Je to radost, když se najde zpěvák, který bez křeče a patosu, nebo naopak bez obvyklé české snahy vše ironizovat a zparodovat, dokáže pracovat s osmdesát let starým materiálem, jako by šlo o písničky z roku 2014. Jaroslav Ježek, skladatel všech dvanácti písní (skrytý bonus nepočítaje), také nestačil zestárnout. Vše, co vytvořil, stihl udělat do pětatřiceti let svého nedlouhého života. Ondřeji Rumlovi je o dva roky méně a spolu s jazzovou kapelou Matěj Benko Quintet, která ho obklopuje, nepotřebuje dávat zdánlivým vykopávkám žádný nový kabát. Jistě, zpívá je jinak, po svém, není to však takový ten běžný přístup „přibližme zaprášené klasiky současnému posluchači“.
Tohle není Semafor vpletený do smyček a dýchavičných deklamací undergroundové lumpenkavárny. Ruml a spol. mají v krvi swing, k němuž – ač to bude znít divně – patří přísná sevřenost a úspornost (vzpomeňme na Fitzgeraldku, Colea Portera, Basieho). Tím nejméně okázalým způsobem předávají texty, jejichž modernost je zřejmá. Každý ví, že Voskovec s Werichem psali sakra dobře, ale člověk si to musí pořád připomínat. Rychlostí, s jakou byli schopni vymyslet neuvěřitelné množství solidních nápadů, V + W + J dodnes zahanbují kohokoli na české populární scéně. A přitom k muzice a textařině nepřistupovali nijak intelektuálně – vše bylo intuitivní a tak nějak přirozené. Jak je tedy možné, že skladby jako Tmavomodrý svět, Potopa, Kat a blázen či David a Goliáš – zvláště v podání výborného jazzového komba – tak dobře frázují? Dobře placení popoví křížovkáři od šedesátých let až do revoluce se jejich standardu nepřiblížili ani omylem.
Ne, že by Ondřej Ruml vždycky trefil do černého. Někdy by mohl být jako interpret odvážnější, originálnější – vytrhnout nás z té pohody, kterou muzikanti v čele s pianistou Matějem Benkem šíří. Nakonec to za něj musí udělat host Zdeněk Svěrák, jehož strohý nadhled ve Stonožce desku úžasně prosvětluje. Ale někdy překvapí sám Ruml – třeba když si vezme parádní baladu Svítá z dávné hry Sever proti Jihu a pěvecky ji natáhne až za hranu možného. Až doteď byl úspěch této melodie poměřován výkonem Waldemara Matušky, který působil dojmem, že je pro něj zpěv stejně přirozený jako dýchání. Ruml ho sice nepřekonal, ale už to, že se mu se ctí vyrovná, o něčem svědčí.
Warner Music, 2014, 48:21
