Noura Mint Seymali: Arbina

nouraS vysokým doporučením – účastí na letošním Womexu – přiváží 31. října do Prahy představit nové album Arbina mauretánská zpěvačka Noura Mint Seymali měnící pohled na hudbu z pouště. Ta se podle ní nemusí nutně odvíjet od vláčně monotónního rytmu velbloudích karavan, přirozeně snese i hutné funkrockové groovy. A to je i důvod, proč se drobná žena s ostře řezavým hlasem teritoriu tzv. pouštního blues originálně vzdaluje a zásluhou toho se během uplynulých let vypracovala mezi obdivované hvězdy africké hudby.
Noura Mint Seymali nepřijíždí pouze s kreditem Womexu: letos ji jako prestižního hosta pozval Damon Albarn do unikátního koncertního projektu, kdy jeho Africa Express spojil síly s The Orchestra of Syrian Musicians, složeném ze syrských hudebníků rozprchlých před válkou po celém světě. Albarn Nouru neoslovil výhradně stran jejího muslimského vyznání, nemohl přehlédnout zpěvaččina předešlá humanistická poselství. I na albu Arbina (Bůh) opět horuje pro zdravý rozum a na Boha se obrací s prosbou: „Ty, kdo jsi všudypřítomný a nikdy nespíš, postarej se o nás, udrž nás v míru a uděl milost všem lidem bez rozdílu vyznání.“ V úvodní skladbě Arbina pak vyzývá ženy k preventivní prohlídce, aby včas předešly rakovině prsu.
Není na tom nic zvláštního: Noura pochází z griotského rodu a převzala tím na sebe úlohu rádkyně a šiřitelky zpráv, v Africe i v 21. století nadále naslouchaných a velmi respektovaných; nemusíte tomu věřit, ale groitský apel má v chudé Mauretánii daleko větší váhu, než sebedokonalejší zdravotnická propagace.
Nepřeslechnutelný hlas, kytara rejdící v psychedelických vodách a západo-africká rytmika, tím Noura vně své kultury zaujala okamžitě: její první mezinárodní album Tzenni (UNI 1/2015) tudíž aspirovalo na mnoho cen. Akustickou hudbu sice griotka už dávno zaměnila za v podstatě rockový doprovod, ženské harfy aradin a loutny tinidit se však nezbavila a zvuk loutny přenáší do strun elektrické kytary i zpěvaččin manžel, rovněž griot Jeiche Ould Chighaly. V energií nabité skupině dvojici doplňují senegalský baskytarista Ousmane Touré a americký bubeník a producent Matthew Tinari, vkládající do výbušného crossoveru další inspirační odstíny; mluvme třeba o funky.
„Hodně slýcháme, že se naše, už tak pro západního posluchače zvláštní hudba odkazuje na psychedelii nebo dokonce freejazz, což vysvětlujeme specifickými mauritánskými harmonickými režimy a rytmy,“ odkrývá zpěvačka pozadí své velmi ojedinělé hudby, představující občas hádanku velikosti mauretánského pouštního geologického úkazu Richat (Oko Sahary): skladbou Soub Hanak se kupříkladu táhne kytarová psychedelie, funky, zvonění harfy aradin a polyrytmické figury dráždící snad každého bubeníka – dohromady jasný případ pro etnomuzikologa. Zpívající Nourou snad uklidněného: „Nástroje se v rukách griotů stávají jejich otroky.“
Pokud u Noury mluvíme o setrvání v tradičních kánonech, vždycky skončíme u textů: v nich až konzervativně, částečně i v duchu víry, straní místním tématům a fluidu maurské poezie („žirafy, světla pouště na vysokých nohách“). Poslání griota bere nadále stejně vážně jako její předci: přizpůsobit se hudebně době u Noury proto neznamená pustit se do plkání a západně zobchodovatelné textové vaty. V Richa, velebící krásu a starobylou moudrost své země, pak cituje verše svého otce, významného mauritánského skladatele Seymali Ould Ahmed Valla: „Umělcovo pero představuje balzám, zbraň a průvodce osvíceného lidského ducha.“.

Glitterbeat, 2016, 41:02

Přidat komentář