Obdivuji Šostakovičovu symfonii stejně jako písničku Johna Lennona

Pianista a skladatel Martin Brunner (1983), v rámci rodinné hudební tradi­ce junior, koncerty, deskami a kompozicemi naplňuje očekávání pamětníků o růstu kvality mladýchjazzových osobností s každou novou generací. Jeho triu vyšly na etiketě ARTA už dvě autorská CD. Behind The Clouds (2009) bylo dokonce v prodejnosti velmi úspěšné na japonském trhu, Still Warm To Touch (2012) je opět vysoko ceněné. Vedle toho vyšel záznam koncertu řady Jazz na Hradě z ledna 2011 u Multisoniku a nejlepší jazzová skladba roku oce­něná v rámci Bohemia Jazz Fest 2010 Behind The Clouds se také objevila na retrospektivním sampleru Everybody Goes To Agharta (2011). V roce 2012 se jako člen kvarteta trumpetisty Miroslava Hloucala podílel na absolutním ví­tězství českoněmecké soutěže JazzPrix.
12_obdivuji_šostakovičovu
Jestliže město zplodí tak rozsáh­lou koncertní akci s mezinárodní účastí, jakou je festival Jazz Goes To Town, v níž se za ta léta před­stavily desítky evropských i svě­tových hvězd, dá se očekávat, že to zrcadlí průběžnou bohatost jaz­zového života v hradecké lokalitě. A to není možné bez dostatku publi­ka. Je tomu skutečně tak? Napomá­há k tomu místní žurnalistika nebo rozhlasové stanice?
Bohužel musím říct, že tento festi­val je jedinou jazzovou událostí, kte­rá se zde koná. Není zde jediný jazzo­vý klub nebo klub, který by alespoň příležitostně měl nějaký jazzový kon­cert na programu. Místní média této hudbě nepomáhají, maximálně upo­zorní právě opět pouze na festival, ale v průběhu roku zde o jazzu neuslyší­te. Bohužel i přes letitou festivalovou tradici řada místních stále chápe jaz­zové koncerty jen jako další jinou pří­ležitost jít na pivo a zřejmě neporozu­měli tomu, že jazz je hudba, která se musí vnímat a poslouchat stejně jako hudba klasická. Jedině snad starý di­xieland je možné brát jako zábavu. Ale opravdoví fanoušci této hudby tady jsou, a když je koncert v dobrém pro­storu, je zde skvělá atmosféra.

Jako „Hradečák“ jste vystudoval konzervatoř v Pardubicích, ve měs­tě věčně s Hradcem Králové soupe­řícím o primát v regionu. Jak je to ve vašem rodném městě s hudeb­ním vzděláváním? Má pardubická konzervatoř nějaké přednosti pro přípravu jazzového muzikanta?
Pardubice jsou v tomto ohledu na­před. Nejen že je zde zmíněná kon­zervatoř, ale i kluby, kde si můžete něco poslechnout. V Hradci se mů­žete o hudbě dozvědět na místních ZUŠ a na Pedagogické fakultě, ale pokud se hudbě (nebo jazzu) chce­te věnovat profesionálně, musíte ně­kam jinam. Ale ani v Pardubicích se jazz nenaučíte – místní konzervatoř je zaměřena čistě na klasickou hud­bu. U nás v současné době můžete do Prahy na KJJ nebo do Brna na jazzové oddělení JAMU. Ale v Praze hlavně potkáte všechny skvělé jazzo­vé muzikanty, kteří u nás působí, a to je to nejdůležitější.

12_obdivuji_šostakovičovu_2Váš učitel v Pardubicích Martin Hr­šel je sice významný pianista kla­sické hudby i hudby dvacátého sto­letí, jeho diskografie obsahuje Ger­shwinova koncertní díla – Rapsodii v modrém, Concerto in F, Variace na píseň I Got Rhythm, Američa­na v Paříži (vyšlo v roce 2001), ale dával vám také nějaké rady ohled­ně jazzu?
Já jsem před ním to, že chci být jazzový muzikant, tajil! Martin Hršel je skvělý pedagog klasické hudby a jsem rád, že jsem u něj mohl stu­dovat. Klasická hudba mě hodně ovlivnila a vždycky bych volil stej­ně. Jazz je ale úplně jiný svět a vět­šina lidí z klasické oblasti, které jsem potkal, nedokáže uznat, že má stejné hodnoty jako hudba klasická, i když třeba říkají, že je baví. Jazz, pop, kla­sika a ostatní žánry mají všechny vý­razové prostředky jiné, a pokud člo­věk není otevřený pochopit jejich podstatu, je pro ně takové tvrzení většinou nepřekonatelné. Obdivuji Šostakovičovu symfonii stejně jako písničku Johna Lennona nebo hud­bu Milese Davise.

Na Konzervatoři Jaroslava Ježka, než jste se tamtéž stal sám peda­gogem, jste chodil do třídy ke třem generačně rozdílným pianistům: ke Karlu Růžičkovi (1940), Milanu Svobodovi (1951) a Mateji Benko­vi, který už vlastně patří k vaší ge­neraci. Nakolik jste znal jejich tvor­bu skladatelskou a muzikantskou a co vám jejich lekce daly?
Hudbu Karla Růžičky i Mila­na Svobody jsem dobře znal. Mi­lanovu zvlášť, protože táta hrál v jeho Kontrabandu. Měli jsme doma desky obou. Mateje Benka jsem asi dva roky před tím, než jsem při­šel na KJJ, slyšel hrát v Hradci na Jazz Goes To Town, a tak se mi lí­bil, že jsem se s ním musel hned tam seznámit. Bylo skvělé, že jsem ke všem třem mohl později chodit na hodiny. Každý z nich má jiný pří­stup. Karel Růžička vás vede ke kreativitě, Milan Svoboda vám ujasní systém. Matej Benko má svým způ­sobem něco z obou a navíc vás vždy neuvěřitelně nabije energií. Hodin u Karla Růžičky si pak navíc ce­ním nejen pro hudbu samotnou, ale i možnost poznat se s touto osob­ností, protože jde o skutečně mimo­řádného člověka.

12_obdivuji_šostakovičovu_3Karel Růžička se netají, že k jeho oblíbeným klavíristům patří Hora­ce Silver. Nedávno nám v Jazz Doc­ku vyprávěl, jak si pouštěl v autě CD Expectations kvinteta Keithe Jarretta, které neznal (album je z roku 1972) a že ho ta hudba tak ohromila, že nebyl schopen řídit a musel zastavit a poslouchat v kli­du. Mimochodem, na této nahráv­ce Jarrett ke kvintetu přiaranžo­val smyčcový ansámbl k některým skladbám, zvláště zdařile pro titul­ní Expectations. Domnívám se, že hudba těchto pianistů mohla být in­spirativní i pro vás?
Oba dobře znám a určitě jsou vel­kou inspirací. Myslím, že u takových­to obrovských osobností by vám to potvrdil téměř každý. Ale je pravda, že Jarrettovu tvorbu v sedmdesátých letech opravdu obdivuji. Expectations a všechna ta skvělá alba z to­hoto období Jarrettových dvou kvar­tetů znám a považuji za opravdu vý­jimečná. Mělo by se o nich mnohem víc vědět a mluvit – řada lidí, které potkávám na KJJ, znají dnes Jarret­ta jenom jako triového pianistu. Při­tom tohle je to nejzajímavější, co vy­tvořil – album Survivors’ Suite pat­ří podle mě k největším nahrávkám v historii jazzu.

Nejen u nás, ale i v cizině spous­ta jazzmanů přiznává, že začína­li v rockových či populárních ama­térských kapelách. Jak tomu bylo u vás?
Věnoval jsem se studiu klasi­ky. Vždycky chci věci dělat pořádně a naplno, protože pak má práce smy­sl a výsledek. Jazz jsem samozřej­mě poslouchal a trochu u piána řešil taky, ale nebylo pro mě možné dělat víc věcí současně.

Stvořil jste trio s absolventy bra­tislavské konzervatoře, basistou Martinem Kapusníkem a pražským bubeníkem Petrem Mikešem, v té době studujícími na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Byl to cílený vý­běr, nebo vás svedla náhoda?
Myslím, že na tom se dá krás­ně popsat hlavní smysl této ško­ly a hudebních škol obecně. Jsou vlastně dva – možnost setkat se s významnými osobnostmi v daném žánru, a potkat své vrstevníky, kteří chtějí také dělat stejnou hudbu pro­fesionálně. S klukama jsme se zna­li už předtím, při nějakých příležitos­tech jsme si spolu zahráli, takže když jsem je oslovil, už jsme o sobě vědě­li i muzikantsky.

Jaké podstatné zkušenosti před­cházely vzniku prvního alba Behind The Clouds? Má název desky něja­ký sdělovací podtext k hudbě?
Na této desce je vlastně výběr z mých prvních skladeb. Jsem rád, že mohly být zaznamenány, za což musím poděkovat Janu Hálovi, kte­rý moje trio a skladby slyšel, a nabí­dl mi možnost nahrát je. Na dalším albu už jsem pracoval víc koncepč­ně. Co se týče názvu, všechna moje pojmenování jsou pouze doplňkem k hudbě – hudební nápad je na prv­ním místě a teprve později k němu připojím nějaký název.

12_obdivuji_šostakovičovu_4Titulní skladba alba Behind The Clouds získala cenu nejlepší jaz­zové skladby roku 2010 v soutě­ži pořádané festivalem Bohemia Jazz Fest a občanským sdružením OSA. Kdybyste z tehdejšího svého skladatelského repertoáru měl vy­bírat ocenění sám, dopadl by vý­běr stejně?
Ano, dopadl by stejně. Jsou dvě skladby z této desky, které se ješ­tě pořád na našich koncertech ob­jevují – Behind The Clouds a Recal­ling Thyme’s Scent. Druhá z jmeno­vaných dokonce pravidelně, i když teď vypadá trochu jinak.

Musím se samozřejmě zeptat, ja­kou úlohu ve vaší jazzové karié­ře, v jejím nastartování, měl váš otec, známý jazzman, zakladatel a dramaturg hradeckého festiva­lu? Jakou hudbu vám pouštěl do kolébky?
Bylo samozřejmě zásadní a měl jsem velké štěstí, že spousta hud­by bylo kolem mě odmalička. Kro­mě jazzu u nás hodně zněl také rock šedesátých a sedmdesátých let – Cream, John Mayall, Blood Sweat And Tears a mnoho dalších. Láska k této hudbě mi zůstala a je to mys­lím i hodně znát na tom, jak hraju a skládám. Táta mě také přivedl k piánu – vždycky mi říkal, že důležité je mít vlastní hudbu a měl předsta­vu, že jako pianista bych pro to mohl mít předpoklady. Bohužel jsem ne­byl dítě, které nějak pilně cvičilo, tak­že jsem tyto skvělé podmínky nevy­užil. Ale díky tátovi byla hudba mojí součástí už od dětství. Jak s tím na­ložím, pak bylo na mně – do ničeho mě nikdy nenutil.

Můžete se zdůvodněním jmenovat muzikantské vzory ze světa či do­mácí hudební scény, nejen klavíris­ty či skladatele a nejen jazzové?
To je těžká otázka, jelikož mám rád spoustu hudby, a když začnu jme­novat, bude mě mrzet, že neuvedu všechny. Také se u mě střídají obdo­bí, kdy mě zajímá vždy někdo jiný. Tak například zmíněného Keithe Jar­retta, kterého jsem kdysi hodně po­slouchal, jsem teď neslyšel snad už několik let, ale určitě mě ovliv­nil. Také mě zajímají noví muzikan­ti, ale pokud bych měl říci pár jmen, ke kterým se celý život stále vracím, budou to ti obecně známí Miles Da­vis, Wayne Shorter, Chick Corea, Maria Schneider, Thelonious Monk, Cannonball Adderley, Jan Hammer, Antonín Dvořák, Dmitrij Šostakovič, Leoš Janáček, Peter Gabriel, Sting, Paul Simon, Eric Clapton… To jsou skutečné „srdcovky“.

Jak se díváte na lehké doteky elek­tronických zvuků vměstnávaných do hry akustických klavírních trií? Při­pomenu nápady Brada Mehldaua na počátku století, nebo o něco mladší tvorbu Esbjörna Svenssona.
Vždy mě zajímá samotná hudba a ta může být elektronická nebo akustická. Například ta dvě posmrt­ně vydaná alba Esbjörna Svenssona Leucocyte a 301 jsou podle mě naprosto fenomenální, zvuko­vě i hudebně jedinečná! Elektronic­ká je naše doba, proč ji tedy nevyu­žít i v hudbě. Špatné to bude pouze v případě, když její použití bude sa­moúčelné.

Na vašem druhém albu Still Warm To Touch (přesněji třetím, protože ještě vyšel záznam koncertu Jazz na Hradě, kdy už s triem bubnu­je Tomáš Hobzek) se objevili noví spoluhráči. Můžete k této změně něco říci?
Po určité době jsem si chtěl za­hrát i s jinými muzikanty. Je dobré, když je kapela sehraná po dlouhodo­bé spolupráci, ale stejně tak je dob­ré udělat změnu a přijmout zase ji­nou inspiraci. Jsem moc rád, že moji nabídku přijali Rasťo Uhrík a Tomáš Hobzek. Právě jejich hudební přístup jsem si v kapele představoval. Oba jsou skvělí muzikanti a každé hraní s nimi je pro mě radost.

Má titulní skladba Let The Rabbit To Tell Your Fortune něco společ­ného s Carrollovou Alenkou? Pia­nista Yaron Herman nás k následo­vání bílého králíka vybízí dokonce celým svým albem Follow the Whi­te Rabbit (ACT, 2010), přičemž do vlastních skladeb mezi ně zakom­ponoval také Churchillův standard a po skladbě od Cobaina a Radiohead.
Desku Yarona Hermana znám a ten jeho název mě zamrzel, protože já jsem svého králíka měl už dřív! Baví mě vymýšlet pro skladby zajímavější názvy, ale tohle je zrovna jediný pří­pad, kdy nejde o můj nápad. V cizině jsem viděl na ulici člověka – žebráka, který měl v ruce králíka a před sebou cedulku s tímhle nápisem. Nějak mi to zůstalo v hlavě.

Na zahraničních deskách nastupují­cích (ale i pokročilých) pianistů se běžně objevují nové úpravy témat klasiků moderního jazzového piá­na, případně písňová témata přebí­raná z mladší tvorby populární hud­by, čímž se prověřují kandidáti na nové standardy. Poctít či vyrovnat se s nějakou skladbou předchůdců či vzorů, jak se zdá, se vám zatím koncepčně nehodí?
Myslím, že pokud chce člověk in­terpretovat něčí skladbu, musí tam být nějaký osobní vklad, něco, čím člověk opodstatní, že hraje sklad­bu někoho jiného. V jazzu je samo­zřejmě běžné, že se hrají převzaté skladby, protože improvizace je zde nejdůležitějším prvkem a přínosem a už to, nebo právě to, je onen vlastní pohled. Já mám ovšem nějak zažité, že sebelepší zpěvák na mě nezapů­sobí tolik, jako například Sting, který zpívá písničky vlastní. Ten mě zajímá mnohem víc a považuji ho za uměl­ce s vlastním názorem. Ale v jazzu to takto neplatí, interpretace i kom­pozice skladeb jsou stejně hodnot­né, stejně „autorské“. Já však přesto chci hrát pouze vlastní skladby.

Můžete přiblížit zrod skladatelské­ho a aranžérského nápadu se smyč­covým kvartetem Epoque?
Když jsem studoval u Karla Růžič­ky, navrhl mi jednou jako práci na­psat skladbu pro smyčcové kvarte­to. Ze začátku jsem z toho měl trochu strach, protože jde o náročnou dis­ciplínu, ale pak mě to začalo oprav­du bavit a později mě proto napadlo, zkusit přidat smyčcové kvarteto k triu. Hlavní myšlenka byla ta, že nepůjde o skladby pro trio doplněné barvou smyčců – takové projekty jsem slyšel, ale že budou poměry vyvážené. Jsou to tedy úplně nové skladby psané pří­mo pro toto obsazení, jinak je není možné provést, v jiném aranžmá by ztratily smysl. Vznikl nakonec hodi­nový cyklus s názvem Morning Walks a věřím, že v budoucnu vznikne na­hrávka. Už teď mám radost, že se ob­jevil zájem o další provedení.

Máte chuť se pustit také do big­bandových projektů nebo k rozší­ření tria?
Určitě bych se v budoucnu rád věnoval i jiným obsazením. Mám zvuk tria rád, ale není to můj jediný zájem. Zatím však nemohu říct nic konkrétního.

Chystáte se vyrazit za zkušenostmi nebo studiemi do jazzového světa? Je snadné se s triem dostávat do zahraničních klubů nebo dokonce na festivaly?
Nechystám, i když je mi jasné, že se připravuji o příležitosti. Zatím je pro mě skvělé být tu, připravovat muziku a pak si ji zahrát se skvělý­mi muzikanty. To je pro mě radost. Dostat se do zahraničí je velmi těž­ké, bez osobních kontaktů či dobré­ho manažera téměř nemožné.

Máte chuť nějak hodnotit naši jaz­zovou scénu po stránce umělecké či organizační?
Myslím, že je dnes skvělá doba s nejpestřejší nabídkou kapel, co u nás kdy byla. Vzniká spousta zají­mavých projektů a různé spolupráce se zahraničními muzikanty – jazz je u nás pořád na lepší a lepší úrovni. Škoda, že posluchačů je málo. Jazz je okrajový žánr, takže si nemůžeme dělat iluze o návštěvnosti, ale přece jen doufám, že se postupem času zvýší. S tím souvisí i práce pořada­telů. Někdy mě mrzí, že české kapely dostávají méně příležitostí, protože soubor z ciziny, jinak neznámé, za­jistí větší návštěvnost. Samozřejmě to chápu, ale myslím, že by se mělo našim kapelám pomáhat. Ale není to tak všude a je skvělé, že se stále ob­jevují lidé, kteří zkoušejí stavět nové scény a festivaly.

Zanechte komentář: