Na dvou festivalech na Moravě vystoupila letos v létě jihofrancouzská skupina Lo Còr de la Plana, která zpívá v okcitánštině, starém jazyce trubadúrů. Rozhovor s kapelníkem Manu Théronem probíhal v zázemí Colours of Ostrava. Krátce poté se autor článku s okcitánskými zpěváky znovu potkal v Náměšti nad Oslavou. Folkové prázdniny 2014 skupina Lo Còr de la Plana zahajovala.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste Okcitánec?
Já sám z regionu Marseille nepocházím. Sice jsem tam vyrůstal, ale mí rodiče mají kořeny v Savojsku a hodně pracovali v Paříži. Mám tedy pestré kořeny a své „okcitánství“ jsem si naplno uvědomil ve škole. Lidé, kteří pocházejí z jihu Francie nebo jejichž rodiče mluví okcitánsky, mají silný přízvuk. A právě podle tohoto okcitánského přízvuku, který pochází z okcitánštiny, poznáte, že někdo pochází z jihu. Říká se tomu marseilleský nebo jižní akcent. Když mi tedy lidé ze severní části Francie začali dávat najevo, že mluvím jinak než oni, uvědomil jsem si, kam patřím. Já jsem mimochodem jediný v naší kapele, kdo nepochází přímo z tohoto lingvistického prostředí. Všichni mí kolegové měli rodiče nebo prarodiče, kteří doma přímo okcitánsky mluvili. Pocházejí tedy ze skutečných „okcitanofonních“ rodin.
Jazyk se ovšem nedefinuje jen přízvukem, který pochytíte od rodičů, ale také slovní zásobou. Tu jste se tedy musel doučit?
Ano, okcitánštinu jsem se začal učit jako cizí jazyk, když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct. O něco málo později, asi v osmnácti, jsem se pak studiu věnoval opravdu poctivě. Mí kolegové v kapele se k okcitánštině dostali dříve než já, ale také se ji učili. Jen jeden z nás, Benjamin, mluvil okcitánsky už jako velmi malý. A jeden z členů kapely dokonce v okcitánštině vystudoval vysokou školu!
Je to dnes běžné? Pokud vím, francouzský stát byl v Evropě pověstný tím, že menšinové jazyky nepodporuje.
To se hodně změnilo, politika francouzského státu se v tomto ohledu hodně posunula. V 80. letech vzniklo silné hnutí za uznání regionálních jazyků, známé pod názvem kulturní decentralizace. Toto hnutí, které ostatně ještě není u konce, bylo velmi důležité, protože díky němu začali tyto jazyky uznávat i lidé u moci. Vznikly bilingvní školy, například v Bretani a také na celém okcitánském teritoriu, které tvoří 33 departmentů na jihu Francie. Podobně tomu bylo také na Korsice, v Alsasku nebo ve Flandrech, což jsou nejdůležitější nefrankofonní lingvistické oblasti. Menšinové jazyky tedy byly postupně uznány, vznikla různá místní sdružení na jejich podporu, a stát dnes postupně sám rozvíjí bilingvní školy na okcitánském, bretonském, katalánském, baskickém, vlámském, korsickém a alsaském teritoriu. Tyto školy jsou dnes významným aspektem tohoto kulturního obrození. Okcitánským školám se říká calandretta, což znamená „skřivánek“.
K vaší hudbě nepatří jen jazyk, ale také práce s hlasem a v neposlední řadě rytmus. Patří práce s rytmem k okcitánské hudební tradici?
Ano, v okcitánské hudbě, jak ji dnes známe, existují dvě formy zpěvu – melodie „ke stolu“ a „k tanci“. Jedna píseň se někdy dá zpívat oběma způsoby. Když zpíváme „k tanci“, používáme naše taneční rytmy. To jsou například branle, bourrée, farandole, rondo a také mazurka, což je importovaný tanec. To jsou základní rytmy, na kterých stojí naše písně. Kromě toho ale používáme i další rytmy, protože hodně spolupracujeme s hudebníky z Alžírska nebo z jižní Itálie. Ve spolupráci s nimi se pokoušíme náš jazyk, naši hudbu a naše rytmy vyvážet do jiných zemí.
Které z rytmických nástrojů, které při zpěvu používáte, jsou původní okcitánské, a které jsou importované?
Například prkna, po kterých dupou Rodin Kaufmann a Benjamin Novarino-Giana, to je přímo okcitánská záležitost. Mnoha našim tradičním písním, především v rytmu bourrée, totiž původně udávaly rytmus nohy. Potom používáme kulatý buben bendir ze severní Afriky, který držíme v rukou. A tamburelli jsou perkuse z jižní Itálie – bubínky s malými činely. A používáme také velké bubny z klasických dechových hudeb. S tím vším tedy pracujeme a přitom si hodně prvků půjčujeme z celého Středomoří. Jedním z cílů našeho snažení je totiž propojit okcitánskou kulturu s dalšími kulturami Středomoří i jiných regionů. To má dva důvody. Jednak se nemůžeme spoléhat na to, že by nás francouzský stát při rozvíjení naší kultury nějak zvlášť podporoval. My nechceme jít proti francouzské kultuře, ale chceme se rozvíjet vedle ní. Nesmíme se nechat extrémně lidožravou francouzskou kulturou pohltit, ale můžeme ji svým způsobem obklopit. Druhým důvodem naší spolupráce v rámci Středomoří je to, že v této oblasti obecně jsou velmi důležité jazykové menšiny. Vezměte si všechny berberské jazyky, dialekty arabštiny, jazyky balkánské, románské… To je velmi bohatá jazyková mapa a my se do této společnosti hrdě a rádi hlásíme.
Z ostatních jazyků je okcitánštině nejblíže katalánština. Spolupracujete nějak konkrétně například s katalánskými hudebníky?
Mezi Katalánci a Okcitánci existuje mnoho příkladů spolupráce, ale není to jen na úrovni hudby. Spolupracujeme v oblasti kinematografie, literatury, poezie, festivalů… Katalánci se dlouhodobě snaží spolupracovat s okcitánským publikem i odborníky. Katalánci okcitánskou kulturu velmi podporují. Mimochodem Katalánsko je jedinou zemí na světě, kde je okcitánština oficiálním jazykem. V oblasti Val d’Aran se totiž hovoří okcitánsky a toto území má autonomii v rámci Katalánska, které samo je autonomní oblastí v rámci Španělska. Můžeme tedy říci, že okcitánsky se mluví trochu v Itálii, hodně ve Francii a velmi málo ve Španělsku, ale jedinou zemí, která okcitánštinu úředně uznává, není Francie ani Itálie, ale právě Španělsko.
Jak přesně funguje vaše inspirace Středomořím? Vytváříte si vlastní aranže?
Především spolupracujeme s různými místními skupinami. Nesnažíme se naroubovat naši hudbu na cizí rytmy nebo cizí folklor, ale spíše spolupracujeme například s hudebníky z Alžírska nebo s kapelami a muzikanty z Itálie. Při společné práci se naše písně vzájemně ovlivňují a vstřebávají do sebe prvky jiných kultur. Spíše tedy pracujeme touto nenásilnou formou vstřebávání jednotlivých prvků, než bychom jednotlivé kultury násilně propojovali.
Cítíte se ve světě jako velvyslanci okcitánské kultury?
Vůbec ne. Cítíme se jako hudebníci, na tom trvám! Naše práce, to je především hudba. Okcitánština představuje současně snový a reálný svět, do kterého noříme svou hudbu, i když jsme především hudebníci a zpěváci. Mnozí z nás mají i jiné hudební projekty. Ale pokud jde o Lo Còr de la Plana, máme pevné místo v rámci okcitánské kultury, protože jsme se pokusili oživit starý způsob zpěvu. Jsme ovšem v první řadě hudebníci, nejsme jazykoví bojovníci. Ovšem jazyk máme rádi a pouze to, že tvoříme a zpíváme v tomto jazyce, je ve Francii vnímáno jako politický čin. Když ale jedeme do zahraničí, cizincům je úplně jedno, v jakém jazyce zpíváme. Chtějí si především vychutnat kvalitní hudbu. A abychom se publiku zalíbili, k tomu nestačí mluvit okcitánsky.
Foto archiv