Pětapadesátiletého britského kytaristu LU EDMONDSE, který během své kariéry rozšířil spektrum používaných nástrojů o buzuki, saz a cümbüs, jsme mohli v posledních pár letech u nás vidět hned ve třech zcela odlišných kapelách. Předloni se představil s postpunkovými písničkářskými Mekons i v obnovených Public Image Limited. Na konci loňského roku pak vystoupil v pražské Akropoli s trojicí kytaristů Les Triaboliques, ve kterých nejvíce vystoupil do popředí jeho zájem o world music.
Lu Edmonds dobře ukazuje, kam až se lze dostat od punku. V roce 1977 hrál s Damned, o čtyři roky později se připojil k novovlnným Spizzles a od roku 1984 působí v Mekons. Na konci osmdesátých let se ještě mihl v jedné z podob Public Image Limited. To už ale propadl world music, k jejímž pionýrům patřil. Už v roce 1982 stál u zrodu 3 Mustaphas 3, i když jejich první LP deska vyšla až v roce 1987.
Jak jste se dostal k punku a pak k world music?
Jak? Prostě jsem v určité době byl s určitými lidmi, kteří chtěli hrát. Je to všechno velká náhoda. Nemyslím si, že by se někdo rozhodl hrát punk. Johnny Rotten, tedy John Lydon, se pro to nikdy nerozhodl. Ani Joe Strummer, Brian James, Rat Scabies, Siouxsie Sioux, nikdo z nich. Ani Blondie.
Byla v tom jejich touha vyjádřit sebe sama?
Nevím, jestli „vyjádřit se“… Jedna věc je se vyjádřit, další zúčastnit se, chtít něco dělat. To je něco odlišného, než se vyjádřit. Vyjádřit se můžete i ve své ložnici nebo když jdete na záchod a spláchnete. Nebo když zamknete dveře. A nikdo o tom ani neví. Velmi důležité je účastnit se něčeho s dalšími lidmi. To je myslím odpověď na tu původní otázku, jak jsem se dostal k punku: protože jsem chtěl být s lidmi. A to vás inspiruje.
Ale vy jste se posouval dopředu.
Punk byl myslím vždy o pohybu vpřed. Když byl punk skutečně punkem, neříkalo se mu punk. Šlo mu o znovuobjevování radosti z toho být zase nezávislou autonomní tvůrčí silou. A nemuselo vám být devatenáct jako mně. Byli mezi námi lidi okolo 35. Velcí umělci jako byl Barney Bubbles, který udělal všechny obaly pro značku Stiff, nebo Lol Coxhill, což byl saxofonista, který hrál s Damned. Všichni tihle lidé se toho zúčastnili. Účastnili se toho kluci, holky, staří, mladí, bílí, černí…
Ale v 3 Mustaphas 3 jste se posunul k trochu jiné hudbě, než jakou hráli Damned.
V čem by měla být odlišná? Možná v žánru.
Nebo v ladění.
Ale to je jen detail.
A nebyla už tak orientovaná na písně s refrénem.
S tím bych nesouhlasil. Když se na to podrobněji podíváte, najdete tam hodně písní. A naopak v Damned jsme zase občas produkovali čistý hluk, jen zpětné vazby. Říkali jsme tomu Cosmic Bits. Na desky se to nedostalo, ale naživo to občas bylo jako Sonic Youth nebo Primal Scream v jejich nejextrémnějších podobách. Skutečně jsme to dělali, ale nikomu se to nelíbilo, neměli to rádi, protože tisk v té době začal vymývat hlavu lidem a psát, že punk má určité zákonitosti, i když ve skutečnosti byl punk proti normám, bořil hranice a znovuobjevoval nezávislou tvorbu. Šlo mu o kreativitu a pohyb, o zachycení proměnlivosti okamžiku a o nalézání něčeho kouzelného na těch nejneočekávanějších místech. Nebylo vůbec důležité mít nějaký plán nebo strukturu.
S 3 Mustafa 3 jsme byli šokováni z objevu věcí, kterým jsme nerozuměli, které byly tak cizí a tak krásné. Zázrak kazet nám umožnil poznat tyto zcela cizí formy života. Cítili jsme, že je to něco nádherného a okouzlujícího, čemu jsme nerozuměli a co jsme si zamilovali, protože to bylo tak odlišné. V devadesátých letech byla world music docela revoluční, stejně revoluční jako byl dříve punk, cítili jsme v ní stejný pocit nebezpečí z neznámého, kdy se věnujete něčemu, co neznáte a čemu nerozumíte. Ono porozumění je někdy problém. Lidé se pak příliš zaměřují na formu a detaily, mají plány a drží se jich, takže pomine šance něco vytvořit.
Proč jste se nakonec vrátil k PIL?
Když mi Lydon zavolal, byl jsem velmi vyčerpaný a prskal jsem na něj – ne, ne, ne, ty to přece nechceš dělat. Opravdu jsi si tím jistý? A on mi řekl, že Jah Wobble do toho půjde. Mluvil seriózně. Když jsme se pak setkali v Los Angeles při turné Mekons, vypadal, že to bere vážně a na mě to docela zapůsobilo. Ptal jsem se ho, jak bychom to pojali a pak jsem mu řekl, že tedy možná ano. Wobble nakonec nemohl, protože neměl jasno o penězích, i když zcela zbytečně. Nicméně jsme to zkusili bez něj. Když jsme začali hrát, došlo mi, že to může být docela dobré.
Bylo, viděl jsem vás v Ostravě.
Lydon je docela silný, přesvědčivý, dobře zpívá a myslím si, že i na novém albu jsou tři nebo čtyři velmi dobré písně s velmi zajímavými texty. On to skutečně bere velmi vážně a je tomu oddán.
Rozhodně to bylo mnohem přesvědčivější než reinkarnace Sex Pistols.
Na Pistole je hrdý a taky by měl být. Myslím si, že Pistole mohly být skvělá skupina, ale dostaly se do problémů, kterým jsem nerozuměl. Kolem Pistolí bylo příliš mnoho sraček. PIL tomu dali čistotu, i když někteří říkali, že přišla s Wobblem a Keithem Levenem. PIL jsou Lydonova srdeční záležitost, natočil s nimi devět alb, zatímco s Pistolemi jen jedno. A lidé musejí akceptovat, že Public Image jsou něco jiného než Pistole.
A vy jste v PIL spokojený?
Jsem tam šťastný. Jsem jejich kytarista a hraju party Keithe Levena, Johna McGeocha i Steva Vaie, což jsou asi tři vůbec nejzajímavější kytaristé a přitom každý úplně jiný. Musel jsem to udělat po svém, nemohu je kopírovat, protože nejsem tak dobrý. Doufám, že budeme pokračovat, že Lydon bude pokračovat ve skládání. Myslím si, že bez ohledu na to, jak je podivínský, má velmi unikátní vize.
A pokračujete taky dále s Mekons?
Jo, i když jsme teď nějakou dobu nehráli, protože rodiče jednoho z kytaristů zemřeli a on má čtyři děti, o které se musí stále starat, takže máme pauzu. Ale vrátíme se. Už s nimi hraju 25 let a udělali jsme spoustu desek. Vznikají tak snadno, přitom jsou písně Mekons dobré, mají dobré texty.
Také jste doprovázel Billyho Bragga.
Jo, jako jeden z Blokes.
Bragg je velmi politický. Jak důležité jsou pro vás politické názory v textech?
Já jeho ideje nesdílím. Vážím si toho, co říká, ale nemám stejný úhel pohledu. Jenže nejsem ještě dost moudrý, abych se mohl vyjadřovat k politice prostřednictvím hudby. Cestuji víc než on. On sice sjezdil svět, ale já jsem navštívil i velmi odlehlá místa ve střední Asii nebo v Rusku na Sibiři a viděl jsem věci, které ve mně vyvolaly pochybnosti, že socialismus a kapitalismus jsou protilehlé póly a že je mezi nimi na výběr. Myslím si, že je to mnohem komplikovanější, že v politice hraje roli mnohem více věcí, nepsaných a nevyřčených. Já si tolik nevěřím, abych je mohl vyjádřit. Když hraju, jsem aktivní i aktivistický, ale nejsem politický – až na výjimky, kdy se cítím jistý a silný. Třeba co se týká válek nebo obchodu se zbraněmi. Když jde pouze o moc.