Společné skládání hudby na dálku je dnes už v podstatě normální a vlastně na něm není nic neobvyklého. The Kills, jedna z velice populárních dvojic na současné hudební scéně, takto začínali také. Jejich kariéra pak udělala poměrně dramatický oblouk, aby se přes intenzivní osobní vztah obou protagonistů vrátila zpět do pouze pracovního módu, ale ustáli to a jedou dál. Dvě hlavní postavy skupiny No Joy, kytaristky Laura Lloyd a Jasamine White-Gluz, také začínaly spolupracovat prostřednictvím emailových zpráv, ostatně z Montrealu do Los Angeles to není úplně blízko. „Posílaly jsme si navzájem hrozně špatně nahrané mp3 a zkoušely tvořit takto,“ říká Laura Lloyd a dodává: „Ironií může být, že tak vlastně pracujeme dodnes, přestože bydlíme od sebe sotva pouhých patnáct minut cesty.” Děvčatům z No Joy evidentně tenhle způsob spolupráce naprosto vyhovuje a vzhledem k tomu, že se jim zatím velice daří, není žádný důvod ho měnit. Nové album skupiny Wait To Pleasure vyšlo letos v dubnu a provázejí ho poměrně nadšené ohlasy.
Žánr shoegaze byl v podstatě založen na naprostém odcizení a anonymitě, ani hlavní hvězdy tohoto stylu se zásadně nedívaly do publika, často se dokonce skrývaly za hradbou mlhy a oslepující světelnou show. No Joy jsou vlastně jejich pravým opakem, obě dívky jakoby doslova vypadly ze seriálu McLeodovy dcery; holky krev a mlíko s parametry hollywoodských hvězd o svých přednostech rozhodně vědí a nebojí se je použít. Žádná falešná skromnost, žádné upejpání, ale plnokrevná energie, srdce na dlani a laškovné mrkání. Podobně jako určující jména žánru se nechávají inspirovat popovými melodiemi padesátých let, daleko nejsou ani The Beach Boys, The Byrds nebo kalifornské surf- -rockové kapely. Razancí se vyrovnají The Ramones, prací s vazbami vzdávají hold The Jesus and Mary Chain nebo Lush a v kapele shodně obdivují první alba Primal Scream. No Joy určitě neohromí originalitou, ale hlavně touhou po dokonalém zvuku, nadšením a radostí, byť se jí už z principu ve jméně snaží potírat. Debutový singl No Summer/ No Joy se vyprodal během pár týdnů, ve stejné době také objížděly Spojené státy coby doprovod tehdy mnohem slavnějších Best Coast, jejichž zpěvačka Bethany Consetino No Joy na svém Twitter účtu ultimativně označila za „the best band ever“. Debutové album Ghost Blonde jejich pozici minimálně udrželo, novinka Wait To Pleasure skupinu vystřelila hned o několik stupňů výše.
No Joy se na Wait To Pleasure stále klaní svým vzorům, ale čím dál více se z jejich vlivu vymezují. Album potěší jakousi zvláštní schizofrenií, No Joy kolem svých křehkých melodií pečlivě budují stěny zvuku (Phil Spector má určitě radost), aby je záhy jedním masivním riffem rozložily na atomy. Wait To Pleasure dokáže melancholicky konejšit, razantně nabudit i pozvolna ukolébat; je pestré, zábavné a strhující. No Joy se věnují pečlivě náladě skladeb, aniž by ovšem ztratily svoje přirozené kouzlo a nadšení. Právě díky obrovské porci entusiasmu, upřímnosti a divoké energii si koncerty skupiny získaly velikou oblibu, No Joy vystupovaly například s Vivian Girls, Marnie Stern nebo Surfer Blood a nezřídka se stávalo, že daleko respektovanější a známější jména přehrály. Koncert v rámci festivalu Alternativa je součástí prvního velkého evropského turné skupiny, No Joy na něm představí zbrusu nové EP Pastel and Past Out, které vychází začátkem listopadu opět na značce Mexican Summer. Novinka celkem překvapuje postpunkovými rytmy, ovšem valivá kytarová smršť a křehké éterické melodie zůstávají zachovány. No Joy rozhodně nezůstávají na místě, jejich radost a nadšení jsou hodně nakažlivé. Dejte si na ně pozor.
