Legendární album skupiny Pink Floyd Dark Side Of The Moon z roku 1973 trvalo 43 minut. Jeho remake v podání The Flaming Lips (s Henrym Rollinsem, Peaches a dalšími hosty) z roku 2009 byl o dvě minuty kratší. Nová verze francouzského kytaristy Nguyêna Lê a hamburského NDR Bigbandu trvá bez minuty hodinu. Rozdíl není dán větším množstvím jazzových sól a neukázněností improvizujících umělců, ale odlišnou koncepcí projektu. Nguyênova Dark Side není předělávkou, ale „oslavou“ („celebrating“). Kytarista, který si ke spolupráci přizval zkušeného skladatele a aranžéra Michaela Gibbse (na zpracování skladeb pro orchestr se podíleli oba), sice přepracoval celý floydovský epos, avšak rozšířil jej o několik vlastních témat, která nazval Inspire, Magic Spell nebo Hear This Whispering. Nic proti nim, celek kupodivu neruší, ale ani nejsou tím nejvýraznějším, čeho si posluchač na albu všimne. Původní témata v čele s finále Brain Damage + Eclipse jsou natolik silná, že zastíní jakékoli další pokusy o poctu nebo „dovysvětlení“.
Spíše je tedy zajímavé sledovat, jak si Nguyên Lê, který si umění coververze vyzkoušel v roce 2010 na povedeném projektu Songs Of Freedom (Led Zeppelin, Beatles, Janis Joplin, Bob Marley, Cream), poradil s Floydy po Floydech a také po The Flaming Lips. Pro začátek stačí porovnat jednotlivé verze skladby On The Run. Původně čtyři minuty bublajícího úprku přetavili Flaming Lips s Henrym Rollinsem do tvrdého elektrorocku, který v druhé polovině skladby přechází v noise či industrial. Délka zůstala. Michael Gibbs skladbu zkrátil na tři minuty a vystavěl ji na burácejícím zvuku jazzového orchestru. Úplně jiný přístup, jehož účel je však stejný – připravit půdu pro členitou skladbu Time, která naopak ve verzi Nguyêna Lê trvá o tři a půl minuty déle než originál. Původní pěveckou linku v ní vykreslí elektrická kytara, aniž by absence textu nějak zvlášť vadila. Naopak v momentech, kde se projekt beze slov obejít nemůže (především strhující Brain Damage), přizval kytarista ke spolupráci kolegyni ze stáje ACT, jihokorejskou zpěvačku Youn Sun Nah. Její účast je mimochodem nejkontroverznějším momentem celé „oslavy“. Zatímco například Breathe, ve které od stylu à la Björk přechází k silovému rockovému zpěvu, vyznívá velmi zajímavě, soulové manýry ve spojení se zvukem bigbandu v Brain Damage skladbě spíše škodí.
Mimochodem navzdory účasti orchestru a jazzovému labelu nejde o jazzové album. Nguyênova kytara svým zvukem míří spíše k (blues) rockovému mainstreamu a všem těm trubkám, saxofonům a trombónům vytváří zajímavou protiváhu. A právě na duelu elektrické kytary s bigbandem album stojí především. Oslava je to hodná pozornosti, tu více, tu méně překvapivá. A i když se originálu nevyrovná, nastavuje jedné z nejslavnějších desek všech dob zrcadlo – bohatě vykládané a nikoli pokřivené.
ACT, 2014, 58:50
