Koncertní nahrávka Cornell 1964 v podání Sextetu Charlese Minguse s Erikem Dolphym (Blue Note, 2007, 2 CD, 25 dolarů) patří bezpochyby k nejlepším nikdy předtím nevydaným jazzovým snímkům , které vyšly v loňském roce. Pásky s nahrávkami z tohoto koncertu na Cornellově univerzitě v New Yorku z jara 1964 náhodou objevila Mingusova vdova Sue v archivu svého pořádkem nepříliš proslulého legendárního manžela-jazzmana teprve nedávno a co do významu jde o stejný umělecký kalibr jako dlouho ztracené nahrávky Theloniouse Monka s Coltranem ze stejného roku z Carnegie Hall, které byly rovněž náhodou objeveny před třemi lety. Cornell 1964 má stejné hvězdné hráčské obsazení jako Mingusův slavný Town Hall Concert, který nahráli na samém konci téhož turné, ale navíc zde slyšíme trumpetistu Johnnyho Colese, který pro nemoc už na Town Hall zachycen nebyl. Zcela strhující jsou embryonické verze rodících se legendárních Mingusových kompozic Orange Was the Colour of Her Dress, Then Blue Silk a Meditations, které zde znějí zcela jinak než nakonec vydané finální snímky. Hned v úvodu je z nástupu pianisty Jackieho Byarda ve skladbě ATFW You jasné, že hráčsky fantasticky intuitivní a dravou virtuozitou nadupaný Mingusův band ,nebere zajatce‘. Mingus se poté ponořuje do sólového podání Ellingtonovy Sophisticated Lady, aby vzápětí z polohy obdivem k Dukovi vyznívající vznosné elegance doslova šokem otřásl obecenstvem, kterému ke zkousnutí předhodil půlhodinovou verzi svého velmi zlobného ,jazzového protest songu‘ Fables of Faubus. Jde o pověstný Mingusův weillovsky lakonicky ztvárněný, ale nefalšovanou zlobou přetékající portrét tehdejšího rasistického guvernéra Orvala Faubuse z Arkansasu, spolu s nímž se nám dostane též hudebního průvodce dějinami rasismu a segregace na americkém Jihu. Nezapomeňme, že nahrávka pochází teprve z roku 1964, kdy boj černochů za emancipaci dramaticky a mnohdy krvavě kulminoval! Na rozdíl od tehdejší studiové verze snímku však není dobře rozumět zpívanému sžíravému dialogu mezi Mingusem a bubeníkem Dannie Richmondem. Vzepjaté emoce tohoto kousku skvěle doplňuje klarinetista Eric Dolphy svými často velmi útočnými sonickými výboji. Mingus si byl dobře vědom, že i největší avantgarda potřebuje občas zbrzdit a proto celý koncert, který je s to svými experimenty v hudebním myšlení uspokojit ty nejujetější z obdivovatelů Capt. Beefhearta či Ornetta Colemana, místy odlehčil buď odvazovou srandou jako třeba Jitterbug Jump Fatse Wallera nebo nepopsatelnou krásou shora uvedených kompozic Orange či Meditations.
