Napadlo mě, co asi dnes dělá Laurie Anderson (62), o které už nebylo delší dobu slyšet. Trochu jsem ,zasurfoval‘ a nestačil se divit. Začátkem května si Laurie odskočila z právě probíhajícího evropského turné do Berkeley a Stanfordu, aby i tam předvedla svoji nejnovější sólovou performanci Delusion, která měla premiéru v únoru na Olympijských hrách ve Vancouveru. Tehdy většina recenzí s úlevou podotkla, že Laurie přestala komentovat politiku a vrátila se k procítěným meditacím o efemerních radostech a věčných strastech naší pozemské existence. V Americe však šlo o zcela předělanou verzi díla, neboť tam ji navíc doprovázeli dva skvělí dechaři Colin Stetson a Doug Wiselman a arabsky znějící viola Eyvinda Kanga, kteří dodali pásmu žádoucí improvizační aspekt. Ona sama má prý hrůzu z toho, že by jednu věc hrála pořád dokola. Je to pro ni typické. Stačí si vzpomenout, jak obsahově odlišná byla její skvělá show The Nerve Bible (1995), kterou jsme viděli v Pakulu, a jejíž hudební část byla zachycena na albu Bright Red (1994), od knižní předlohy Stories of the Nerve Bible (1994). Mezitím dokončila pro label Nonesuch své nové studiové album Homeland, první za téměř 10 let. Předběžné objednávky lákaly na limitovaný bonus ve formě 12“ vinylu se skladbou Only an Expert s vlastnoručním podpisem umělkyně. Další květnový týden strávila nezdolná Laurie Anderson v polském Lublinu na Festivalu tradiční a avantgardní hudby CODES, kde jednak diskutovala o svých projektech s publikem, ale také vystoupila spolu s Johnem Zornem, Lou Reedem a Philipem Glassem na improvizačním koncertě ve dvoraně místního hradu. Koncem května Anderson s Reedem odjeli do Austrálie, kde byli kurátory festivalu Vivid Life v Sydney Opera House. Mimoto zde Laurie přednášela, předvedla některé songy z pásma Delusion, uvedla svoji další performanci Transitory Life a společně s The Blind Boys of Alabama, skupinou My Brightest Diamond a Emily Haines z Metric vystoupila na koncertě s názvem Noc pomalé hudby. Aby toho nebylo málo, Laurie měla též dvě výstavy své vizuální tvorby v brazilském Riu a Sao Paulu. Zde ji prý nejvíc ,potrápilo‘, jak mentálně spojit rozdílné vizuální image sjednocujícím meta-příběhem. Dále má zakázku ze švýcarské Basileje, kde vytváří ,zpívající park‘, v němž listy na stromech hrají jako flétna nebo třeba i pozpěvují. Technicky je to prý ale dost náročné, připustila sama. A konečně, připravuje i knihu. Tentokrát v klasické tištěné podobě. Shrne ony podmanivé příběhy a pozorování, které dlouhá léta předkládala v multimediálních formátech a teď je zvědavá co se stane, když se objeví vytištěné na stránce.
