Norma Winstone: Dance Without Answer

normaZpěvačka Norma Winstone (n. 1941, Londýn) se s dvojicí Klaus Gesing a Glauco Venier představuje od roku 2002 už na čtvrtém albu, z toho poslední tři vznikly u ECM, kde je doma od roku 1977. Klaus Gesing (1968, Düsseldorf) hraje na basklarinet a sopránsaxofon, Glauco Venier (1962, Udine) na klavír; oba přispějí také vlastními skladbami. Ať si Norma Winstone zařadí do repertoáru jakoukoli píseň, vždy si ji přezpívává do své představy: písně rytmicky odlehčuje, někdy zpomaluje, svým způsobem romantizuje. Že je to stylovým záměrem tohoto tria napoví už název jejich úvodního alba Chamber Music (Universal Music, 2002). Z tohoto alba si zopakují Night San Diego Serenade Toma Waitse z alba The Heart of Sunday (1974) doprovázenou jen basklarinetem – nová verze zlyričtěla a Gesingův nástroj podtrhuje potemnělou improvizací vroucný zpěv. Obdobně zacházejí s hitem Cucurrucucú paloma mexického skladatele a norma2zpěváka Tomase Mendéze Sosa (1927–1995) v duchu lidového tance huapango (Norma si ale napsala vlastní slova), který pronikl do světa díky stejnojmennému filmu (1965). Opačně postupoval Glauco Venier, který složil vlastní hudbu na slova tradicionálu A Tor A Tor, v němž se improvizačně projeví i zpěvačka. Norma nemá žádné předsudky před žánry populární hudby. Shodně jako jazzmany zajímala u revuálních a muzikálových songů jejich hudební podstata, a tak vznikaly jazzové standardy, také ona hledá, co by ji bavilo přetvořit, často doslova svléknout z původního aranžérského vyhastrošení. To lze vyposlechnout v písni Live To Tell Patricka Leonarda pro film Fire With Fire, k níž napsala text a nazpívala ji Madonna. Ale například píseň It Might Be You nahrál autor Dave Grusin jako sólovou klavírní skladbu (CD Now Playing: Movie Themes) a v roce 2004 si za ni vysloužil cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon populární hudby. Komornímu pojetí tria určitě vyhovuje píseň Time Of No Reply britského folkového muzikanta, básníka a spisovatele Nicka Drakea (1948–1974). Podobné platí o velkém country hitu Everybody’s Talkin’ (1966) od Freda Neila (1936–2001), který si zpívá celá světová folková, rocková, soulová, popová i jazzová scéna od Armstronga po Iggyho Popa poté, co zazněla z filmu Půlnoční kovboj zapěná Harrym Nilssonem. V podání Normy se děje něco zcela jiného: zpěvačka píseň zpívá zasněně s doprovodem klavíru, k němuž se s improvizacemi volně připojuje sopránsaxofon. Norma song zbavila původního chlapáctví příznačného country & western hudbě, emočně jej umocnila úvodem klavíru se sopránkou do romantizující imprese a vprostřed dialogem obou nástrojů beze zpěvu. Norma Winstone se svými trii vytváří pro písně, často všeobecně docela známé, úplně novou atmosféru, čímž je vysoukává z vlastních žánrů do této zvukově neobvyklé komorní podoby. Dokonale jsou využity schopnosti jazzové improvizace obou muzikantů a zvuku jejich nástrojů, které k melodii vytvářejí vlastní linku, což platí i pro její nahrávky s pianistou Johnem Taylorem a trumpetistou Kennym Wheelerem.
ECM/2HP, 2013, 62:36

Přidat komentář