucnost. Chceme -li pochopit historické souvislosti flamenka, je potřeba kopat co nejhlouběji, až do chvíle, kdy narazíte na podloží, kde to všechno začalo,“ říká Rodriguez.
Městečko Moron de la Frontera je Andalusanům blízké hned ze dvou důvodů: snad všechny andaluské domy jsou odnepaměti nabíleny nátěrem blanqueando z roztaveného vápence, dobývaného v Moronu, a pochází odsud také obchodník a proslulý kytarista Diego del Gastor (1908–1973), zosobňující moronskou flamenkovou tradici rezonující specifickým basovým laděním. S del Gastorem a řemeslníky generace před ním, cestovalo moronské flamenco společně s vápnem rozváženým osly a mulami na staveniště po celém regionu; aby jak píše na obalu alba Cal (vápenec) Paco Pávia, umožnilo lidem se „fyzicky a duševně očistit “.
Dekády nanášené vápenné vrstvy udržují původní omítku a zachovávají její patinu, stále se obnovují, aby bělost svítila čerstvostí. Spatřujeme v tom metaforu pro naši hudbu,“ říká Rodriguézův kolega kytarista Paco de Amparo. Už na první poslech strhující flamenco Son De La Frontera potvrzuje, že město Moron a Kuba jsou čistokrevní bratranci, vždyť tres je vlastně původně andaluská kytara. De la Frontera se dá volně přeložit jako ,hraniční‘, což kapele umožňuje „konverzaci mezi včerejškem a zítřkem, mezi tradicí a současností a zároveň místo, kde se můžete dostat do kontaktu s něčím novým.“
První album Son de la Frontera (Nuevos Medios, 2004) přemostěním obou břehů Atlantiku šokovalo, Cal (World Village, 2007) snad ještě víc. Takřka celé ho skupina odehrála na předloňském zahajovacím koncertě veletrhu WOMEX v Seville, kde ani zkoprnělí odborníci nevěřili vlastním uším. Pepe Torres jim připomínal ty nejlepší sevillské tanečníky a slavné del Gastorovy falsetové zpěváky Juana Talega a Manolito de Mariu. Paco de Amparo s Rodriguezem přiznanou poctou moronské flamenkové ikoně del Gastorovi (převzali od něho několik stěžejních skladeb) pak staré gramofonové nahrávky, přetřené ovšem snad tím nejsvítivějším vápencem. Rodriguezův tres chvílemi zněl jako arabská loutna oud nebo mandolína, v každém případě exceloval tak, že publikum vstávalo. Rytmy vytleskávající Moi de Morón s Manuelem Floresem zase názorně ukazovali, co pro flamenco znamená compás. Změnami rytmu šroubovali emoce skladeb, dokázali ztišit kytaristy i vygradovat zpěvákův výkon do nebývalosti a v případě jeho tanečních kreací nechybělo málo, aby ho strhli jako závit u šroubu. Zdařilé album Cal potvrzuje, že v Andalusii dnes nenajdete originálnější a horkokrevnější flamenco.
Zpěvačka Martirio (1958) je společně s Camarónem de la Isla, Kiki Veneno, Pakem de Luciou a skupinou Pata Negra považována za klíčovou osobnost moderního španělského flamenka (flamenco nuevo). Vlastně se jmenuje Isabel Quiňones Gutierrez a pseudonym dotváří její jevištní image s černými brýlemi a ozdobnými hřebeny ve vlasech. Martirio do fl amenka zanesla jazz, pop, kubánský son a výrazně ovlivnila vřící a nepřeslechnutelnou barcelonskou scénu ,mestizo‘ (míšenci) reprezentovanou mladými fusion kapelami Ojos de Brujo (na jejich albu Téchari Martirio zpívá), Amparanoia, Macao, Manu Chao, Wagner Pa nebo Dusminguet. Ty v jednom velkém hispánském kotli uvařily co bylo po ruce: salsu, reggae, flamenko, ska, rock, punk, rai, hip -hop, mexické rancheras a třebas i bossa novu, a výslednou směs podávaly v tak horkém stavu, až se anglo-americký svět vyjeveně zakuckal.
Nebývalý průlom Barceloňanů neunikl pozornosti odborníkům z ankety BBC Awards for World Music, v níž v uplynulých letech získali nejednu nominaci za Evropu; letos se tu vedle Son de la Frontera objevili také Ojos de Brujo a Manu Chao, aby se nakonec 10. dubna stali nejlepší evropskou skupinou za rok 2008 právě Son de la Frontera.
Hodně populární a vlivnou skupinu Dusminquet – Charlie Gillett o ní napsal, že „kdyby Specials s Pogues hráli akusticky a zpívali španělsky, rozdíl byste nepoznali “ – zpěvák a akordeonista Joan Garriga rozpustil v roce 2004. Následně střídal hraní s kdekým a nenápadně po Barceloně lanařil muzikanty do své nové kapely La Troba Kung -fu, výtečné esence jedinečné různorodosti barcelonských mestizos úspěšně se vyhýbající pouhému nastavování dávných úspěchů. Garriga zlákal špičkové hráče, čímž zvuk La Troba Kungu -Fu ještě víc zdivočel a zároveň posunul: s katalánskou cikánskou rumbou a flamenkem (představte si Gypsy Kings) sem vtrhl kytarista Muchacho a rytmicky horkokrevnou salsu, coumbia a boogie- -woogie přinesl kubánský klavírista Muñeco.
La Troba Kung -Fu s velkým úspěchem v březnu vystoupili na evropskými promotéry sledovaném festivalu Babel Med Music v Marseille, kde představili výtečné debutové album Clavell Morenet (Via Lactea, 2007). A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: La Troba Kung -Fu vystoupí 19. května v pražském Lucerna Music baru.

Přidat komentář